Nízkotučné exekuce I

Legislativní text exekučního řádu v době svého přijetí v roce 2001 čítal 16 611 slov včetně veškerých poznámek a odkazů, resp. 92 967 znaků bez mezer. Exekuční řád dnes, tj. ve znění všech pozdějších předpisů, nabobtnal na 31 412 slov, resp. 177 971 znaků bez mezer. Zjednodušeně řečeno lze říct, že exekuční řád je dvakrát takový než v době, kdy se stal dospělým tím, že vyšel ve Sbírce zákonů. Pozorný čtenář, což je v případě Komorních listů téměř každý čtenář, jistě může namítnout, že převážná část změn se mohla týkat těch částí exekučního řádu, které se nedotýkají samotné podstaty exekučního procesu.

Samotná hlava III (§ 28 až § 73) věnující se samotnému exekučnímu procesu obsahovala 5 434 slov, resp. 32 026 bez mezer – šlo tedy zhruba o třetinu normativního textu. Dnes se roztéká do 14 711 slov, resp. 84 782 znaků bez mezer. Ústřední část exekučního řádu tudíž dokonce tuční „nadproporčně“. Jistě by šlo namítnout v duchu našich babiček, že „ten náš mladý byl jenom kost a kůže, konečně trochu zesílil“. To by ale byla bagatelizace vážného „pod povrchem bublajícího problému“, který pociťují všichni klíčoví aktéři v každodenní praxi.

Rovněž by leckterý kriticky uvažující čtenář, což (opět) je v případě Komorních listů téměř každý, mohl namítnout, že nikdo na světe není ostrovem sám pro sebe a je třeba se dívat i na to, v jaké formě je nerozlučný parťák exekučního řádu, kterým je odjakživa část šestá občanského soudního řádu. Tihle dva rošťáci se od sebe již 14 let nemohou odtrhnout, což je zcela po právu (neu)stále okem v trnu mnoha právních profesionálu. Ke dni účinnosti exekučního řádu měla část šestá občanského soudního řádu celkem 17 941 slov, resp. 101 414 znaků bez mezer. Dnes, tj. ve znění všech pozdějších předpisů, obsahuje celkem 33 215 slov, resp. 187 105 znaků bez mezer. Je tedy patrné, že oba nerozluční parťáci spokojeně kynou ruku v ruce. 

Je proto vhodný čas otevřít konkrétní diskusi nad tím, zda již konečně (ne)uzrál čas na tvrdou redukční dietu ustanovení exekučního práva. A pokud ano, jakým způsobem učinit normy exekučního práva atletičtějšími, aniž by současně dostatečně naplňovaly všechny zásady, na kterých byly základy exekuční procesu po staletí stavěny. Jestli se má tak stát radikálním řezem, postupnými změnami či jiným způsobem. K tomu je třeba zhodnotit také legislativní kapacity, reformní výtlak a entuziasmus české veřejné správy i politickou realitu. 

V tomto článku využívám zaužívaného pojmosloví exekučního práva, jakkoliv by i ono mělo projít očistou a být zbaveno doktrinálního nánosu z 60. let minulého století.  

 

2. Pilotáž exekucemi s nízkou hodnotou

Dobrým podkladem do potřebné veřejné diskuse o podobě vymáhání dobrovolně nesplněných povinností uložených orgány veřejné moci či jinými zákonem aprobovanými orgány či osobami by mohla být praktická zkušenost z používání nového procesního rámce, který by byl vytvořen jako alternativa k současnému těžkopádnému exekučnímu procesu a který se použil pouze na jasně definovanou část exekucí – a to v závislosti na okolnostech obligatorně anebo fakultativně. Možných dělících kritérií pro naznačenou pilotáž lze najít celou řadu – typově jde o štěpné linie subjektové dělící množinu exekucí v návaznosti na osobu povinného či oprávněného (např. fyzické osoby x právnické osoby, spotřebitelé x podnikatelé, osoba soukromého práva x osoba veřejného práva) a předmětové dělící množinu exekucí podle povahy vymáhané povinnosti (např. podle typu či kvality exekučního titulu, podle povahy či velikosti nuceně vymáhané povinnosti).

