Bezvýsledné exekuce a některá procesní nastavení při jejich zastavování

Podle nové právní úpravy není vedení insolvenčního řízení překážkou pro zastavení exekuce pro bezvýslednost, avšak po dobu běhu insolvenčního řízení u dlužníka neběží tzv. doba bezvýslednosti. Ta je zákonem určena v délce šesti, maximálně však v délce dvanácti let, po kterou nebylo na dlužníkovi nic vymoženo. Nicméně v případě, že tato doba uplynula ještě před zahájením insolvenčního řízení, je povinností soudního exekutora takovou exekuci zastavit nehledě na vedení insolvenčního řízení. To je zásadní rozdíl od procesu zastavování tzv. bagatelních exekucí, kde zákonodárce explicitně uvedl, že výzva ke složení zálohy na
další vedení exekuce se nezašle a exekutor exekuci nezastaví, probíhá-li proti povinnému insolvenční řízení.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že exekuci lze za běhu insolvence nejen zastavit, ale současně lze také rozhodnout o nákladech exekuce. Soudní exekutoři se totiž kromě relevantní právní úpravy řídí judikaturou soudů vyšších stupňů. V souvislosti se zastavením exekuce rozhoduje exekutor o nákladech exekuce tak, že je určí v minimální výši, současně však podle zákona nárok exekutora na náklady exekuce přesahující výši složené zálohy zaniká. V případech, kdy jsou náklady exekuce na dlužníkovi v průběhu exekuce alespoň částečně vymoženy, připouští soudní praxe rozhodování o nákladech exekuce určením vymožené částky. Z pohledu dlužníka však nevzniká žádný nový dluh. Právní úpravu rozhodování o nákladech exekuce zejména za situace, kdy určené náklady exekuce současně zanikají, považuje Exekutorská komora jako formální reprezentant exekutorského stavu za mimořádně nepodařenou.

V případě zastavení exekuce musí soudní exekutor vypořádat také náklady účastníků řízení. Exekutor tak často v tomto kroku dojde k závěru, že nárok na náhradu nákladů má oprávněný a musí mu je přiznat. Takové náklady jsou totiž příslušenstvím původní pohledávky, kterou si věřitel přihlásil do insolvenčního řízení. Vznik takového dluhu tedy nemůže logicky být způsobilý cokoliv měnit na dosavadních poměrech, kdy jsou příjmy dlužníka rozdělovány mezi všechny dotčené věřitele. Rozhodnutí však nemůže být a není důvodem např. ke zrušení běžícího oddlužení. Zcela jinou kategorií je právní úpravou exekutorům přiznaná náhrada nákladů za ukončení bezvýsledné exekuce. Soudní exekutor má nárok na náhradu nákladů pouze ve výši 750 Kč (+ 21% DPH, je-li jeho plátcem) za celé období vedení bezvýsledné exekuce, a tento nárok uplatňuje vůči státu. Roční náhrada nákladů za vymáhání takové exekuce nakonec tedy činí pouhých 125 Kč. Přitom agenda s vedením exekučního titulu je poměrně rozsáhlá. Jen na poštovném vydá exekutor za dobu šesti až dvanácti let mnohonásobně víc, a to nehovoříme o jeho dalších výdajích.

 

 

Kontakt: media@ekcr.cz
Poznámky
Bezvýsledná exekuce, označovaná také jako marná exekuce představuje exekuci, která je zastavená pro nemožnost vymožení dlužné částky. Exekuce je považována za bezvýslednou, pokud v posledních 6 letech nebyla na dlužníkovi/povinném vymožena žádná částka. Se souhlasem věřitele/oprávněného, a po zaplacení prodlužovací zálohy, může být tato doba prodloužena o další 3 roky, a to nejvýše dvakrát. Maximální délka vedení marné exekuce je 12 let.

Vybraná klíčová právní úprava a judikatura:
ust. § 55 a § 52 Exekučního řádu, ust. § 109 a § 418 Insolvenčního zákona, ust. § 254 a § 160 občanského soudního řádu; usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 ze dne 13. 4. 2016; usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1714/2013 ze dne 13. 4. 2016.

Exekutorská komora České republiky je zřízena zákonem č. 120/2001 Sb. a je stavovskou organizací profesní samosprávy sdružující soudní exekutory. Členství v ní je pro všechny exekutory ze zákona povinné. Exekutor se stává jejím členem okamžikem jmenování exekutorem. Další
podrobnosti na ekcr.cz.

Praha, 3. 9. 2024