Vybrané problematické aspekty odkladu exekuce prodejem movitých věcí z pohledu soudního exekutora

Poučovací povinnost

Prvním vybraným a z mého pohledu problematickým aspektem v souvislosti s odkladem exekuce prodejem movitých věcí povinného je poučovací povinnost soudního exekutora, resp. jeho zaměstnanců, o předmětném institutu ve vztahu k povinnému. Základní hranice poučovací povinnosti soudů, potažmo soudních exekutorů, nalezneme na úrovni ústavního pořádku České republiky v rámci práva na spravedlivý proces, resp. práva na soudní ochranu, a to zejm. v čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, a čl. 90 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Obecná poučovací povinnost je na zákonné úrovni (v souladu s požadavkem Listiny) pro civilní řízení specifikována v ust. § 5 o.s.ř., kdy mají soudy povinnost poučovat účastníky o jejich procesních právech a povinnostech, přičemž pro výkon rozhodnutí je tato povinnost specifikována v ust. § 254 odst. 3 o.s.ř., a to v širší rovině než v základních ustanoveních o.s.ř. (např. je stanovena povinnost poučení i pro další osoby, jichž se výkon týká, poučení musí být co nejvíce adekvátní postavení a procesní situaci a také při jakémkoliv úkonu apod.). Poučovací povinnost soudního exekutora v rámci exekuce nalezneme upravenou v ust. § 3 odst. 1 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, dle kterého musí soudní exekutor poučovat účastníky a další zúčastněné osoby na řízení o jejich procesních právech a povinnostech, čímž se tato povinnost obsahově nikterak neodlišuje od poučovací povinnosti dle ust. § 254 odst. 3 o.s.ř. Poučovací povinnost v exekuci je pak podtržena i pravidlem v ust. § 46 odst. 1 část věty za středníkem ex. řádu, kdy je zde zakotvena povinnost dbát ochrany účastníků a dalších osob. 

Poučovací povinnost soudního exekutora, resp. jeho zaměstnanců, pak není v souvislosti s institutem odkladu exekuce blíže konkretizována. S ohledem na uvedené se pak může jevit jako správné vždy uvádět danou možnost procesní obrany povinného při poučení v rámci soupisu movitých věcí, příp. bezprostředně po něm, což však může vést k přehlcení povinného informacemi a k ještě vyššímu znepřehlednění jeho nepříznivé situace. Na rozdíl od názoru Ministerstva spravedlnosti České republiky, se kterým jsem se v rámci své koncipientské praxe setkal při výkonu jejich dohledu, příp. názoru Svobody, kteří vyžadují vždy poučení o institutu odkladu exekuce ve smyslu ust. § 54 odst. 7 ex. řádu, mám za to, že takové poučení bude účelné zejm. tehdy, je-li ze strany povinného projevena snaha exekuci nějakým způsobem řešit, tj. postupnou úhradou. V takovém případě, kdy vykonavatel soudního exekutora neposkytne povinnému poučení o daném institutu, tak je možné shledat pochybení v jeho postupu. Jako odpovídající poučení je na místě, dle mého názoru, považovat poskytnutí informací o formě takového podání, jeho obecných náležitostech, výše splátky apod. 

