Judikatura v exekučních věcech

1. Exekuční návrh

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1463/2022 ze dne 29. 11. 2023  k ustanovení § 43a odst. 6 exekučního řádu

Zanikne-li po skončení insolvenčního řízení a osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek zajištění pohledávky věřitele, který by jinak byl nadále oprávněn domáhat se ve smyslu ustanovení § 414 odst. 4 insolvenčního zákona uspokojení své zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, nelze exekuci na majetek povinného (dlužníka) provést (není zde žádný zajištěný majetek povinného, který by bylo možno zpeněžit). Exekuční návrh věřitele podaný po zániku zajištění soudní exekutor zamítne, neboť exekuci na majetek povinného (dlužníka) nelze provést žádným ze způsobů uvedených v exekučním řádu.

Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení (vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona), v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka.

Právo domáhat se ve smyslu ustanovení § 414 odst. 4 insolvenčního zákona uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, který nebyl zpeněžen v insolvenčním řízení po schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře, po osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek zůstává zachováno pouze tomu věřiteli, který se jako zajištěný věřitel se zjištěnou zajištěnou pohledávkou účastnil insolvenčního řízení ke dni jeho skončení.

Exekutorské zástavní právo na nemovitých věcech zřízené podle ustanovení § 69a exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2015, neplní přímo uhrazovací funkci zástavního práva. Jeho účelem je zajištění pohledávky oprávněného do doby, než bude realizován jiný způsob exekuce; jeho význam spočívá nejen v zařazení vymáhané pohledávky do přednější skupiny a zajištění lepšího pořadí pro uspokojení v případě rozvrhu výtěžku mezi více přihlášených pohledávek do exekuce, ale především v motivaci povinného k dobrovolnému splnění vymáhané pohledávky.

Se skončením exekuce spojuje ustanovení § 69a odst. 5 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2015, také zánik exekutorského zástavního práva na nemovitých věcech. 

V poměrech projednávané věci oprávněný přihlásil svou vykonatelnou a zajištěnou pohledávku do insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému, přičemž pohledávka byla zjištěna včetně svého pořadí, v insolvenčním řízení nebyla uspokojena a ke zpeněžení zajištěného majetku nedošlo. Oprávněnému zůstalo právo domáhat se ve smyslu ustanovení § 414 odst. 4 insolvenčního zákona uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení předmětu zajištění i poté, kdy byl povinný (coby insolvenční dlužník, který řádně a včas splnil všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení) osvobozen od placení zbytku pohledávek. 

Zajištění (spočívající ve zřízení exekutorského zástavního práva) však posléze zaniklo ve smyslu § 69a odst. 5 exekučního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2015, neboť exekuční řízení vedené na majetek povinného (v jehož rámci bylo exekutorské zástavní právo zřízeno) bylo zastaveno po pravomocném skončení insolvenčního řízení vedeného vůči povinnému po jeho osvobození od placení zbytku pohledávek. 

V době podání (nového) exekučního návrhu tak oprávněný již není zajištěným věřitelem ve smyslu § 414 odst. 4 insolvenčního zákona, neboť jeho zajištění zaniklo a pojmově tak zde již není žádný zajištěný majetek povinného, z jehož výtěžku zpeněžení by mohla být pohledávka dovolatele uspokojena v exekučním řízení. 

Je-li skutečnost, že zajištění pohledávky (například zástavní právo) zaniklo a v době podání exekučního návrhu již pohledávka oprávněného není zajištěná způsobem, který zde byl v době osvobození dlužníka od placení zbytku pohledávek, zřejmá (evidentní, nevzbuzující pochybnosti) již z exekučního návrhu oprávněného či příloh návrhu tak, že ji nelze věrohodně zpochybnit tvrzeními účastníků, pročež nevyžaduje další dokazování, pak k ní může (má) exekuční soud přihlédnout již při rozhodování o exekučním návrhu a může (má) udělit soudnímu exekutorovi v souladu s ustanovením § 43a odst. 6 exekučního řádu pokyn, aby exekuční návrh zamítl.

Namítá-li oprávněný, že byl „vyvlastněn bez náhrady“, pak pomíjí, že bylo zcela na jeho volbě (v souladu s dispoziční zásadou), zda měl v insolvenčním řízení vedeném vůči povinnému uplatnit právo na uspokojení své pohledávky ze zajištění. Bylo-li pro něj výhodnější (posuzováno z ekonomického hlediska) neuplatnit právo na uspokojení ze zajištění, nemohla být jen v takovém způsobu věřitele spatřována jakákoli spekulace či dokonce šikana dlužníka. 