Dnešní exekuční proces je v důsledku všech legislativních změn jako lokomotiva, která se pomalu rozjíždí, má velkou spotřebu a také velkou setrvačnost. Nový procesní rámec, který si můžeme pracovně nazvat jako „nízkotučné exekuce“, popř. „exekuce light“, by měl všechny tyto slabé stránky minimalizovat. Takový proces by měl dále co nejvíce vytěžit z běžících procesů elektronizace a digitalizace společnosti způsobem, který co nejlépe zvýrazní podstatu a samotnou funkci exekučního řízení v moderní společnosti prosperující v atmosféře právního státu. 

Metodicky je podle mého názoru vhodnější postupovat „od menšího k většímu“, tj. budovat modulově dílčí části procesu a vzájemně je propojovat a revidovat podle potřeby, než naopak, tj. budovat masivní základy pro použití na všechny myslitelné exekuční případy. Není mou ambicí zde podat detailní analýzu současného stavu a hodnocení možných řešení, ale spíše dodat čtenáři podněty k přemýšlení a načrtnout kostru, na jejíž dílčí části si může čtenář dle svého naturelu sám nabalovat další technické (po)drobnosti a stvořit si tak vlastní  črtu exekučního soustrojí, které dostojí shora naznačeným kvalitám. 

Z hlediska současné (a opodstatněné) mánie hledání zlatého dna potenciálu (zatím jen generativní) umělé inteligence považuji za nejvhodnější stavět pilotní projekt nízkotučných exekucí na rutinních případech s nízkou nominální hodnotou (peněžité) vymáhané povinnosti. A to i proto, že v případě zefektivnění (a tím logicky i zlevnění) celého procesu u „low-value cases“ je nejvíce patrný (a tím také nejjednodušeji měřitelný) přínos plynoucí ze zrychlení a zpružnění exekucí. Přehlédnout nelze ani politický rozměr – u této podmnožiny exekucí je (hlavně kvůli vysokým fixním nákladům) patrná a intuitivně kritizovaná disproporce mezi náklady exekuce a celkovou vymáhanou povinností. Odstranění této disproporce by snad pomohlo pročistit vzduch a umožnit všem aktérům s čistou hlavou pracovat cíleně na velké reformě exekučního práva s využitím tvrdých dat získaných z pilotního projektu nízkotučných exekucí. 

Záměrně se vyhýbám použití hojně užívaného sousloví „bagatelní exekuce“, neboť ten se mi bohužel zdá nepřístojně zpolitizovaný. Bez jasné definice je tento pojem pro potřeby neřízené diskuse příliš matoucí, neboť o bagatelní exekucích se někdy hovoří v případech vymáhané jistoty do 1 500 Kč (viz proces zastavování marných bagatelních exekucí), ale jindy i v případech vymáhané jistoty do 100 000 Kč (viz omezení exekučního postihu nemovitých věcí v § 336i odst. 2 o.s.ř.). Hranice obecné bagatelnosti nemůže jednou být 1 500 Kč a podruhé (až) 100 000 Kč. Občanský soudní řád pro řízení nalézací zase stanoví vlastní hranici de minimis ve výši 10 000 Kč (viz vymezení přípustnosti odvolání v § 202 odst. 2 o.s.ř.), která nicméně byla naposledy revidována v roce 2009. Proto se domnívám, že obecné vymezení „nízká nominální hodnota vymáhané povinnosti“ je výmluvnější než pojem „bagatelní exekuce“. 

 

3. Dílčí komponenty

Moderní exekuční proces po redukční dietě by bylo samozřejmě vhodné legislativně technicky vystavět na zelené louce, jak bylo (snad dostatečně výmluvně) naznačeno v úvodní kapitole. V případě pilotáže na rutinních případech s nízkou nominální hodnotou vymáhané povinnosti (dále jen „nízkotučné exekuce“) by to nicméně nebylo efektivní, protože náklady na tvorbu hutného legislativního materiálu by převážily přínosy v podobě tvrdých dat pro další veřejnou diskusi o podobě exekučního práva v České republice. Z hlediska účelnosti by postačovalo (jakkoliv to není ideální) vymezit základní rámec nízkotučných exekucí, hlavní odchylky od běžného exekučního řízení a ve zbytku odkázat na obdobné použití exekučního řádu (a tím nezbytně i části šesté občanského soudního řádu). V hlavní části textu se tudíž zaměřím na hlavní komponenty procesu nízkotučných exekucí s tím, že ve zbytku procesní mezery mají být zaplněny vycpávkou z norem klasického exekučního procesu. 