V souvislosti s novelizovanou podobou šablon pro Vyrozumění o zahájení exekuce a výzvu k zaplacení peněžitého dluhu, které mají být v řízeních aplikovány nejpozději od 1. 4. 2025, je nutné zmínit, že povinnému je poskytnuto komplexní poučení o procesních právech ihned na začátku exekuce v souvislosti s jeho seznámením s exekucí (viz tzv. plné poučení dostupné na https://ekcr.cz/plna_pouceni_vyrozumeni). Nicméně s ohledem na skutečnost, že k provedení mobiliární exekuce dochází často v mnohem pokročilejší fázi exekuce, nemusí být poučení o tomto konkrétním institutu dostatečně určité. I s ohledem na možné zahlcení povinného informacemi o pohledávce, jeho právech a povinnostech apod. (viz výše). Z mého pohledu by bylo nejvíce účelné pro futuro upravit tzv. ministerskou šablonu exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného, jež je stanovena vyhláškou č. 418/2001 Sb., která takové poučení dosud postrádá, ačkoliv je takové poučení vyžadováno exekučním řádem od 1. 1. 2025 v ust. § 49 odst. 11, kdy tento dokument může být pro povinného po mobiliární exekuci cenným zdrojem informací, a to i přesto, že dostane poučení ústní v rámci mobiliární exekuce. Za současného stavu je tak na odpovědnosti každého soudního exekutora, aby do příslušného exekučního příkazu odpovídající poučení doplnil, což odporuje smyslu zavedení šablon příkazů, které měly zajistit jednotnou formu takových rozhodnutí. Odpovídající písemné poučení konkrétně např. k náležitostem závazku povinného ve smyslu ust. § 54 odst. 7 ex. řádu, příp. vzor, pak povinný bohužel nenalezne ani na webových stránkách Ministerstva spravedlnosti, na které je v poučení exekučního příkazu odkazováno. 

 

Výše zákonných splátek

V případě, že nejsou ve prospěch exekuce realizovány srážky ze mzdy povinného, nepřináší právní úprava žádné aplikační problémy, neboť splátka musí být minimálně ve výši 1 500 Kč (viz ust. § 54 odst. 7 písm. b) o.s.ř.), což povinnému umožňuje se zavázat splácet i částku vyšší, je-li to v jeho možnostech, přičemž takový vyšší než minimální závazek není v mé dosavadní praxi zcela ojedinělý. V případě, že se však povinný zaváže ke splácení vyšší částky (např. ve výši 2 000 Kč), je toto pro něj závazné. Takové prohlášení pak není možné, dle mého názoru, změnit ani tím, že by dodatečně soudnímu exekutorovi povinný sdělil, že svoji splátku sníží např. na minimální zákonnou částku, i přihlédnutím k pravidlu „jednou a dost“, kterou je na místě aplikovat obecně na celou zákonnou úpravu. Navíc navrhovanou výši splátky soudní exekutor uvede, resp. by měl uvést i ve výroku příslušného usnesení, čímž je jen potvrzena nemožnost změny např. dodatečným prohlášením. V případě, že povinný nebude hradit měsíčně částku, ke které se zavázal ve svém podání, je na soudním exekutorovi, aby postupoval, jak je nastíněno níže, postupem dle ust. § 54 odst. 9 ex. řádu, kdy nesplnění může mít za následek i skončení odkladu exekuce prodejem movitých věcí. 

Pro povinné by tak jistým řešením bylo koncipovat svůj závazek toliko odkazem na ust. § 54 odst. 7 písm. b) ex. řádu, který pracuje s minimální měsíční částkou, což by soudní exekutor ve výroku reflektoval uvedením konkrétní částky dle zákona, tj. nejméně 1 500 Kč. Zároveň by však povinný mohl v tom kterém měsíci „dobrovolně“ hradit nad rámec dané minimální splátky bez hrozby postihu v podobě ukončení odkladu. 