 

2. Exekuční titul

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2391/2023 ze dne 1. 12. 2023  k ustanovení § 40 odst. 1 exekučního řádu

V projednávané věci je exekučním titulem rozhodnutí o neúspěšné zápůrčí žalobě povinného jako vlastníka nemovitých věcí, která slouží k ochraně vlastníka. Neúspěch povinného spočíval ve zjištění, že oprávněnému svědčí věcné břemeno k přístupu ke kabelové technické chodbě umístěné pod dotčenými domy a k trafostanici umístěné v jednom z domů. Soudy zjistily, že tyto objekty jsou zařízením distribuční soustavy a jsou jedním funkčním celkem v právním smyslu (ustanovení § 505 občanského zákoníku), že věcné břemeno zatěžuje oba domy a že k údržbě, opravám a revizím celého zařízení je třeba zachovat přístup z obou stran.

Původně průchozí prostor, ve kterém bylo umístěno celé zařízení, povinný rozdělil posléze zděnou příčkou, čímž nezákonně zasáhl do práv oprávněného z věcného břemene, a to bráněním v přístupu domem do kabelové technické chodby. Proto v nalézacím řízení uspěl vzájemný návrh žalovaného (oprávněného), jímž se domáhal, aby se žalobce (povinný) zdržel rušení výkonu jeho práva (požadavek na odstranění celé zděné příčky neobstál, neboť nejde o jediné možné řešení přístupu).

Otázka případné finanční náhrady za výkon oprávnění ze služebnosti předmětem sporu nebyla. Nucené vymáhání rozsudkem uložené povinnosti tudíž není vázáno na žádné protiplnění, resp. vzájemnou povinnost ve smyslu ustanovení § 262 odst. 1 občanského soudního řádu.

Setrvává-li povinný v bránění přístupu oprávněnému do kabelové chodby, neobstojí názor, že exekuční titul jim za dané situace neukládá něco konat.

Soud v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, jeho obsahem je vázán a je povinen z něho vycházet. Stejně tak ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí soud nezjišťuje, zda povinný uloženou povinnost splnil, v tomto směru vychází z tvrzení oprávněného. Jestliže povinný uloženou povinnost splnil, může se bránit jen návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí. Byl-li přitom podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí bezdůvodně, může se povinný domáhat po oprávněném náhrady škody, která mu v případě bezdůvodně uložené pokuty vznikla.

 

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2789/2023 ze dne 13. 12. 2023  k ustanovení § 43 odst. 1 exekučního řádu

 

Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští, aby si strany smlouvy o zápůjčce dohodly jako místo plnění peněžité zápůjčky bankovní účet třetí osoby. Nejvyšší soud se opakovaně vyjádřil v tom smyslu, že při peněžité zápůjčce zapůjčitel splní svůj závazek přenechat vydlužiteli peníze nejen jejich předáním vydlužiteli v hotovosti, ale i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele, popř. podle dohody smluvních stran na vydlužitelem označený účet třetí osoby, k němuž má vydlužitel dispoziční oprávnění, anebo na vydlužitelem označený účet třetí osoby, který je podle dohody smluvních stran místem plnění závazku zapůjčitele poskytnout předmět zápůjčky.

Jestliže z obsahu smlouvy nebo z okolností kontraktačního jednání nevyplývá něco jiného, může kontrahent legitimně očekávat, že údaje týkající se platebního místa u osoby druhého kontrahenta (např. bankovní spojení) jsou uvedeny správně. Je-li proto podle takových údajů plněno, jedná se o plnění ve prospěch druhého kontrahenta bez ohledu na to, že poskytnutím plnění získala majetkový prospěch třetí osoba. 

Podle ustanovení § 43 odst. 1 exekučního řádu jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného nebo omezené doložením času, lze vydat pověření podle ustanovení § 43a exekučního řádu jen tehdy, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas. Podle ustanovení § 43 odst. 2 exekučního řádu v případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka, že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit, nebo že nastal doložený čas. 

Podle ustanovení § 71a odst. 1 notářského řádu lze uzavřít dohodu osoby oprávněné a osoby povinné ohledně budoucí pohledávky vyplývající ze závazkového právního vztahu ji splnit a není vyloučeno, aby povinná osoba svolila k vykonatelnosti notářského zápisu ve vztahu k budoucí pohledávce oprávněného vyplývající ze závazkového právního vztahu. Vykonatelnost notářského zápisu lze vázat na splnění odkládací podmínky spočívající v poskytnutí peněžních prostředků v budoucnu a splnění takové podmínky je třeba prokázat kvalifikovaným způsobem podle ustanovení § 43 odst. 2 exekučního řádu, tedy listinou vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem.