3.1. Exekuční titul

Při naplňování množiny nízkotučných exekucí je potřebné mít neustále na zřeteli všechny zásady, na kterých stojí exekuční právo. Je-li na jedné straně poptávána maximální míra automatizace, tím spíše je nezbytné dbát (zejména) na naplnění zásady formalizace předpokladů exekuce, jejímž nejvýraznějším projevem je exekuční titul.

Nízkotučné exekuce musí (jak bude ještě rozvedeno podrobněji) navázat důsledně na výsledky nalézacího řízení zhmotněné v obsahu vykonatelného exekučního titulu. Musí se vyvarovat toho, aby se orgány činné v exekučním řízení (soudní exekutoři, exekuční soudy) vracely k tomu, co a jak bylo (vykonatelně) rozhodnuto v nalézacím řízení. Z tohoto důvodu nelze mezi přípustné exekuční tituly pro nízkotučné exekuce zařadit takové, které byly příčinou nebezpečně bující rozhodovací soudní praxe nutící exekuční orgány „fakticky přezkoumávat výsledky nalézacího řízení, aniž by formálně přezkoumávaly výsledky nalézacího řízení“. Nejasné meze posuzování kvality nalézacího řízení a jeho výsledků v případě některých současných exekuční titulů vylučuje algoritmizaci „jejich“ vykonávacího řízení. Z tohoto důvodu by proces nízkotučné exekuce měl být omezen pouze na exekuční tituly vydané českými orgány moci veřejné, popř. jen na exekuční tituly vydané nebo přezkoumatelné soudy.

To umožní (z hlediska ústavnosti) úžeji než dosud vymezit předpoklady přípustnosti opravného prostředku povinného zpochybňujícího to, že exekuce měla vůbec být zahájena a vedena. Dále také umožní přísněji koncentrovat řízení o tomto opravném prostředku, ostřeji omezit důvody pro podání opravného prostředku a formalizovat jeho náležitosti.

3.2 Exekuční orgány a exekuční soud

Rozdělení jednotlivých kompetencí mezi soudními exekutory a exekučními soudy by mělo zůstat v podstatě stejné. To znamená, že ke konkrétním úkonům v řízení je příslušný zásadně soudní exekutor, ledaže právní předpis výslovně stanoví jinak. Soudní exekutoři tedy zůstávají hlavním řídícím a rozhodujícím orgánem, ale s ohledem na zjednodušení celého procesu se výrazně zmenší okruh věcí, o kterých rozhodují. Na soudní exekutory by měly zcela přejít kompetence tzv. povolujícího soudu. Dnešní systém, kdy soudní exekutoři a exekuční soudy duplicitně přezkoumávají exekuční návrh a soudy pověřují soudního exekutora provedením exekuce, proti čemuž není na míru šitý opravný prostředek, ale pouze obecná možnost podání těžkotonážního návrhu na zastavení exekuce, je neefektivní. S ohledem na omezení přípustných exekučních titulů pro nízkotučnou exekuci je možné přesunout úvodní část exekuce plně k rukám soudního exekutora. To s sebou také otevře větší prostor pro digitalizaci a automatizaci této fáze exekučního řízení.

Místní příslušnost exekuční soudů by v zásadě měla setrvat na stávajícím formálním kritériu trvalého pobytu povinného. Zda a do jaké míry by měla být pro nízkotučnou exekuci zavedena místní příslušnost soudních exekutorů je k diskusi. Na tomto místě lze pouze předznamenat, že žádný jiný typ exekuce (rutinní případy s nízkou nominální hodnotou vymáhané povinnosti) již těžko bude vhodnější pro otestování místní příslušnosti soudních exekutorů v reálné praxi. Elektronizace a automatizace, chtěná šablonovitost a svižnost nízkotučné exekuce v podstatě eliminují hlavní výtky systémových věřitelů, kterým by volba soudního exekutora byla zachována pro případy zbývající, kde jde věřiteli o mnohem více. Jako vedlejší efekt by pilotáž nízkotučnými exekucemi mohla sloužit i pro sběr tvrdých dat o systému, ve kterém je potlačena volba soudního exekutora. Taková data totiž tvůrci justičních politik nemají k dispozici a těžko je získají, protože využitelnost dat z jiných států (např. ze Slovenska) je apriorně značně omezená. Pro principiální odpůrce místní příslušnosti soudních exekutorů by v krajním případě mohl existovat opt-out v podobě možnosti zahájení standardního exekučního řízení s tím, že vícenáklady spojené s vedením takové exekuce ve srovnání s nízkotučnou exekucí by věřitel nesl ze svého. 

