Třetí poznámka k souběhu dědictví a exekučního řízení

Obvyklejší reakce potencionálních dědiců je spíše strach před dluhy. A zde nastupuje využití institutu likvidace dědictví. Je to komplexní institut a tento článek si klade za úkol zprostředkovat alespoň základní orientaci v tématu zvláště z pohledu soudního exekutora. Likvidace dědictví je obdobou insolvenčního řízení, a to především ve formě konkurzu. 

V případě předlužení dědictví vznikají pravidelně tyto scénáře:

Potencionální dědicové po řádném poučení o svém dědickém právu, které jim svědčí buďto ze zákona či ze závěti (dva v praxi nejčastější důvody dědění), dědictví v souladu s ust. § 1485 a násl. OZ odmítnou. Pokud notář coby soudní komisař v pozůstalostním řízení dospěje až do fáze, že všichni v úvahu přicházející dědicové (ať již v rámci intestátní či testamentární dědické posloupnosti) dědictví odmítli, resp. nedědí žádný z těchto potenciálních dědiců, připadá dědictví v rámci institutu odúmrti dle ust. § 1634 OZ státu a na tento se hledí, jako by byl zákonný dědic. V případě předlužení pozůstalosti pak v tomto případě navrhne soudnímu komisaři stát (zastoupený ÚZSVM), aby soud nařídil likvidaci.

Druhá možná situace je, když některý z potenciálních dědiců dědictví neodmítne, uplatní výhradu soupisu a vědom si předluženosti pozůstalosti sám navrhne soudnímu komisaři, aby soud nařídil likvidaci. Taková situace může nastat tehdy, pokud se zpočátku pozůstalost nejeví (a ani není) předlužena, a to zpravidla spíše proto, že potenciální dědicové nic o jmění zůstavitele nevědí. Tento postup neodmítnutí dědictví a následného požadavku na zahájení likvidace dědictví je pro dědice výhodnější tím, že jím zůstává zachováno právo na vydání případného likvidačního přebytku.

 Třetí variantou je pak nařízení likvidace bez návrhu, pokud jsou splněny veškeré zákonem dané předpoklady a vyžaduje-li tak veřejným zájem. Pojem veřejný zájem je relativně neurčitý právní pojem (právní pojem s neurčitou hypotézou), který lze vymezit negativně jako nikoliv zájem soukromý nebo jen určité skupiny osob. Může se jednat např. o ochranu zranitelných osob apod. 

Nakonec může likvidaci navrhnout i věřitel, je to však osoba, která může mít informační deficit ohledně majetku a dluhů zůstavitele. Věřitel však musí prokázat svou pohledávku, jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty.

Shora uvedené zákonné předpoklady nařízení likvidace pozůstalosti jsou čtyři: 1) zůstavitel zanechal majetek, a to majetek nikoliv nepatrné hodnoty (není zde tudíž možnost řízení o pozůstalosti zastavit v souladu s ust. § 153 či 154 z.ř.s.); 2) bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí (byl-li zůstavitel v manželství a SJM nebylo vypořádáno dříve); 3) soudním komisařem byla usnesením stanovena krom obvyklé ceny majetku pozůstalosti, dluhů pozůstalosti i míra předlužení a samozřejmě 4) lze likvidaci nařídit pouze do okamžiku pravomocného rozhodnutí o dědictví. 

Z výše uvedeného je patrné, že při likvidaci dědictví je zde masa majetku, která se musí transparentním způsobem zpeněžit. A to za účelem co nejvyššího uspokojení věřitelů. 

Účastníci

Dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zaniká účast všech dosavadních dědiců, resp. zanikají jejich dědická práva. Rovněž i všem ostatním účastníkům, kteří byli účastni pozůstalostního řízení ve fázi předcházející nařízení likvidace, účast dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zaniká. To však neznamená, že by zanikala i jejich účast na řízení o opravných prostředcích podaných proti veškerým usnesením soudu vydaným do té doby.

Účastníky jsou výlučně věřitelé, kteří se přihlásili nebo kteří mají právo na uspokojení své pohledávky, i když ji nepřihlásili, a likvidační správce, je-li jmenován. 

 

Věřitelé a jejich přihlášení

Věřitel může podat přihlášku ode dne, kdy bylo usnesení o nařízení likvidace vyvěšeno na úřední desce soudu, až do uplynutí lhůty, která byla stanovena v usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a nesmí být kratší než 3 měsíce (srovnatelné s lhůtou pro přihlášení pohledávek do insolvence). 

Výjimku tvoří věřitelé, kteří počínaje zahájením řízení o pozůstalosti již u soudu oznámili své pohledávky a jejich oznámení má charakter přihlášky a všechny náležitosti přihlášky se již podruhé přihlašovat nemusejí. Lhůta k přihlášení je hmotněprávní a přihláška tedy musí dorazit k soudu do konce lhůty. Zmeškání lhůty nelze prominout. Přihlašují se i pohledávky podmíněné i nesplatné (ty se dnem právní mocí usnesení o nařízení likvidace stávají splatné, jestliže byly řádně a včas přihlášeny a náleží do pasiv likvidační podstaty).

Zajištěný věřitel, ač jeho zajištění může být např. u nemovitostí uvedeno v katastru, přesto má vždy povinnost se přihlásit, jestliže tak neučinil již před zahájením likvidace. Zároveň požádá o uspokojení ze zajištění. Nepožádá-li o uspokojení ze zajištění, považuje se v likvidaci pohledávka za nezajištěnou. 

Přihlašují se i věřitelé třetích osob, v jejichž prospěch vázne zajištění na majetku v likvidační podstatě. Jejich pohledávka se také stává splatnou, jestliže věřitel zajištěné pohledávky tuto pohledávku přihlásil řádně a včas do likvidace a současně spolu s ní přihlásil i právo na uspokojení přihlášené pohledávky ze zajištění. Pohledávka se však stává splatnou pouze v rámci likvidace; nikoliv vůči osobnímu dlužníkovi – třetí osobě. 

Mimo obecné náležitosti musí přihláška obsahovat vylíčení skutečností, na nichž se pohledávka věřitele zakládá, a vyčíslení jistiny pohledávky a jejího příslušenství v korunách českých. Vyčíslení v korunách se provádí i tehdy, jde-li o pohledávku nepeněžitou nebo neurčité výše nebo v cizí měně. U vykonatelné pohledávky musí být v přihlášce dále vylíčeny skutečnosti (rozsudek, notářský zápis apod.), na nichž se vykonatelnost zakládá.

Řádná přihláška staví promlčecí i prekluzivní lhůty, a to ke dni vyvěšení usnesení o likvidaci na úřední desce. 

Přílohy přihlášky tvoří listiny, kterých se přihláška dovolává, jakož i listiny, které dokládají vykonatelnost pohledávky. U zajištěné pohledávky listiny dokládající zajištění. 

Věřitel, jenž se považuje za přihlášeného, má taktéž povinnost doložit listiny, jestliže tak neučinil před nařízením likvidace. Lhůta pro něj činí 15 dnů ode dne, kdy usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti nabylo právní moci.

 

Kdy soud odmítá přihlášky a kdy vyzývá k doplnění nebo opravě 

Byla-li přihláška podána opožděně, osobou, která nebyla aktivně legitimována nebo byla přihlášena pohledávka, které odpovídá dluh, jenž nepatří do pasiv likvidační podstaty, soud prostřednictvím soudního komisaře usnesením odmítne. Odvolání je přípustné. 

V případě neurčitosti, nesrozumitelnosti nebo nedostatku náležitostí soud vyzve usnesením k doplnění nebo opravě s poučením, že nebude-li včas nebo řádně opravená, bude přihláška odmítnuta. K doplnění nebo opravě se stanovuje lhůta nikoliv kratší 15 dnů od doručení (soudcovská a procesní). V usnesení je nutné konkretizovat, v čem je podání neúplné, proč je nesrozumitelné nebo neurčité, včetně instrukce, jak doplnit či opravit. Po marném uplynutí lhůty bude přihláška odmítnuta. 