Naopak výkladové problémy přináší splátka dle ust. § 54 odst. 7 písm. a) ex. řádu, tj. v případě, že jsou ve prospěch té konkrétní exekuce realizovány srážky ze mzdy povinného. V takovém případě musí být zákonná splátka ve výši druhé třetiny čisté mzdy z exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů ve výši vypočtené v kalendářním měsíci předcházejícím kalendářnímu měsíci, v němž byl exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů doručen plátci mzdy nebo jiných příjmů. Zároveň taková splátka musí činit minimálně 1 500 Kč. Z čistě gramatického výkladu daného ustanovení vyplývá, že soudní exekutor, není-li to doloženo samotným povinným (viz výše), musí vypočíst konkrétní splátku s přihlédnutím k příjmu povinného v minulosti, který však již nemusí být aktuální s ohledem na časté změny zaměstnavatele, a zároveň výše příjmu může být ve významném nepoměru k aktuálním mzdovým poměrům a hodnotě peněz. Takto stanovený výpočet zákonné splátky má bezesporu vést k tomu, aby splátka byla po celou dobu odkladu stejná, což lze určitě pouze kvitovat. Právní úpravu však je nutné vztahovat k té nejjednodušší situaci, kdy exekuce není vedena významně dlouhou dobu a zároveň nedošlo ke změně plátce příjmu povinného, přičemž zaměstnání povinného trvalo i před doručením exekučního příkazu. Při aplikaci daného ustanovení zejm. v případě změny plátce příjmu povinného v průběhu exekuce je však na místě vycházet z výše srážky provedené u zaměstnavatele, který realizuje srážky v době, kdy je o odkladu exekuce rozhodováno, (tj. typicky z první mzdy za celý měsíc, jež povinnému náležela), kdy zjištění takové výše nebude nepřiměřeně obtížné. Pokud nebyl daný výklad aplikován, vedlo by to ad absurdum k tomu, že by nemohl být daný institut aplikován za situace, kdy původní zaměstnavatel zanikl a mzdu povinného pro výpočet není možné bez extrémních komplikací zjistit.

V případě, že v době rozhodnutí o odkladu exekuce nejsou ve prospěch exekuce realizovány srážky, kdy tyto budou prováděny až v průběhu odkladu exekuce, tak dochází ke změně poměrů, jež musí vést v rámci odkladu i ke zvýšení splátek a změně prohlášení povinného. V takovém případě musí soudní exekutor dodatečně vyzvat povinného, jenž učinil prohlášení ve smyslu ust. § 54 odst. 7 písm. b) ex. řádu, k dodatečnému prohlášení dle písm. a) daného ustanovení. Zaváže-li se povinný ke splátkám dle výše příjmu, je následně povinným nutné hradit tyto částky do doby, než exekuce skončí. 

 

Zasílání zákonných splátek 

Je-li rozhodnuto o odkladu exekuce prodejem movitých věcí, je na povinném, aby již řádně dodržoval zákonný splátkový kalendář v min. stanoveném rozsahu, v jakém se ke splátkám zavázal. První splátka musí být uhrazena povinným do 10 dnů od doručení usnesení povinnému a každá následující musí být alespoň poukázána (odeslána) soudnímu exekutorovi na jeho zvláštní účet nejpozději vždy k poslednímu dni toho kterého měsíce. Lze tedy očekávat, že některé splátky budou připsány na účet soudního exekutora i v měsíci následujícím, než na který jsou hrazeny, a to zejm. jsou-li poukazovány až ke konci kalendářního měsíce. 

V případě, že však zákonná splátka ve lhůtě uhrazena není, tak musí soudní exekutor povinného upozornit na nesplnění dané povinnosti a určit mu lhůtu dodatečnou. Přestože zákon výslovně neupravuje, jakým způsobem má být povinný upozorněn na neplnění splátkového kalendáře, tak by se mělo jednat o rozhodnutí soudního exekutora – usnesení, neboť se tímto ukládá povinnému určitá povinnost a zároveň je s případným nesplněním povinnosti v poskytnuté lhůtě spojován následek. Ve výrokové části (často ve formě dvou výroků) soudní exekutor výslovně upozorní povinného na nezaplacení konkrétní splátkou, kterou je na místě specifikovat alespoň měsícem a příp. výší, když se může stát, že povinný uhradí splátku pouze částečně. Zároveň zde exekutor určí povinnému přiměřenou lhůtu pro dodatečné uhrazení příslušné splátky. Při určení takové lhůty je pak na místě vycházet ze zákonné lhůty pro zaplacení první splátky, tj. 10 dnů od doručení, neboť takovou lhůtu lze považovat za přiměřenou. Samozřejmě záleží na okolnostech toho kterého případu, neboť došlo-li k zaslání výzvy povinnému až v případě nezaplacení většího množství splátek (3 a více), je na místě stanovit lhůtu delší i s ohledem na nutnost úhrady vyšší splátky. V usnesení by pak měl být povinný bezpochyby poučen o následcích neuhrazení chybějících splátek, neboť nastávají ze zákona a bez dalšího může být pokračováno v provedení exekuce prodejem movitých věcí. 