3.2 Strany exekučního řízení

Ohledně účastenství v exekuci není principiálně nutné ničeho měnit. Ke zvážení jsou zejména dvě oblasti – ochrana spotřebitele, (míra) účastenství manžela povinného. 

3.2.1 Ochrana spotřebitele

V případě ochrany spotřebitele je nezbytné se vypořádat zejména s judikaturou SDEU, která v některých případech klade (i bez návrhu) na exekuční orgány břemeno „přezkumu“ nalézacího řízení (viz např. SDEU ve věci Asturcom Telecomunicaciones SL vs. Cristina Rodríguez Nogueira, C-40/08), který je v systému nízkotučných exekucí krajně nežádoucí. Řešení je možné hledat ve dvou rovinách, které se vzájemně doplňují snad do té míry, aby dostály požadavkům soudní praxe v oblasti ochrany spotřebitele:

• omezení přípustných a vyloučení problematických exekučních titulů (zejm. rozhodčích nálezů a dalších – viz kapitola 3.1.),
• zavedení zvláštního důvodu pro podání opravného prostředku v úvodní části exekuce, byl-li exekuční titul vydán v řízení bez účasti spotřebitele.

3.2.2 Manžel (partner) povinného

S účastenstvím manžela (od 1.1.2025 i partnera) v řízení, resp. postihem jeho výlučných majetkových hodnot a hodnot ve společném jmění (manželů, od 1.1.2025 i partnerů) se pojí další oblast, kterou je třeba důkladně zvážit při roubování na model nízkotučných exekucí, resp. poměřit náklady a přínosy.

Na tomto místě je třeba udělat potřebnou, byť nesystematickou odbočku. Naléhavost hledání vhodného „řešení pro manžela povinného“ koreluje s tím, jaké exekuční prostředky bude moct exekuční orgán v systému nízkotučných exekucí využít. V případě srážek ze mzdy a přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu problém v zásadě nevzniká (pozn. na tomto místě neřeším předpoklady pro postih účtu manžela povinného jako jeho výlučné majetkové hodnoty), protože tyto majetkové hodnoty jsou zřetelně odděleny od společného jmění manželů. V případě přikázání jiných peněžitých pohledávek či postižení jiných majetkových hodnot, které lze určitě řadit mezi tzv. měkké exekuční prostředky, již problém vznikat může. V případě jakéhokoliv postihu movitých věcí a zejména nemovitých věcí je situace nejvážnější. Připomeneme-li si, že nízkotučná exekuce je taková, kdy je vymáhána povinnost nízké nominální hodnoty, jsou tzv. tvrdé exekuční prostředky v podobě prodeje movitých věcí, správy nemovité věci, prodeje nemovité věci či postižení závodu záměrně mimo hru.  

Shora uvedené determinuje, v jakém rozsahu se zaobírat účastenstvím manžela v nízkotučné exekuci:

• přikázání pohledávky z účtu manžela povinného, 
• přikázání jiné peněžité pohledávky a postižení jiného majetkového práva, které jsou součástí společného jmění.

Situace je relativně nekomplikovaná v případě, že jde o vymožení povinnosti (dluhu) náležející společně oběma manželům (vzniklé za trvání společného jmění, případně i před jeho vznikem), kde zásadní problémy nevznikají. Účty manželů mohou být postiženy jako účty povinného, obstará-li si věřitel exekuční titul proti oběma manželům, což zásadně racionální věřitel učiní. V takovém případě ani nevzniká problém s postihem majetkových hodnot ve společném jmění manželů. 

O trochu složitější je situace u dluhů jen jednoho manželů vymezených v § 731 o.z., které vznikly za trvání společného jmění. Věřitel má v takovém případě úkojné právo k majetku ve společném jmění a není třeba mu upírat ani právo postihu k polovině zůstatku na účtu manžela povinného (aspoň do té doby, než bude tento bizarní legislativní koncept postihu zcela opuštěn či nahrazen jiným) s tím, že manžel povinného bude mít možnost zvláštních koncentrovaných námitek tak, aby bylo naplněno jeho procesní právo brojit proti domněnce postižitelnosti prostředků na účtu vyjádřené v ustanovení  § 262b odst. 2 o.s.ř. Stejnou možnosti bude mít on i povinný v případě, že by jali brojit proti tomu, že vymáhaný dluh je dluhem podle § 731 o.z.