V případě, kdy přihlašující věřitel nebo ten, který se považuje za přihlášeného, k přihlášce nepřipojí přílohy dokládající jeho tvrzení ve lhůtě do 15 dnů ode dne, kdy usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti nabylo právní moci, soud mu v souladu s ust. § 246 odst. 4 z.ř.s. prostou výzvou (nikoliv usnesením) určí dodatečnou lhůtu k doložení listin, která nesmí být kratší 10 dnů. Nebudou-li ani tak listiny předloženy, ke skutečnostem, které měly prokazovat, se nepřihlíží. Je nutné pamatovat na princip, že věřitel nemůže soud ani soudního komisaře žádat či pověřit, aby si listiny sám vyžádal. 

S přihlášenými pohledávkami lze samozřejmě nakládat, příp. může v průběhu času docházet k právnímu nástupnictví. Věřitel se proto může své pohledávky, resp. práva na uspokojení své pohledávky zcela nebo jen z části vzdát, takové jednostranné právní jednání pak vezme soud usnesením na vědomí. Takovou pohledávku již podruhé nelze v řízení uplatnit a jednání odvolat. 

Zanikla-li částečně či zcela pohledávka nebo byla uspokojena a věřitel se jí předtím nevzdal, soud rozhodne, že věřitel úplně nebo v rozsahu zániku pohledávky pozbyl právo na uspokojení pohledávky z majetku patřícího do likvidační podstaty. Je to obdobné řešení jako v insolvenčním řízení. Rozhoduje se usnesením a v odůvodnění je třeba rozvést, na základě jaké právní skutečnosti došlo k zániku pohledávky nebo k uspokojení (zaplacení, zápočet). Odvolání je zde přípustné. Usnesení vydává soudní komisař na základě návrhu daného věřitele, podnětu ostatních věřitelů nebo z úřední povinnosti. 

Soudní exekutor jako věřitel

Soudní exekutor může být v rámci likvidace dědictví i v pozici věřitele. V zásadě mohou nastat tři scénáře.  

Soudní exekutor vymohl alespoň částečně plnění, vydává usnesení o vydání výtěžku dle § 46 odst. 7 EŘ a odečítá si svou odměnu a náklady exekuce. Buď tím uhradil všechny své nároky a ničeho již nepřihlašuje nebo zbývající část přihlašuje jako věřitel.  

Zde je nutné uvést, že v insolvenčních řízeních již pomalu dochází k prolomení principu, že když soudní exekutor nevymohl v exekuci žádné plnění, má nárok pouze na náhradu minimální odměny. Nejnovější judikatura, která je použitelná bez dalšího i v likvidaci pozůstalosti, připouští, že soudní exekutor si může přihlásit i vyšší odměnu, když odpovídá náročnosti kroků provedených soudním exekutorem v exekučním řízení. 

 

Druhý scénář je situace, že soudní exekutor přihlašuje minimální odměnu, protože složitost a kroky provedené v rámci exekuce neopravňují vyšší částku. 

 

Poslední varianta je, že soudní exekutor přihlásí vyšší odměnu, která odpovídá náročnosti a složitosti kroků provedených v zastavené exekuci. Tato varianta ale klade vysoké nároky na odůvodnění a osvědčení takové výše odměny. 

 

Jinak pro soudního exekutora v tomto případě platí stejná pravidla jako pro ostatní věřitele. Je nutné pohledávku přihlásit v propadné lhůtě, kterou stanoví soud, a nesmí být kratší  3 měsíců od právní moci usnesení o likvidaci dědictví. Lhůtu nelze prominout.

 

Seznam pohledávek

Jako aktiva mají svůj seznam likvidační podstaty, tak naopak pasiva zemřelého seznam pohledávek jeho věřitelů. V seznamu, který vyhotovuje notář jako soudní komisař, se zapisují všechny přihlášené pohledávky, stejně jako ty, které se uspokojují při likvidaci pozůstalosti, i když nebyly přihlášeny. Seznam obsahuje:

1. označení soudního komisaře, pozůstalostního soudu a spisovou značku, pod níž je pozůstalostní řízení vedeno,

2. označení zůstavitele,

3. pořadové číslo každé jedné evidované přihlášky, které si přihláška uchová po celou dobu řízení o likvidaci pozůstalosti,

4. je vhodné uvést též den, kdy byla přihláška doručena soudnímu komisaři,

5. označení věřitele,

6. stručné údaje pro posouzení důvodu vzniku pohledávky, 

7. údaje pro posouzení povahy a celkové výše pohledávky,

8. výše jistiny přihlášené pohledávky a přihlášeného příslušenství,

9. údaje pro posouzení pořadí pohledávky,

10. u zajištěné pohledávky důvod a způsob zajištění, údaj o vykonatelnosti pohledávky a konečně je třeba uvést údaj o vyčíslení jistiny i jejího případného příslušenství v tuzemské měně.

 

Každý, kdo osvědčí právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody, může nahlédnout do seznamu pohledávek a činit si z něho výpisy a opisy.

 

Přezkum pohledávek 

Přezkum se provádí při jednání. Přezkoumávají se včasné a neodmítnuté přihlášky. Přezkumné jednání se může konat nejdříve 20 dní od uplynutí lhůty pro podávání přihlášek. Místem je buď kancelář notáře nebo při větším počtu věřitelů u pozůstalostního soudu, popř. v kapacitně vhodném místě (analogicky jako u velkých insolvenčních řízení). Jednání je neveřejné. Zákon hovoří o jednom přezkumném jednání.

Při přezkumu se přezkoumávají pohledávky „jedna po druhé“ ze seznamu pohledávek. U každé notář uvede, zda ji pokládá za prokázanou a v jaké výši. Vychází se z doložených listin a dalších důkazů. Nedokazuje se, ale osvědčuje (neprovádí se výslechy). Notář není oprávněn sám „popírat“ jednotlivé pohledávky, kteréžto právo svědčí toliko věřitelům, byť jeho závěr, že pohledávka není prokázána, je fakticky naroveň postaven popření pohledávky některým z věřitelů. Srovnej postup soudního exekutora při posuzování přihlášených pohledávek u rozvrhu. Neuzná-li notář byť i část pohledávky, musí své rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodnit a konkretizovat. 

Vykonatelné pohledávky mají privilegované postavení v tom, že jako důvod popření její pravosti nebo výše mohou sloužit jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které nebyly nebo nemohly být uplatněny v předchozím řízení. Přitom se zdá být s ohledem na text zákona bez významu, zda takové skutečnosti zůstavitel neuplatnil omylem či zaviněně a zda případně bylo vůči němu vydáno rozhodnutí, které se nezdůvodňuje vůbec nebo jen minimálně.

Promlčení přihlášené pohledávky nebo její části notář zohlední jen tehdy, jestliže kterýkoliv z věřitelů promlčení namítl. Věřitel tak musí učinit nejpozději do zahájení vlastního přezkumu konkrétní pohledávky při přezkumném jednání.

U práv na uspokojení pohledávky ze zajištění (např. zůstavitel v pozici zástavního dlužníka) soudní komisař přezkoumává výlučně zjištění existence práva na uspokojení věřitelovy pohledávky ze zajištění.

 

Pokud soudní komisař nerozhodne výslovně jinak, jsou ze svého přezkumu vyloučeny pohledávky, které vznikly ze smluv uzavřených s ním samotným nebo s likvidačním správcem, to je smluv uzavřených těmito osobami ve prospěch podstaty v době po nařízení likvidace. Přezkoumávají se pouze, jsou-li pochybnosti např. o plnění takových smluv apod. 

Pohledávky, které notář považuje za prokázané, mohou ostatní věřitelé, kteří se řádně dostavili na přezkumné jednání, popřít. Popírat lze pravost (existuje, neexistuje), výši (sumu) a pořadí (zařazení do tříd, zajištění, pořadí zajištění, nezajištění). Nelze věřitelem následně doplňovat a rozšiřovat. 

Je-li pohledávka popřena jiným věřitelem, musí notář danou pohledávku a její přihlášku opětovně vyhodnotit. Jestliže notář trvá na svém původním názoru a pohledávku má za prokázanou, vyzve popírajícího věřitele, aby se jednoznačně vyjádřil k tomu, zda požaduje, aby jím popřená pohledávka nebo jím popřené právo na uspokojení pohledávky ze zajištění anebo jejich popřené části byly věřitelem, který pohledávku přihlásil, uplatněny u soudu žalobou. Trvá-li popírající věřitel na podání žaloby ze strany přihlašovatele, musí složit jistotu na náklady řízení a náhradu škody. Pokud na podání žaloby netrvá nebo včas nesložil jistotu, k jeho popření se nepřihlíží. Změní-li naopak notář názor a pohledávku nebude mít za prokázanou, odkáže (bez nutnosti složení jakékoli zálohy) věřitele, jehož pohledávka byla popřena, k podání incidenční žaloby. Průběh přezkumného jednání a výsledky přezkumu zachycuje notář v protokolu nebo záznamu z jednání a zároveň výsledek uvede u každé jednotlivé pohledávky v seznamu pohledávek.