V souvislosti s výzvou pro dodatečné zaplacení splátky se jeví z pohledu soudních exekutorů jako značně problematické, že není stanoveno kolik takových výzev musí v průběhu odkladu exekuce prodejem movitých věcí povinnému zaslat. Nezřídka kdy dochází k situacím, kdy povinní hradí velmi nepravidelně a v takovém případě musí soudní exekutor vždy povinného vyzvat k úhradě té které splátky, přičemž s každou výzvou jsou spojeny náklady. Dle mého názoru by i v souvislosti s výzvou k dodatečné úhradě mělo být aplikováno pravidlo „jednou a dost“, a v případě, že dojde k neuhrazení splátky, tak by výzva byla zaslána povinnému jednou a v případě dalšího prodlení v rámci splátkového kalendáře by došlo ke skončení odkladu. Takový postup by plně korespondoval s dobrodiní (quid pro quo) povahou daného zákonného institutu a odpovídal by i zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, kdy s každou výzvou jsou spojeny pro soudního exekutora náklady.  

Se zasíláním splátek ze strany povinného pak úzce souvisí i střet důvodů pro odklad exekuce, a to v případě, že je exekuce odložena prodejem movitých věcí ve smyslu ust. § 54 odst. 7 ex. řádu a následně dojde k odkladu v plném rozsahu z důvodu dle ust. § 266 odst. 1 o.s.ř. nebo dle odst. 2 cit. ustanovení (resp. § 54 odst. 11 ex. řádu). Tento střet není zákonem konkrétně upraven, vyjma toho, že soudní exekutor exekuci neprovede a nezajišťuje ani sepsané movité věci (ust. § 54 odst. 4 ex. řádu), nicméně východisko pro postup povinného, resp. zejména soudního exekutora, je možné z mého pohledu nalézt v ust. § 289 o.s.ř., které slouží k upřesnění pravidel při provádění srážek ze mzdy nebo jiného příjmu povinného a následného odkladu exekuce. Za použití analogie by tak povinný měl hradit splátky, ke kterým se zavázal, pouze v případě, že byla exekuce odložena z důvodu očekávaného zastavení (ust. § 54 odst. 11 ex. řádu), kdy soudní exekutor by případné splátky deponoval na svém účtu a nevypořádával je na účet oprávněného, kdy pro případ zastavení exekuce by tyto byly případně vráceny povinnému zpět. Naopak v případě, že by došlo k odkladu z tzv. sociálních důvodů dle ust. § 266 odst. 1 o.s.ř., tak by bylo zcela v rozporu s tímto důvodem odkladu, kdyby soudní exekutor i nadále trval na realizování zákonného splátkového kalendáře, byť je postavení povinného nepříznivé. Po uplynutí délky odkladu by pak povinný však musel i nadále opětovně splátky realizovat, obdobně jako tomu je v případě přerušení exekuce např. z důvodu insolvenčního řízení, které bylo následně skončeno. 

 

Osud movitých věcí po odkladu

V souvislosti s odkladem exekuce ve smyslu ust. § 54 odst. 7 ex. řádu pak nastává otázka, jak má být případně naloženo se sepsanými věcmi, které byly ponechány na místě soupisu, příp. s těmi, jež soudní exekutor zajistil k jejich případnému zpeněžení v rámci dražby. Vzhledem k povaze odkladu exekuce movité věci zůstávají v soupisu a jen ve vztahu k nim není možné exekuci provádět, tzn. že povinný s nimi nadále nemůže nějak nakládat či např. odebrat jejich označení „žlutou nálepkou“, a zároveň soudní exekutor dále neprovádí opakovaný soupis na místě samém, příp. věci nezajišťuje (ust. § 54 odst. 4 ex. řádu). Movité věci, jež soudní exekutor sepsal a ponechal na místě soupisu, soudní exekutor po odkladu nijak nezajišťuje. 