K tomu je z druhé strany nutné, aby věřitel již v exekučním návrhu tvrdil a (s rozumnou mírou pravděpodobnosti) dokazoval, že vymáhaná povinnost je v režimu § 731 o.z. (popř., že jde o dluh společný, což by ale mělo být patrné z exekučního titulu), a současně také nesl za takové tvrzení procesní odpovědnost pro případ, že nakonec bude prokázán opak. Pokud by exekuční orgán vyhodnotil, že věřitel unesl břemeno tvrzení a důkazní, jednal by s manželem povinného rovnou jako s účastníkem řízení, vyrozuměl jej o vedení exekuce a dal mu možnost shora uvedených koncentrovaných námitek. Rozhodnutím o námitkách by pro celou exekuci byla již na začátku vyřešena míra účastenství manžela povinného. V případě neunesení břemena ze strany oprávněného by soudní exekutor nemohl vést exekuci na účet manžela povinného, ani na přikazovat pohledávky či postihovat jiná majetková práva, pokud nebude zcela zřejmé, že tyto jsou výlučnou majetkovou hodnotou povinného.

Vůbec nejsložitější je situace v případě dluhů předmanželských a dalších dluhů vyjmenovaných v § 732 o.z.  U těch se dnes v rámci exekuce provádí „quasivypořádání“ společného jmění, za účelem stanovení jednotlivých podílu manželů na společném jmění, což je krajně nepraktické a nekoncepční. Složitost tohoto typu sporů jde proti potřebě jednoduchosti a rychlosti nízkotučných exekucí. Na jejich oltář je třeba postih podílu dlužníka na společném jmění obětovat.

3.3 Návrh na zahájení nízkotučné exekuce

S ohledem na vyšší potřebu formalizace procesu nízkotučných exekucí se ještě více posiluje postavení exekučního návrhu jako nejvýznamnějšího procesního úkonu oprávněného. Exekuční návrh by se měl podávat výhradně elektronicky způsobem umožňujícím určení totožnosti podatele a výhradně odesláním na jednotném formuláři umožňujícím hromadné zpracování údajů (případně metadat) v něm obsažených. V případě, že by oprávněný nebyl schopen podat návrh v předepsané podobě, mohl by využít služeb kteréhokoliv soudního exekutora, který v rámci tzv. další činnosti návrh připraví a/nebo za oprávněného podá. 

Nejen s ohledem na potřebu sběru tvrdých dat je potřeba, aby byl návrh podáván do centrálního uzlu, který by údaje v návrhu automaticky zpracoval a uložil do evidence, provedl prvotní kontrolu návrhu i dalších podmínek (např. lustrace v Rejstříku zahájených exekucí, popř. Centrální evidenci exekucí za účelem ověření překážky listispendence aj.) a přidělil exekuční návrh podle stanovených pravidel příslušnému soudnímu exekutorovi – buď exekutorovi uvedenému v návrhu, bude-li umožněna volba soudního exekutora, anebo exekutorovi určenému dle pravidel pro rozdělování exekucí mezi jednotlivé exekutory. Centrální uzel oprávněnému potvrdí přijetí návrhu i jeho předání konkrétnímu exekutorovi. Předáním návrhu konkrétnímu exekutorovi bude zahájeno exekuční řízení. Soudní exekutor provede finální kontrolu návrhu a vyhotoví vyrozumění o zahájení exekuce (automatizovaně s pomocí metadat předaných mu z centrálního uzlu), které doručí oprávněnému (a metadata o výsledku finální kontroly předá centrálnímu uzlu). Tím exekuce přejde do fáze zjišťování a zajišťování postižitelného majetku povinného (v návaznosti na přípustné exekuční prostředky).

Součástí kontroly bude také ověření, že celková povinnost stanovená exekuční titulem je/byla k zákonem stanovenému okamžiku (ke dni právní moci exekučního titulu, popř. dni podání exekučního návrhu) nižší než zákonem stanovený limit. Je-li vyšší, bude oprávněný odkázán na podání standardního exekučního návrhu a zahájení běžné exekuce. 