 

Přezkumné jednání není třeba, když je v seznamu pohledávek zapsána jen jediná pohledávka (rozuměj jediný věřitel). To proto, že jediný věřitel nebude popírat sám sebe. Dále přezkumné jednání nemusí být nařízeno, jestliže se věřitelé vzdali práva účasti na přezkoumání pohledávek při jednání, popřípadě souhlasí s přezkoumáním pohledávek bez nařízení jednání. Musí se vzdát všichni. Při přezkumu bez jednání postupuje notář obdobně jak bylo uvedeno u přezkumu výše. Protože není nařízeno jednání, nemohou věřitelé popírat ostatní pohledávky. Popěrný úkon nelze provést korespondenčně. Věřitel však může korespondenčně zaslat podněty včetně námitky promlčení, ale konečné posouzení takových tvrzení je však výlučně na notáři jako soudním komisaři. Své závěry notář následně promítne do upraveného seznamu pohledávek. 

Notář následně vyzývá přihlašovatele, aby uplatnil incidenční žalobu. To v případě, že sám nepovažuje jeho pohledávku za prokázanou nebo popírající věřitel složil jistotu. Věcně příslušný je okresní soud a jeho ekvivalenty (obvodní, městský). Místně příslušný je soud, kde probíhá dědické řízení. Není potřeba prokazovat naléhavý právní zájem. Lhůta činí 1 měsíc ode dne, kdy věřiteli bylo doručeno vyrozumění soudního komisaře. Je hmotněprávní a nelze ji prominout. Pasivně legitimovaným je vždy likvidační správce. Popřeli-li ostatní věřitelé, jsou v pozici žalovaných společně a nerozdílně všichni s likvidačním správcem. Nebyl-li v probíhající likvidaci ještě jmenován likvidační správce a některá z přihlášených pohledávek nebyla zjištěna nebo byla popřena, musí notář neprodleně správce jmenovat (to proto, že notář nemůže být účastníkem sporného řízení). 

 

Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, k pohledávce se v řízení o likvidaci dále nepřihlíží.

 

Obdobně jako insolvenční správce je likvidační správce nákladově imunní v případě prohraného incidenčního sporu, výjimkou jsou náklady, které vznikly zaviněním likvidačního správce nebo náhodou, která se mu přihodila (klasicky separace nákladů v případě neomluvené neúčasti správce na jednání). Náklady zaplacené likvidačním správcem v řízeních o žalobě představují jeho hotové výdaje. Náhrada nákladů řízení přiznaná likvidačnímu správci patří do majetku likvidační podstaty.

V případě, že je o incidenční žalobě pravomocně rozhodnuto, notář adekvátně upraví seznam přihlášených pohledávek. Takto upravený seznam slouží jako podklad k rozvrhu a rozvrhovému usnesení. 

Správce

Správce není nezbytnou součástí likvidačního řízení, a to zejména při likvidaci malého rozsahu majetku náležejícího do pozůstalosti, u něhož již soudní komisař provedl v souladu s ust. § 149 až § 151 ZZŘS některou formu ze závěr pozůstalosti. V takovém případě častokrát postačí správa vykonávaná samotným soudním komisařem. Nutnost jmenování likvidačního správce je podmíněna potřebou správy nebo zpeněžování majetku patřícího do likvidační podstaty anebo spory o pasiva likvidační podstaty. Je-li nutno aktivně majetek spravovat (uzavírat nájemní smlouvy, provádět opravy, případně provádět manažerská rozhodnutí pří řízení podniku jako je propouštění zaměstnanců apod.), je-li rozsah majetku ke zpeněžení rozsáhlý či struktura komplikovaná anebo hrozí spory o rozsah dluhů likvidační podstaty, je správce v řízení nutností. Kdykoliv, kdy v průběhu likvidace vyjde na najevo, že vznikly spory o rozsahu dluhů likvidační podstaty, je notář povinen neprodleně ustanovit likvidačního správce. To proto, že notáři jako soudnímu komisaři je zapovězeno, aby se stal účastníkem takovýchto sporů. Z toho vyplývá i fakt, že správce je buď jmenován již v usnesení o nařízení likvidace nebo samostatným usnesením. 

Při výběru správce platí stejná pravidla jako při výběru správce závodu soudním exekutorem společně se stejnými otázkami např. ohledně výběru a tzv. kolečka. 

Likvidačním správcem notář ustanoví zpravidla osobu zapsanou v seznamu insolvenčních správců dle § 16 ZInsSpr. To s přihlédnutím k sídlu nebo bydlišti budoucího správce ve vztahu k místu, kde se nachází těžiště likvidační podstaty. Těmito požadavky se projevuje požadavek na ekonomii řízení a přiměřenost a účelnost nákladů likvidačního správce. Osobou může být vedle osob fyzických též veřejná obchodní společnost. Při ustanovení veřejné obchodní společnosti musí tato neprodleně oznámit notáři jako soudnímu komisaři, který z jejích ohlášených společníků bude vykonávat funkci likvidačního správce. Přitom je třeba dbát výkladu, kdo jedná za veřejnou obchodní společnost, který se ustálil v insolvenčním řízení. A to podle stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 5. 2020, č. j. MSP-23/2020-OINS-ORIO/2, k přípustnosti výkonu funkce insolvenčního správce v insolvenčním řízení prostřednictvím vícero ohlášených společníků zároveň a ke změně osoby oznámeného ohlášeného společníka v průběhu insolvenčního řízení. Dle tohoto stanoviska může veřejná obchodní společnost funkci insolvenčního správce v konkrétním insolvenčním řízení vykonávat toliko jedním ohlášeným společníkem zároveň. Není přípustné, aby veřejná obchodní společnost v podání podle § 24 odst. 2 InsZ oznámila soudu dva a více ze svých ohlášených společníků. Zásadně není možné, aby veřejná obchodní společnost změnila osobu oznámeného ohlášeného společníka. Lze připustit změnu v osobě oznámeného ohlášeného společníka i v průběhu insolvenčního řízení, avšak pouze z důležitých důvodů. Konkrétně lze akceptovat, že veřejná obchodní společnost přistoupí ke změně osoby oznámeného ohlášeného společníka například tehdy, kdy ten původní dlouhodobě těžce onemocní. Opakovaná změna osoby oznámeného ohlášeného společníka v řízení bez důležitých důvodů zásadně nepředstavuje řádný výkon funkce insolvenčního správce. Tento závěr bude s ohledem na účel tohoto výkladu platit beze zbytku i pro exekuční řízení. Výše uvedený výklad stojí na účelu úpravy funkce správce (jak závodu, tak insolvenčního, tak i likvidační). Správce má jednat odborně, což mimo jiné znamená, že má být důkladně obeznámen s konkrétním řízením. Tento účel bude obtížněji naplnitelný, pokud jednotlivé úkony budou za veřejnou obchodní společnost činit různí ohlášení společníci (jeden se bude účastnit soudního jednání, další jednání s dlužníkem, další se zajištěným věřitelem, další podá návrh soudu atd.). Osoba zapsaná v seznamu může jmenování odmítnout pouze z vážného důvodu. 

Jestliže pravidlem je jmenování osoby ze seznamu insolvenčních správců, pak výjimku tvoří situace, kdy zde není vhodná osoba v seznamu. První předpoklad je tedy neexistence vhodné osoby v seznamu. Druhým předpokladem je, že existuje osoba, která sice splňuje všechny podmínky pro zápis do seznamu (má tedy například složeny zkoušky insolvenčního správce, uzavřeno pojištění odpovědnosti insolvenčního správce), avšak z nějakého důvodu zapsána není (nejpravděpodobnější je, že běží proces zápisu). Posledním předpokladem je, že taková osoba na rozdíl od zapsaného správce musí s jmenováním souhlasit. Zapsaný správce svůj souhlas projevil generálně již svým zápisem do seznamu. 