Komplikovaná otázka se však objevuje u těch movitých věcí, které byly po jejich soupisu, ale před rozhodnutím o odkladu, zajištěny ze strany soudního exekutora pro jejich zpeněžení v dražbě, když zákon toto výslovně neupravuje. Zejména povinní se hojně po odkladu exekuce domáhají vydání takových věcí s odkazem na naplnění smyslu odkladu exekuce. V případě vyškrtnutí movitých věcí ze soupisu, resp. jejich vyloučení v rámci řízení o vylučovací žalobě, exekuční řád výslovně stanovuje, že movité věci mají být vráceny na místo soupisu, což plně koresponduje s tím, že tímto již movité věci nejsou v soupisu. Vrácení na místo soupisu pak vyplývá i z toho, že postupem soudního exekutora, byť neúmyslně, došlo k zásahu do práv třetích osob, zejm. práva vlastnického. Takovou právní úpravu však není možné ani výkladem aplikovat na odklad exekuce prodejem movitých věcí. Zároveň není na místě ani aplikovat bez dalšího postup, který nastává v případě přerušení exekuce z důvodu zahájeného insolvenčního řízení a povolení řešení úpadku oddlužením, kdy povinnému jsou věci vydány soudním exekutorem např. v jeho sídle či sídle jeho skladu. Toto koresponduje s opětovně nabitým dispozičním právem povinného k majetku, nejsou-li věci součástí majetkové podstaty. 

S ohledem na shora uvedené mám za to, že dojde-li k odkladu exekuce prodejem movitých věcí, tak důvody pro zajištění movitých věcí v exekučním skladu i nadále trvají (došlo-li k jejich převzetí před rozhodnutím o odkladu exekuce) a povinný nemá právní nárok na to, aby mu byly tyto vydány, natož vráceny na místo soupisu ze strany soudního exekutora. V případě, že by takový právní nárok existoval, musel by soudní exekutor poté, co odklad exekuce pomine, opětovně movité zajišťovat, což by bylo v rozporu se zásadou rychlosti řízení (prodloužení zpeněžení movitých věcí, kdy by soudní exekutor nemohl obratem vydat dražební vyhlášku), a také se zásadou hospodárnosti, kdy s opětovným zajištěním jsou spojeny náklady za opětovný výjezd na místo soupisu. V zásadě však soudnímu exekutorovi nic nebrání movité věci povinnému vrátit, resp. ho vyzvat k jejich vyzvednutí, což může být účelné zejm. v případě, že s ohledem na zůstatek v exekuci lze předpokládat, že k jejich zpeněžování již nebude přistupovat, příp. jsou-li s uskladněním věcí spojeny neúměrné náklady. 

 

Jak můžeme tuto právní úpravu zhodnotit

Z mého pohledu bylo zavedení institutu odkladu exekuce prodejem movitých věcí krokem správným směrem, jež byl pozitivní změnou pro všechny účastníky exekuce. Ve vztahu k povinným sice došlo k dalšímu posílení jejich procesní ochrany, resp. obrany, ve vztahu k provedení mobiliární exekuce, nicméně tato možnost odkladu vedla bezesporu i k vyšší aktivizaci povinných. Povinní jsou po mobiliární exekuci motivováni k postupné úhradě dlužné pohledávky, což i vzhledem k právní úpravě tzv. marných exekucí lze jen ocenit, kdy s každou splátkou dochází k přerušení běhu základní 6leté délky trvání exekuce (srov. ust. § 55 odst. 7 a násl. ex. řádu). 

Přestože lze hodnotit právní úpravu odkladu exekuce prodejem movitých věcí jako zdařilou, tak i pro futuro by mohlo dojít k určitým změnám. Jako první změna, ke které by mělo dle mého názoru dojít, je úprava šablony exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem movitých věcí dle vyhlášky č. 418/2001 Sb., jež by měla obsahovat výslovné poučení o možnosti využití daného institutu ze strany povinného. 