Formulář a i jeho zpracování by technicky mělo být nastaveno tak, aby „do systému“ propustilo pouze minimum vadných exekučních návrhů. Pokud i tak exekutor zjistí vadu, komunikuje s oprávněným standardním způsobem napřímo. 

Náležitosti exekučního návrhu zůstávají stejné jako dnes, pouze budou moci být zpracovány hromadně. Mezi fakultativní části exekučního návrhu budou zejména části věnující se prokázání splnění podmínky anebo vzájemné povinnosti (§ 43 e.ř.), prokázání převodu nebo přechodu práva z exekučního titulu (§ 36 odst. 3 a 4 e.ř.), doložení, že vymáhaný dluh je společný oběma manželům, resp. že jde o dluh podle § 731 o.z. (viz kapitola 3.2.2). 

3.4. Závěr první části

První část příspěvku o nízkotučných exekucí představuje zejména úvod do problematiky a vymezuje některá teoretická východiska pro další úvahy při rozvíjení představeného tématu. V další části příspěvku budou detailněji popsány další dílčí komponenty procesu nízkotučných exekucí, zejména: samotný průběh řízení po jeho zahájení, přípustné a nové exekuční prostředky, provádění nízkotučné exekuce, překážky provedení nízkotučné exekuce a další rušivé okolnosti či spory a způsoby jejich řešení, způsoby ukončení exekuce a nakonec náklady spojené s nízkotučnou exekucí. 

 

Text: Mgr. Ing. Antonín Toman

---

1. Čtenář promine, pokud si dovolím osobní výkřik. Dle mého (asi macešského) názoru by exekučnímu řádu prospělo, kdyby se konečně osamostatnil ze spárů občanského soudního řádu a byl schopen v dnešním dynamickém světě fungovat bez nuceného a kostrbatého spojení s tímto dosti obstarožním parťákem.

2.  Z druhé strany je třeba přiznat, že ustanovení o výkonu rozhodnutí v současném občanském soudním řádu byla přivedena (tehdy jako část pátá) na svět ve stavu podvyživeném, což bylo dáno zejména tehdejší politickou doktrínou. Výmluvně to plyne z důvodové zprávy k o.s.ř.: „Lze očekávat, že s postupujícím vývojem naší společnosti a s růstem socialistického uvědomění občanů se bude dobrovolně plnění uložených povinností stávat čím dále tím více samozřejmostí.(…)Úprava výkonu rozhodnutí je proti dosavadním exekučním předpisům zjednodušena (…)“.

3. Tento příspěvek je svým zaměřením spíše diskusní, protože vystihnout celou problematiku v celé šíři i potřebné hloubce by byl úkol vyžadující výrazně vyšší ambice, než jsou v tuto chvíli ambice autorovy.  

4. K použití umělé inteligence v civilním procesu viz např. KARPJÁKOVÁ, Anežka. Zcela automatizované AI systémy a tvorba odůvodnění soudního rozhodnutí v civilním procesu. Právní rozhledy, 2024, č. 22, s. 737-740.

5.  Zejména rozhodčí nálezy a notářské zápisy se svolením vykonatelnosti by s ohledem na judikaturu měly zůstat mimo pilotní projekt. Stejně tak i většina cizozemských exekučních titulů s ohledem na nejednotný systém jejich uznávání i opravných prostředků, které brání algoritmizaci. 

6. Podrobněji se ale k jednotlivým využitelným exekučním prostředkům dostanu v dalších kapitolách. 

7. Obdobou takového formuláře je současná elektronická žádost o pověření k provedení exekuce, kterou zasílá exekutor exekučnímu soudu.

8.  Fakultativně může být náhrada nákladů za zpracování a podání exekučního návrhu vystavěna na obdobném principu jako obhajoba ex offo. V zákonem definovaných případech by náklady nesl stát prostřednictvím příslušného exekučního soudu – např. v případě zahájení exekuce k vymožení výživného, náhrady újmy způsobené trestným činem atp.

9. Ten může být spravován buď Exekutorkou komorou ČR nebo ministerstvem.  

10. Z pohledu exekučního je hmotněprávní rozlišování na jistinu a příslušenství dluhu nerozhodné, rozhodující je pouze celková výše vymáhané povinnosti.