V některé komentářové literatuře je zastáván názor, že taková nezapsaná osoba nemusí splňovat veškeré požadavky pro zápis do seznamu, pouze tzv. obecné a kvalifikační, a to pouze způsobilost k právním úkonům, absolvování magisterského studijního programu v rámci Evropské unie a bezúhonnost. To je ale nutné odmítnout. To z důvodu, že takový výklad spočívá na textaci § 22 odst. 2 InsZ, nikoliv na textaci § 203 ZZŘS, která mluví o splnění podmínek zápisu do seznamu, nikoliv o obecných a kvalifikačních předpokladech pro zápis jako InsZ. InsZ může takovou úlevu z podmínek připustit, protože následně všechny ustanovené insolvenční správce zavazuje k dalším povinnostem. Proto je potřeba trvat na veškerých podmínkách nutných k zápisu. Včetně odborné praxe. 

Likvidačním správcem, ať již to je osoba zapsaná nebo nezapsaná, může být jmenován pouze ten, kdo dle § 203 ZZŘS má na celou dobu výkonu funkce pojištěnou odpovědnost za škodu, která by mohla vzniknout při výkonu funkce likvidačního správce nebo v souvislosti s ním.

Co se týče dalších požadavků při výběru správce závodu, ZZŘS ani JednŘ nestanoví žádné další požadavky a podmínky.

Poslední otázkou je, zda notář má povinnost případně jmenovat správce závodu ze seznamu insolvenčních správců určitým způsobem - objektivizovaně, rovnoměrně. Insolvenční soud ustanovuje insolvenční správce dle tzv. rotačního mechanismu přidělování insolvenčních věcí, který je založen na rovnoměrném přidělování věcí postupně podle seznamu založeného na pořadí určeném dnem zápisu sídla nebo provozovny insolvenčního správce do příslušné části seznamu insolvenčních správců. Tento způsob však nelze z ZZŘS ani prováděcích předpisů vyvodit.

Likvidační správce jedná svým jménem na účet pozůstalosti. Správce se při právních jednáních označuje jako likvidační správce likvidační podstaty konkrétního zůstavitele (tedy uvedením označení zemřelý, jeho jména a příjmení, datem narození a smrti a posledním bydlištěm). Správné označení je důležité také při vyhotovování dokumentace pro dražbu prováděnou soudním exekutorem v rámci likvidace dědictví.

Zaměstnanci správce mohou činit jeho jménem a na jeho odpovědnost jednotlivé, přípravné nebo dílčí úkony. Jiné osoby pouze jednotlivé úkony na základě písemné plné moci. Správce může provádět plnou správu.  Nejen kroky k zachování spravovaného majetku, ale také k jeho zhodnocení nebo rozmnožení. 

Správce vykonává ohledně majetku likvidační podstaty úkoly, které stanoví zákon nebo které mu uložil soud, zejména vykonává správu majetku patřícího do likvidační podstaty, pořizuje a vede seznamy majetku likvidační podstaty, vystupuje na místě zůstavitele nebo osob, které dosud spravovaly pozůstalost, jako účastník občanského soudního nebo jiného řízení, jehož předmětem jsou majetek nebo pasiva likvidační podstaty. Dále zpeněžuje majetek, oznamuje soupis do likvidační podstaty nebo majetek ze seznamu (soupisu) vyjímá. Vždy však musí jednat s péči řádného hospodáře. Dohled nad likvidačním správcem vykonává zejména soudní komisař a dále i dědický soud, na rozdíl od insolvenčního řízení zde neexistuje orgán zastupující věřitele jako je věřitelský výbor či zástupce věřitelů. 

Správce odpovídá s odbornou péčí. Za škodu odpovídá objektivně, nemůže se vyvinit, pouze liberovat. Odpovídá i za osoby, které použil k činnosti správce. Promlčecí doba k náhradě škody vůči správci má speciální počátek, a to ode dne pravomocného skončení likvidace pozůstalosti. Délka promlčení činí 3 roky.   

Na rozdíl od odměny soudního exekutora za uspokojení práva likvidačního správce na odměnu a náhrady ručí stát. 

Funkce správce může zaniknout v případě, kdy dané osobě zanikne právo vykonávat činnost insolvenčního správce. Pak notář jako soudní komisař bezodkladně jmenuje nového správce dle kritérií pro jmenování, jak bylo uvedeno výše. Zajímavé je, že tato úprava nereflektuje případ, kdy ministerstvo rozhodne o pozastavení práva vykonávat činnosti insolvenčního správce. Dá se předpokládat, že notář jako soudní komisař neustanoví jako likvidačního správce subjekt, u kterého bude v seznamu insolvenčních správců uveden údaj o pozastavení jeho činnosti. V případě, že však dojde k pozastavení činnosti v průběhu výkonu funkce likvidačního správce, bylo by vhodnější, aby takový správce činnost nevykonával. Soudní komisař ani soud však nemají v zákoně oporu, aby takový subjekt zbavili funkce.  

Odvolat usnesením soudu správce z funkce lze pouze z taxativních důvodů, a to z důležitých důvodů na jeho vlastní žádost (zdraví, kolize zájmů, ukončení činnosti), z důvodu podjatosti, a nakonec z důvodu neřádného výkonu své funkce v dané věci. Nově jmenovaný likvidační správce začne svou funkci vykonávat dnem právní moci usnesení o jeho jmenování. Z důležitých důvodů může soud rozhodnout, že ji začne vykonávat již dnem, v němž správci bylo doručeno usnesení o jmenování.

Účinky nařízení likvidace 

První účinky nastávají vyvěšením usnesení o nařízení likvidace na úřední desce soudu. Ty brání jak nařízení (nové exekuce), tak provedení exekuce (již nařízené exekuce) či výkonu rozhodnutí, které by postihovaly majetek patřící do likvidační podstaty. Nebyl-li soudní exekutor ještě pověřen, exekuční soud návrh věcně zamítne. 

Dnem vyvěšení také přechází správa (ekvivalent dispozičního oprávnění v insolvenci) pozůstalosti na likvidačního správce a není-li dosud jmenován, na notáře jako soudního komisaře. Taková správa je však do okamžiku právní moci usnesení o nařízení likvidace omezená, a to na úkony nesnesoucí odklad. 

Další účinky nastávají okamžikem právní moci usnesení o nařízení likvidace. Tímto dnem se exekuce nebo výkon rozhodnutí ex officio zastavuje. Proto již samotné usnesení o nařízení likvidace způsobuje zastavení, není potřeba dalších rozhodnutí v exekučním řízení. Příslušný exekuční soud musí o této skutečnosti účastníky exekučního řízení vyrozumět. Ve vyrozumění by měl být také věřitel jako oprávněný poučen o právu přihlásit se v stanovené lhůtě do likvidace. 

Exekuční soud tuto skutečnost oznámí i příslušnému katastrálnímu úřadu, byla-li předmětem exekuce také nemovitost spadající do likvidační podstaty. V exekuci však exekuční příkazy vydává soudní exekutor, proto exekuční soud tuto skutečnost bude muset zjišťovat lustrací v katastru nemovitostí, ze svého soudního exekučního spisu tuto informaci většinou nezíská (nebyla-li nemovitost např. předmětem řízení o zastavení nebo vyloučení z exekučního řízení). V některých komentářích k ustanovení § 198 ZZŘS se proto podává, že nikoliv exekuční soud, ale soudní exekutor vyrozumívá účastníky. Otázkou proto je, jak a zda reaguje soudní exekutor. První poznámka je, že sledovat úřední desky soudů není tak automatizované, jako kontrola insolvenčního rejstříku. Tzn. že bývá praktický problém soudním exekutorem získat v den vyvěšení usnesení o likvidaci informaci, že nemá provádět exekuci. Není při současném stavu realizovatelné lustrovat každý den úřední desku na všechny povinné soudního exekutora. To by představovalo zátěž nejen pro soudního exekutora, ale také pro aplikaci infodeska v její současné podobě. Druhá poznámka je, že zákon výslovně hovoří u informační povinnosti o soudu, a to jak u výkonu rozhodnutí, tak u exekuce. V jiných případech rozlišuje soudního exekutora. Třetí poznámka je, že v případě, že soudní exekutor dle § 46 odst. 7 EŘ nevydává do likvidační podstaty vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce, nebude existovat autoritativní rozhodnutí o jeho nákladech. Což je obdobná situace jako v insolvenčním řízení. Titul k ponechání si případné části vymoženého plnění z likvidace tak bude pro soudního exekutora představovat rozvrhové usnesení notáře jako soudního komisaře. Na základě výše uvedeného mám za to, že soudní exekutor nemá povinnost informovat účastníky, tu má exekuční soud. Dále je možné souhlasit s tím, že již v exekuci nejsou vydávána žádná další usnesení, ani o zastavení ani žádná jiná. Výjimku představuje jen usnesení o vydání výtěžku dle § 46 odst.7 EŘ. De lege ferenda by celé úpravě zveřejňování a vyrozumívání o usnesení o nařízení likvidace dědictví prospělo, kdyby se zveřejňovalo v insolvenčním rejstříku. V zásadě se jedná o hromadné uspokojení věřitelů v rámci pozůstalosti a ISIR umožňuje automatizovaný přístup a hlídání subjektů v rámci běžných účetních nebo specializovaných programů.