Možné další změny, které by mohly vést k vyšší efektivitě v rámci exekuce, by se pak týkaly samotného odkladu. De lege ferenda by např. mohlo dojít ke spojení dvou úkonů ze strany povinného do jediného, a to tak, že by povinný v souvislosti s odesláním závazku, resp. návrhu na odklad exekuce, uhradil na účet soudního exekutora již první splátku dle návrhu (tj. min. ve výši 1 500 Kč) s tím, že další splátky by povinný hradil v následujících měsících pravidelně, a to počínaje měsícem následujícím po doručení usnesení o odkladu exekuce. Zavedení této podmínky pro odložení exekuce by vedlo k minimalizaci těch podání povinných, která následně nevedou k částečným úhradám pohledávky. Se zasíláním zákonných splátek souvisí i další změna, která by mohla být přijata, a to v souvislosti se zasíláním tzv. výzvy k dodatečnému splnění povinnosti uhradit splátku. Taková výzva je nyní zasílána vždy při prodlení se zaplacením splátky, což vede k zátěži administrativního aparátu soudního exekutora a zároveň ke zvýšení nákladů (např. za poštovné). Právní úprava by pak i v souvislosti s prodlením zavedla pravidlo „jednou a dost“, tj, že by výzva byla povinnému zaslána v exekuci toliko jednou a každé další prodlení se splátkou by vedlo k ukončení odkladu exekuce, což by vedlo ve většině případů k zefektivnění a zrychlení vymáhání pohledávky. Povinnému by pak nikdo nebránil pokračovat v nepravidelných úhradách i po skončení odkladu exekuce. 

---

1) srov. např. Nález ÚS ze dne 31. 10. 1996, I. ÚS 119/96

2) DRÁPAL, Ljubomír. In. DRÁPAL, Ljubomír. Občanský soudní řád: komentář. Velké komentáře. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 2094. ISBN 978-80-7400-107-9. 

3) SVOBODA, Karel. In: SVOBODA, Karel. Exekuční řád: komentář. Beckovy komentáře. V Praze: C.H. Beck, 2022. s. 397. ISBN 978-80-7400-863-4.

4)  Vyhláška č. 418/2001 Sb., Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění pozdějších předpisů. 

5) KREJSTA, Jan. In: MOLÁK, Stanislav; KREJSTA, Jan; JAROŠ, Vojtěch; KOCINEC, Jaroslav; KÜHN, Zdeněk et al. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Kodex. Praha: Wolters Kluwer, 2023. s. 465. ISBN 978-80-7676-575-7. 

6) SVOBODA, Karel. In: SVOBODA, Karel. Exekuční řád: komentář. Beckovy komentáře. V Praze: C.H. Beck, 2022. s. 399. ISBN 978-80-7400-863-4. 

7) KREJSTA, Jan. In: MOLÁK, Stanislav; KREJSTA, Jan; JAROŠ, Vojtěch; KOCINEC, Jaroslav; KÜHN, Zdeněk et al. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Kodex. Praha: Wolters Kluwer, 2023. s. 466-467. ISBN 978-80-7676-575-7. 

8) SVOBODA, Karel. In: SVOBODA, Karel. Exekuční řád: komentář. Beckovy komentáře. V Praze: C.H. Beck, 2022. s. 400. ISBN 978-80-7400-863-4. 

9) KREJSTA, Jan, KUČERA, Zdeněk. In: KASÍKOVÁ, Martina. Exekuční řád: komentář. 5. vydání. Beckova edice Komentované zákony. V Praze: C.H. Beck, 2022. s. 459. ISBN 978-80-7400-855-9.

10) Jako je tomu u možnosti navrhnout zákonný splátkový kalendář ze strany povinného.  

11)  Z mé zkušenosti však vyplývá, že movité věci součástí majetkové podstaty jsou pouze výjimečně. 

12) Dalším posílení bylo např. zavedení omezení v ust. § 67 odst. 1 ex. řádu.

13) Účet (resp. platební údaje) pro zasílání vymoženého plnění by měl být povinnému znám z již doručených písemností. 

 

Text: Mgr. Bc. Pavel Škrabal