Majetek

Majetek likvidační podstaty se zjišťuje zejména ze soupisu pozůstalosti, ze seznamu pozůstalostního majetku, ze společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku nebo ze shodných údajů dědiců, popřípadě ze soupisu pozůstalosti, byl-li proveden. V rámci likvidace se musí vyjasnit i sporný majetek, k němuž se při standardním dědickém řízení nepřihlíželo. Aktivně se vyhledává i další dosud neznámý majetek. K tomu slouží široká součinnostní povinnost třetích osob vůči správci, případně notáři dle § 215 ZZŘS.

Seznam majetku

V likvidaci dědictví se setkáváme se dvěma seznamy. Jeden se týká věřitelů zůstavitele, a tedy dluhů likvidační podstaty. Druhý se týká aktiv a tedy majetku, který se v podstatě nachází. Nyní se zaměříme na ten druhý seznam, a to seznam majetku. 

Majetek je veden v seznamu, a to pod samostatnými položkami, minimálně způsobem umožňujícím náležitou identifikaci, vylučujícím záměnu. Seznam je přístupný všem, kteří osvědčí právní zájem nebo vážný důvod. Zápis do seznamu provádí správce nebo notář. O zápisu vyrozumívá subjekty vedoucí seznamy a systémy evidence majetku. Zapisuje-li se sporný majetek, musí se oznámit soupis tomu, komu podle informací vyplývajících ze seznamů nebo systémů evidence majetku má náležet nebo tomu kdo uplatnil právo k majetku, které podle jeho názoru nepřipouští, aby patřil do majetku likvidační podstaty. Taková osoba musí být zároveň vyzvána, aby své právo uplatnila žalobou, včetně poučení že lhůta k podání žaloby činí 1 měsíc ode dne, kdy žalobci bylo doručeno oznámení soupisu a podává se vůči správci. Lhůta je procesní a nelze jí prominout. Bylo-li řízení o žalobě zastaveno, byla-li žaloba odmítnuta nebo byla-li žaloba zamítnuta, platí, že majetek patří do likvidační podstaty. V opačném případě se majetek vyloučí.  

 

Zpeněžování majetku

Způsoby zpeněžení

Způsoby zpeněžení, které jsou notáři nebo likvidačnímu správci k dispozici, stanoví § 231 a násl. ZZŘS. Tyto způsoby nemají mezi sebou jakoukoli hierarchii nebo posloupnost. Záleží na osobě s dispozičním oprávněním a především na dědickém soudu, který způsob posoudí jako vhodný a vyberou. Vždy by však měl být zachován princip transparentnosti a požadavek získat pro věřitele zůstavitele co nejvyšší výtěžek. 

Proto by měl být majetek zůstavitele primárně zpeněžen v rámci dobrovolné dražby. Dražba může být nahrazena přímým prodejem – smlouvou mezi nabyvatelem a soudním komisařem nebo může obstarat prodej zastavené nebo zadržené věci zajištěný věřitel. Pouze v dražbě však dochází ke stanovení tržní ceny v čase a místě, neboť dochází k možnosti nabídnout cenu předem neomezenému počtu dražitelů. Z forem dražby má na výběr soudní komisař nebo likvidační správce z dražby prováděné soudem v rámci výkonu rozhodnutí, dražebníkem dle zákona o veřejných dražbách nebo soudním exekutorem v souladu s § 76 odst. 2 EŘ.  S ohledem na zaměření článku pro soudní exekutory se bude rozebírat především dobrovolná dražba prováděná soudním exekutorem. 

Rozhodování o způsobu zpeněžení

§ 231 ZZŘS stanoví, že zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty uskutečňuje s předchozím souhlasem soudu likvidační správce nebo notář. Z výše uvedeného vyplývá, že je-li řádně ustanoven likvidační správce, uzavírá smlouvu o zpeněžení likvidační správce, není-li jmenován, uzavírá smlouvu notář jako soudní komisař. Zpeněžit lze celou pozůstalost jedním zvoleným způsobem, její určité části nebo jednotlivé hmotné a nehmotné věci.

Souhlas soudu není v zákoně dále specifikován, není předepsána forma usnesení, příp. ani písemná forma. V praxi bývá vydáván i neformální pokyn nebo přípis. Souhlas je třeba získat ex ante, tedy před uzavřením smlouvy daného způsobu zpeněžení. Souhlas by měl obsahovat mantinely pro prodej (např. způsob zpeněžení, způsob stanovení ceny, inzerci a zveřejnění apod.). Při obstarávání souhlasu soudu ze strany soudního komisaře nebo likvidačního správce se lze setkat s praxí, že tito navrhnou způsob zpeněžení včetně návrhu příslušné smlouvy a tento před podpisem zašlou soudu ke schválení. Soud takový návrh buď schválí, příp. modifikuje a schválí, nebo dá souhlas k jinému způsobu zpeněžení, když není návrhem notáře nebo likvidačního správce vázán. 

S ohledem na formulaci zákona, který požaduje souhlas soudu jako předchozí, nelze udělit souhlas ex post. Smlouva o zpeněžení uzavřená bez předchozího souhlasu soudu by byla absolutně neplatná pro nedostatek zákonné podmínky. Lze si však představit konstrukci smlouvy, která by měla odloženu účinnost právě vázanou na souhlas soudu. V praxi je velice častá varianta, že soudní komisař nebo likvidační správce předloží soudu nepodepsaný úplný návrh možné smlouvy o zpeněžení se soudním exekutorem. Dědický soud má tak celkový přehled o možných navrhovaných podmínkách prodeje, může provést změny, odsouhlasit, případně učinit jiný pokyn a soudní komisař nebo likvidační správce smlouvu podepisuje až po souhlasu soudu. 

Charakter dobrovolné dražby prováděné soudním exekutorem

Soudní exekutor provádí v rámci další činnosti dvojí typ dobrovolné dražby, jednak „dražbu veřejnoprávní“, jednak „dražbu soukromoprávní“. Dražbou podle předpisů veřejného práva je dražba, kterou exekutor koná na základě návrhu nebo pověření osoby či orgánu, který je nadán veřejnoprávní pravomocí k vedení řízení, v jehož rámci se má dražba uskutečnit. Jedná se zejména o dražbu vedenou na základě návrhu notáře v postavení soudního komisaře nebo insolvenčního správce (§ 232 odst. 1 písm. d) ZZŘS., § 289a InsZ). Ve „veřejnoprávní dražbě“ soudní exekutor vystupuje jako subjekt, na který byla přenesena veřejnoprávní pravomoc ke zpeněžení věci ze strany orgánu vedoucího hlavní řízení (např. soudního komisaře nebo insolvenčního správce). Řízení se vede dle EŘ a OSŘ (předražek, obmeškalý vydražitel, způsob stanovení vyvolávací ceny, jistota, lhůty atd.) a přípustnost případného opravného prostředku do úkonů exekutora během dražby se určí podle norem veřejného práva procesního (např. § 336k OSŘ, jde-li o příklep při dražbě nemovité věci). Následky „veřejnoprávní dražby“ a případné vady, k nimž došlo při uskutečnění „veřejnoprávní“ dražby, se rovněž posuzují podle předpisů veřejného práva procesního, tedy ustanovení EŘ a na ně navazujících norem OSŘ, případně zvláštních procesních norem, na jejichž základě se uskutečňuje hlavní řízení, v jehož rámci je soudní exekutor oprávněn k uskutečnění dražby (zde § 195 a násl. ZZŘS).

Osoba s dispozičním právem k majetku

Kdo je osobou s dispozičním právem k majetku (zákon hovoří o oprávnění spravovat likvidační podstatu) určenému ke zpeněžení, je otázkou spojenou s povahou likvidační podstaty. Dispoziční právo může náležet notáři jako soudnímu komisaři nebo likvidačnímu správci, byl-li jmenován. Likvidační správce se v takové smlouvě označuje způsobem, z něhož musí být zřejmé, že jedná jako likvidační správce a kterého zůstavitele se týká jím spravovaná likvidační podstata. Obdobně se postupuje v případě, že není ustanoven likvidační správce a smlouva se uzavírá přímo s notářem. Notář se označí jako soudní komisař s uvedením zůstavitele, jehož se týká likvidační podstata. Soudní exekutor musí mít z předložených listin doloženo (nikoliv prokázáno) vlastnictví zůstavitele, a to listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány, popřípadě též veřejnými listinami notáře (§ 66 odst. 5 EŘ).

Osoba s dispozičním oprávněním má v dražbě postavení oprávněného, povinný v této dražbě nevystupuje.  

Zjištění ceny a další postup v rámci „veřejnoprávní“ dobrovolné dražby

Jde-li o nemovitost, obchodní závod, pobočku obchodního závodu nebo věc prohlášenou za kulturní památku, musí se před zpeněžením majetku patřícího do likvidační podstaty soudním exekutorem v dobrovolné dražbě zjistit cena majetku znaleckým posudkem. Znalce nemůže ustanovovat soudní exekutor, ale na žádost likvidačního správce nebo i bez návrhu soud (skrze soudního komisaře), a to usnesením. Ostatní majetkové hodnoty se ocení v souladu s OSŘ a EŘ, takže většinově odhadem soudního exekutora, resp. vykonavatele soudního exekutora. Na rozdíl od dražby v rámci insolvenčního řízení nebo čistě konsensuální dobrovolné dražby si vyvolávací cenu neurčuje osoba s dispozičním oprávněním ani případně dědický soud.

Po vydání usnesení o ceně již probíhá dražba v souladu s EŘ a OSŘ s tou odlišností, že v řízení není povinného. Soudní exekutor musí připustit předražek. Může rozhodnout o excesivních závadách. 

Udělil-li soudní exekutor v dražbě nemovitosti prováděné při likvidaci dědictví podle ustanovení § 76 odst. 2 EŘ příklep, mohou proti usnesení o příklepu podat odvolání pouze notář, jenž byl soudem pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony v řízení o dědictví, vydražitel a dražitelé, kteří po udělení příklepu vznesli námitky, popřípadě též osoby, které mají na dražené nemovitosti předkupní právo, věcné právo (s výjimkou práv zajišťujících pohledávky) nebo nájemní právo, kterým nebyla doručena dražební vyhláška, jestliže se z tohoto důvodu nezúčastnily dražby.

Ten, kdo popírá, že určitá věc, právo nebo jiná majetková hodnota patřily do majetku zůstavitele nebo že by mohly být z jiného důvodu zpeněženy při likvidaci dědictví a výtěžek zpeněžení použit k uspokojení zůstavitelových věřitelů, musí své právo uplatnit vylučovací žalobou. Dědický soud do pravomocného rozhodnutí o vyloučení majetkové hodnoty neprovádí zpeněžení. 

Odměna soudního exekutora při zpeněžení v likvidaci dědictví 

Hradí se odměna a náhrady hotových výdajů a za daň z přidané hodnoty z majetku likvidační podstaty podle rozhodnutí, kterým se řízení při likvidaci pozůstalosti v prvním stupni končí.

Výše odměny a náhrady hotových výdajů není na rozdíl od soukromoprávní dobrovolné dražby otázkou smluvní volnosti. Taktéž zde není pouze stanovena horní hranice nákladů na zpeněžení, jak je tomu u zpeněžení v rámci insolvenčního řízení. V likvidaci dědictví je pro zpeněžení soudním exekutorem stanovena pevná sazba. Ta je zakotvena v § 19a vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora. Zde se stanoví, že za zpeněžení jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot ze zůstavitelova majetku v dražbě náleží soudními exekutorovi odměna ve výši 5 % z výtěžku dražby, nejméně však 1 000 Kč a nejvýše 1 000 000 Kč zvýšených o 1 % z výtěžku dražby přesahující 10 000 000 Kč. Je-li provedeno více dražeb, základ pro výpočet odměny činí součet všech výtěžků dražeb. Náhrada hotových výdajů se stanoví v paušální částce 3 500 Kč, a pokud je uvedená částka překročena, tak ve skutečně vynaložené výši, a náhrada za doručování písemností je stanovena ve výši 50 Kč za doručení každé písemnosti.

Na rozdíl od práva notáře nebo likvidačního správce na uspokojení odměny a náhrady nákladů u soudního exekutora stát neručí za uspokojení jeho odměny a náhrady nákladů při dobrovolné dražbě v rámci likvidace dědictví. Soudní exekutor totiž není výslovně uveden v § 109 odst. 1 ZZŘS nebo § 210 odst. 2 ZZŘS.

Zánik zajištění po zpeněžení

Po prodeji nemovitostí v likvidaci pozůstalosti notář nebo likvidační správce pozůstalosti oznámí katastru nemovitostí zánik zajišťovacích práv.

Zánik zajištění po skončení likvidace u „nezpeněžitelného majetku“

Může nastat situace, kdy nelze objektivně majetek v likvidační podstatě zpeněžit. Takový majetek nabývá stát proto, že po skončení likvidace dědictví „nemůže zůstat bez vlastníka“. Zajištění neuspokojených pohledávek věřitelů váznoucí na majetku, který patřil zůstaviteli, stejně jako samotné neuspokojené pohledávky, v souladu s ustanovením § 175v odst. 4 věta první OSŘ, zaniká pravomocným skončením likvidace (právní mocí usnesení o rozvržení výtěžku likvidace). Z uvedeného současně plyne, že na „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, který podle ustanovení § 175u odst. 2 OSŘ připadl státu, nelze vést exekuci prodejem zástavy k uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele, neboť zástavní právo zaniklo.

 

Rozdělení likvidační podstaty

Vytěžené peněžní prostředky je třeba dle zákonných pravidel rozdělit (rozvrhnout) mezi věřitele, a to formou rozvrhového usnesení. Nejčastější a nejznámější řízení, kde je výtěžek ze zpeněžení rozdělován rozvrhem, jsou exekuční řízení, výkon rozhodnutí, insolvenční řízení, likvidace obchodních společností a konečně také likvidace pozůstalosti. 

Než dojde k rozvržení výtěžku rozvrhem, musí být nejprve uplatněn postup dle § 270 a 271 ZZŘS, kde jsou se svým prioritním pořadím uspokojeny osoby, které mají svou pohledávkou zajištěnou majetkem patřícím do likvidační podstaty (zástava či zadržení např.). V případě, že nedojde k úplnému uspokojení takových pohledávek, jejich neuhrazené zbývající části se uspokojují v obecném rozvrhu výtěžku z majetku, který nebyl zatížen zajištěním. Vydání rozvrhového usnesení je podmíněno podáním řádné zprávy likvidačním správcem o zpeněžování majetku likvidační podstaty nebo jeho části a skutečnost, že byly zjištěny pohledávky nebo jejich části, které by měly být podle skupin uspokojeny podle rozvrhového usnesení.

V rámci zajištění vyvstává problém v případě věřitelů se zřízeným exekutorským zástavním právem před účinností novely exekučního řádu č. 139/2015 Sb., tzn. do 30. 6. 2015. Takové exekutorské zástavní právo se zřizovalo v rámci hlavního exekučního řízení bez návrhu věřitele a bezplatně. Zároveň však sdílelo osud hlavního exekučního řízení. Jak bylo výše uvedeno, právní mocí usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti se zastavují exekuční řízení. To by jinými slovy znamenalo zánik takového exekutorského zástavního práva ze zákona. Je však otázkou, zda takový stav byl zákonodárcem při přijímání úpravy likvidace dědictví v ZŘS chtěný, žádoucí a spravedlivý. I s ohledem na to, že kdyby věřitel v době do 30. 6. 2015 zvolil zřízení soudcovského zástavního práva, jeho zajištění by nezaniklo. Je otázkou, zda takové rozlišování zániku či nezániku zástavního práva jen na základě zvoleného procesního předpisu není v rozporu s ústavněprávní ochranou vlastnictví a věcných práv. A také s principem ochrany nabytých práv. Tato otázka ještě čeká na judikaturní rozhodnutí. Je třeba však připomenout, že judikatura již zánik zajištění, a přesto uspokojení věřitele z výtěžku zajištění, řešila při střetu exekučního a insolvenčního řízení, a to k prospěchu ochrany takto dotčených věřitelů [srov. NS 29 ICdo 56/2013 (C 15272): „Tvoří-li rozdělovanou podstatu výtěžek z prodeje zástavy, má oprávněný (jestliže se do insolvenčního řízení přihlásil jako zajištěný věřitel) postavení zajištěného věřitele, byť předmět zajištění již není ve vlastnictví povinného (dlužníka) a do majetkové podstaty náleží výtěžek zpeněžení zástavy, s nímž bude pro účely uspokojení věřitelů nakládáno, jako by ke zpeněžení zajištění došlo v insolvenčním řízení.“]. 

U exekutorských zástavních práv zřízených po výše uvedené novele tzn. po 1. 7. 2015 problém se zánikem zástavního práva nevzniká, protože to obdobně jako soudcovské zástavní právo již není závislé na trvání exekučního řízení, ve kterém bylo zřízeno.

Třídy věřitelů

V § 273 ZZŘS je taxativně stanoveno závazné pořadí, v jakém mají být jednotlivé skupiny pohledávek uspokojovány. Pokud není možné plně uhradit pohledávky v rámci jedné skupiny, budou tyto pohledávky uspokojeny poměrně podle jejich počtu v dané skupině. Jednotlivé skupiny jsou následující:

1. Pohledávky ze smluv uzavřených likvidačním správcem 

Jde o pohledávky, které vznikly na základě smluv uzavřených po předání správy soudnímu komisaři nebo likvidačnímu správci. Nejedná se tak o pohledávky vzniklé v rámci likvidačního řízení z jiných právních důvodů či skutečností. Tyto smluvní pohledávky se obvykle nepřezkoumávají, ledaže by soudní komisař rozhodl jinak na základě § 254 odst. 2 ZZŘS. V takovém případě lze smluvní pohledávky zahrnout do rozvrhu pouze tehdy, pokud jsou považovány za zjištěné.

1. Pohledávky vzniklé v souvislosti se zpeněžováním majetku

Převážně se bude jednat o pohledávky vzniklé v souvislosti se zpeněžením majetku likvidační podstaty, jako jsou například náklady na dražbu (odměna soudního exekutora), a dále o pohledávky spojené s nutností zajistit úschovu zůstavitelova majetku (§ 281 a násl. ZZŘS). Typicky jde o hmotné movité věci jiné než peníze, které kvůli svým rozměrům nebo povaze nelze uložit do kovové skříně (trezoru) soudního komisaře či soudu. Z tohoto důvodu je pro jejich úschovu zajištěn vhodný schovatel, například ve skladech soudního exekutora, garážích nebo specializovaných schránkách - zbraně (srov. také § 285 ZZŘS). Správa majetku likvidační podstaty a její výkon je specifikován v § 226 a 227 ZZŘS.

3. Odměna a náhrada nákladů likvidačního správce 

V § 210 ZZŘS je upravena odměna a náhrada nákladů likvidačního správce. K určení její výše se použije § 22 až 24 Not. tarifu. Náklady podléhají přezkumu na jejich účelnost.

4. Odměna a náhrada nákladů notáře jako soudního komisaře 

V této skupině  se jedná o odměnu a náhradu nákladů, které notář učinil jako soudní komisař v řízení o pozůstalosti. Nespadá zde náhrada nákladů notáře v řízení o likvidaci, jelikož tato náhrada by se odvíjela od § 210 ZZŘS.

5. Náklady pohřbu 

Veškeré náklady spojené s pohřbem zůstavitele jsou pohledávkou vypravitele pohřbu. Dle tohoto bodu budou náklady vypravitele uspokojeny jen v případě, že nebyly již dříve uhrazeny přímo z pozůstalosti. Toto pořadí se neuplatní pro náklady na zajištění pohřebiště, když tyto pohledávky se budou uspokojovat ve skupině v následující odrážce č. 6.

6. Pohledávky osob, které spravovaly pozůstalost 

Jde zde zejména o pohledávky těch osob, které spravovaly pozůstalost do okamžiku vyvěšení usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti na úřední desce pozůstalostního soudu 

7. Pohledávky výživného 

V sedmé skupině se uspokojují pohledávky výživného, přičemž není rozlišováno, o jaké výživné se jedná (zletilec, nezletilec, manželka, bývalá manželka apod.). 

8. Ostatní pohledávky 

Všechny ostatní (prosté) pohledávky se uspokojují až po uspokojení všech předchozích pohledávek, které mají přednost.

Rozvrhové usnesení 

Otázka způsobu a rozsahu uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele se řeší v rozvrhovém usnesení. Soudní komisař v něm přizná věřitelům pohledávky ve výši, která na ně připadá podle skupiny a pořadí, jak jsme si rozvedli výše. Při rozdělení majetkové podstaty vychází notář ze závěrečné zprávy likvidačního správce. U každého vypláceného věřitele je třeba uvést výši zjištěné pohledávky a konkrétní částku, jež mu bude na ní zaplacena. Podmíněné pohledávky lze v rozvrhu uspokojit pouze tehdy, došlo-li nejpozději ke dni vydání rozvrhového usnesení ke splnění podmínky.

Základní výrok rozvrhu je uvedení celkové částky k rozvrhu s uvedením konkrétního poměru uspokojení a výčet jednotlivých věřitelů s uvedením neuspokojené částky pohledávky a zároveň s konkrétní částkou k výplatě na pohledávku. Uvádějí se i věřitelé, kterým nebude ničeho vyplaceno. Neuvádějí se věřitelé, kteří nemohou být uspokojení z likvidační podstaty (např. s odmítnutou přihláškou pro opožděnost). V usnesení je nutné uvést i pariční lhůtu, která není přesně zákonem stanovena. Rozvrhové usnesení se doručuje všem věřitelům a likvidačnímu správci. Usnesení nemusí být doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení rovněž není vyloučeno. Proti rozvrhovému usnesení lze podat odvolání.

Vznikl-li likvidační přebytek (věřitelé byli uspokojeni do 100 % přihlášených pohledávek), vydá se těm, kterým svědčilo dědické právo po zůstaviteli v době nařízení likvidace dědictví, podle jejich dědických podílů, popřípadě státu, měla-li mu v té době pozůstalost připadnout proto, že nedědil žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a že se na stát hledělo, jako by byl zákonný dědic. Na ty, kterým byl vydán likvidační přebytek, nepřecházejí pasiva pozůstalosti a ani nejsou povinni jinak hradit pasiva pozůstalosti.

Právní mocí rozvrhového usnesení, kterým bylo rozhodnuto o rozdělení celého nebo zbývajícího výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty nebo kterým bylo rozhodnuto o vydání likvidačního přebytku, je řízení o pozůstalosti skončeno.

Pohledávky, jimž odpovídá pasivum pozůstalosti, zanikají dnem skončení řízení o pozůstalosti v takovém rozsahu, v jakém nebyly uspokojeny z výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty; to platí i tehdy, jestliže věřitel svoji pohledávku nepřihlásil.

Náklady na správu majetku při nedostatku peněžních prostředků

Stát odpovídá za náklady na správu majetku v likvidační podstatě bez ohledu na to, zda bude výtěžek zpeněžení podstaty postačovat na jejich krytí. Mohou nastat situace, kdy správa majetku je finančně náročná (např. temperování stavby v majetkové podstatě). Výnosy z pronájmu (ze smluv) a z konečného zpeněžení mohou postačovat ke krytí těchto nákladů, anebo nepostačují. V obou případech je stát povinen je nést. O takových nákladech se rozhoduje usnesením, proti kterému není odvolání přípustné. Soud může rozhodovat ex officio nebo na návrh správce. Správce nese náklady nejprve sám a následně požádá o jejich refundaci, popř. žádá předem o zálohy na tyto předpokládané náklady.  

 

Závěry pro soudního exekutora:

U zemřelých povinných by soudní exekutor měl sledovat úřední desku soudu za účelem kontroly usnesení o likvidaci. Právní mocí usnesení o nařízení likvidace dědictví se bez dalšího formálního rozhodnutí zastavují ze zákona veškeré vedené exekuce. 

Soudní exekutor je v případě likvidace pozůstalosti možný věřitel a měl by se přihlásit se svou pohledávkou. Je možné, aby si přihlásil vyšší odměnu než jen minimální. Vyžaduje to však řádné odůvodnění a doložení nároku. Skončením likvidace neuhrazené části nároku soudního exekutora zanikají. To platí i tehdy, přešel-li na stát tzv. „nezpeněžitelný majetek“.

Soudní exekutor je subjekt, který může provést veřejnoprávní dobrovolnou dražbu majetkových hodnot v likvidační podstatě. Taková dražba se řídí ZZŘS, EŘ a OSŘ. Odměna je stanovená vyhláškou a nelze ji modifikovat. 

 

Text: Mgr. Ing. Lucie Bártová a Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M.

---

Stát nemá právo dědictví odmítnout, nemá právo na odkaz a vůči jiným osobám má stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu.

2. Zde je otázkou, zda je co vypořádávat v případě, když je SJM předluženo. Srovnej inspirativní úpravu vypořádání SJM v insolvenčním řízení §§ 274, 275 InsZ. 

3.  Ust. § 200 ZZŘS pak uvádí i další účinky nařízení likvidace, resp. výčet práv (dědických, odkazů, na povinný díl, na odloučení pozůstalosti) či funkcí (vykonavatele závěti, správce pozůstalosti), která právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají. V souvislosti se zaměřením tohoto třetího dílu z naší série článků se zaměřením na prolínání vztahů mezi činností exekutorů a notářů coby soudních komisařů, je vhodné připomenout některá usnesení z rozhodovací praxe dovolacího soudu - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 32 Cdo 2028/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 235/2008 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 20 Cdo 19/2022. Pro všechna tato usnesení je společná premisa pro právní věty v podobě skutečnosti, že právě onou právní mocí usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají dědická práva dědiců. Dle posledně zmíněného judikátu byla řešena situace, kdy okresní soud zamítl návrh manželky povinného (zůstavitele) na zastavení exekuce v části, v níž byla vedena postižením nemovitých věcí k jejich jedné polovině, odvolací soud rovněž rozhodl o další účasti pozůstalé manželky v exekučním řízení, a to vše s odůvodněním, že pozůstalá manželka byla jedinou zákonnou dědičkou zůstavitele, dědictví neodmítla a tudíž není důvod proč neuplatnit procesní nástupnictví dle ust. § 107 OSŘ. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, a to zejména s poukazem na následující: „pozůstalá manželka sice dědictví neodmítla, ale navrhla likvidaci. Dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace ZANIKÁ její dědické právo. Její procesní nástupnictví v rámci vedené exekuce na zemřelého manžela, coby povinného, je tak nemožné. S případným výtěžkem získaným v rámci likvidace pozůstalosti se naloží specifickým způsobem upraveným zejména v ustanovení § 212 a násl. z. ř. s., aniž by jeho nabyvatelé mohli být pokládáni za právní nástupce zemřelého, kteří jsou odpovědní za jeho dluhy (§ 269 a násl. z. ř. s., jde-li o likvidační přebytek viz § 275 odst. 2 z. ř. s.). Ze zákona pak zásadně dochází k zastavení exekuce vedené vůči povinnému (§ 198 odst. 1 z. ř. s.). Jestliže tedy manželka povinného má podle sdělení exekutora ze dne 8. 6. 2021 v exekuci i nadále figurovat jako účastnice, je tomu tak nikoliv proto, že by byla jako dědic procesní nástupkyní zemřelého povinného ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř., ale proto, že v době smrti povinného se exekuce vedla i vůči bývalé manželce povinného. Za takových okolností platí, že se exekuce i nadále vede jen ohledně majetkových hodnot, které z výlučného majetku manželky povinného nebo z majetku ve společném jmění (případně v zaniklém a dosud nevypořádaném společném jmění) do doby smrti povinného již byly exekučně postiženy (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2299/2020“.

4. Pasiva likvidační podstaty netvoří úroky a úroky z prodlení, které by přirostly po právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti, smluvní pokuty a penále sjednané nebo stanovené pro případ porušení smluvní povinnosti, na něž vzniklo právo po smrti zůstavitele, pohledávky z darovacích smluv, pokuty, penále a další sankce, které byly uloženy zůstaviteli za porušení mimosmluvní povinnosti, vzniklo-li na ně právo až po smrti zůstavitele.

5. Neúplností se rozumí neuvedení všech nutných náležitostí. Nesrozumitelnost, jestliže z podání nelze zjistit, zda vůbec je přihláškou pohledávky do likvidace pozůstalosti. Neurčitost, když není obsah přihlášky přesný a jednoznačný, nebo jestliže obsahuje přesné a úplné údaje, avšak je mezi nimi zjevný logický rozpor.

6. Srovnej NS 20 ICdo 204/2023, ze dne 6. 8. 2024, který rozvíjí „kultovní“ Pl. ÚS 8/06.

7. Rozdíl pojmů „osvědčit“ a „prokázat“ spočívá v míře jistoty.

8. VLÁČIL, David. § 255 [Přezkoumání pohledávky při jednání]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 524, marg. č. 3. a 4.

9.  Jistota se stanoví ve výši jedné třetiny popřené pohledávky, popřeného práva na uspokojení pohledávky ze zajištění nebo jejich popřených částí. Nejméně 10 000 Kč a nejvýše 100 000 Kč. Od jistoty lze osvobodit, jsou-li u popírajícího věřitele splněny předpoklady pro úplné osvobození od soudních poplatků.

10.  FOLTAN, Drahomír. Jmenovat likvidačního správce či nikoliv. Ad Notam, 2018, č. 4, s. 13-15. 

11.  § 100 odst. 4 ZZŘS

12.  § 1409 a 1410 OZ

13. Zánik funkce insolvenčního správce je upraven v § 12 až 15 ZInsSpr. Funkce likvidačního správce zaniká:

a) smrtí likvidačního správce,

b) byl-li prohlášen za mrtvého, a to ke dni právní moci rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého,

c) byl-li zbaven způsobilosti k právním úkonům (dnes může dojít k tzv. omezení svéprávnosti) nebo jeho způsobilost k právním úkonům byla omezena, a to ke dni právní moci rozhodnutí soudu, kterým byl způsobilosti k právním úkonům zbaven nebo kterým byla jeho způsobilost k právním úkonům omezena,

d) dnem zrušení veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční obchodní společnosti,

e) podal-li ministerstvu písemné oznámení o ukončení činnosti insolvenčního správce, a to k poslednímu dni kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla doručena,

f) jde-li o veřejnou obchodní společnost nebo zahraniční obchodní společnost, dnem, ke kterému zaniklo právo vykonávat činnost insolvenčního správce jejímu ohlášenému společníku, nebo dnem, ke kterému ohlášený společník přestal být společníkem veřejné obchodní společnosti nebo zahraniční obchodní společnosti.

Ministerstvo zruší:

a) povolení insolvenčnímu správci, který nesplňuje některou z podmínek podle § 6 odst. 1 nebo podle § 8 odst. 1, nebo

b) zvláštní povolení insolvenčnímu správci, který nesplňuje některou z podmínek podle § 6 odst. 2 nebo podle § 8 odst. 2.

Ministerstvo může zrušit povolení nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci, který závažným způsobem porušil nebo opakovaně porušuje povinnost stanovenou tímto zákonem, kontrolním řádem, zákonem o preventivní restrukturalizaci nebo insolvenčním zákonem.

14. Srovnej NS, sp. zn. 20 Cdo 2927/2020

15. 21 Cdo 559/2014, ze dne 4. 12. 2014

16. NS, sp. zn. 21 Cdo 4543/2018

17. FOLTAN, Drahomír. Existence exekutorského zástavního práva v době likvidace pozůstalosti. Ad Notam, 2021, č. 1, s. 20-21