V projednávané věci je pro posouzení, zda má oprávněný podle hmotného práva na vymáhané plnění nárok, podstatná okolnost, zda finanční prostředky (zápůjčku) povinnému skutečně poskytl, tedy v tomto případě musí oprávněný prokázat, že peníze zaslal na účet označený ve smlouvě o zápůjčce. Splnění podmínky musí oprávněný prokázat výše zmíněným kvalifikovaným způsobem podle ustanovení § 43 odst. 2 exekučního řádu již při podání exekučního návrhu, případně dodatečně po poučení soudem. 

Oprávněný k výzvě soudního exekutora předložil potvrzení banky o tom, že dne 25. 6. 2015 byla z účtu oprávněného na účet, jenž se shoduje s účtem označeným ve smlouvě o zápůjčce, převedena částka 1 500 000 Kč, přičemž pravost podpisů pracovníků banky na této listině byla ověřena Českou poštou, s. p. Předmětná listina tak splňuje nároky kladené ustanovením § 43 odst. 2 exekučního řádu, neboť se jedná o soukromou listinu, na níž byla pravost podpisů ověřena držitelem poštovní licence, jenž na úseku legalizace vykonává působnost státní správy ve smyslu zákona č. 21/2006 Sb., o ověřování shody opisu nebo kopie s listinou a o ověřování pravosti podpisu a o změně některých zákonů.

 

3. Změna soudního exekutora

usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 429/2023 ze dne 14. 11. 2023 k ustanovení § 44b exekučního řádu 

Důvodem pro změnu soudního exekutora podle ustanovení § 44b odst. 2 exekučního řádu je také skutečnost, že původní soudní exekutor dlouhodobě a výrazně porušuje svou povinnost podle ustanovení § 46 odst. 4 exekučního řádu tím, že nevyplatil oprávněnému řádně a včas vysokou částku vymoženou v rámci řady exekucí.

Podle ustanovení § 44b odst. 1 exekučního řádu na návrh oprávněného a souhlasí-li s tím soudní exekutor, který vede exekuci, a soudní exekutor, kterého oprávněný označí v návrhu, převezme exekuci soudní exekutor, kterého oprávněný označil v návrhu. Převzetí exekuce není rozhodnutím. Podle odst. 2 nedojde-li ke změně soudního exekutora podle odstavce 1 a požádá-li oprávněný exekuční soud o změnu soudního exekutora, exekuční soud po vyjádření soudního exekutora, je-li to důvodné, rozhodne, že exekuci bude vést jiný soudní exekutor, kterého navrhne oprávněný, a soudní exekutor, který exekuci dosud vedl, mu věc postoupí. 

Podle ustanovení § 46 odst. 4 exekučního řádu peněžitá plnění na vymáhanou povinnost se hradí soudnímu exekutorovi nebo oprávněnému. Nedohodnou-li se soudní exekutor a oprávněný jinak, soudní exekutor po uplynutí lhůty podle odstavce 6 zajistí po odpočtu nákladů exekuce výplatu celé vymožené pohledávky oprávněnému do 30 dnů od doby, kdy peněžité plnění obdržel. Vymožené částečné plnění soudní exekutor vyplatí po odpočtu nákladů exekuce oprávněnému, nedohodl-li se s ním na jiné lhůtě či jiné částce, ve stejné lhůtě v případě, kdy toto nevyplacené částečné plnění převyšuje částku 1 000 Kč. 

Důvody zvláštního zřetele hodné, způsobilé k tomu, aby soud zprostil soudního exekutora dřívějšího pověření dle ustanovení § 44b odst. 2 exekučního řádu nemohou spočívat jen v subjektivním hodnocení oprávněného, nýbrž je zapotřebí, aby šlo o okolnosti závažné z objektivního hlediska, které překáží, aby exekuce mohla být efektivně (podle práva) provedena.

Při výkladu tohoto ustanovení – ohledně důvodů pro zproštění soudního exekutora – se v soudní praxi prosazují dvě protichůdná hlediska, subjektivní a objektivní. Subjektivní zřetele (viděno z pohledu oprávněného) se projevují relevantně především tím, že je to oprávněný, kdo navrhuje, aby provedením exekuce byl pověřen určitý soudní exekutor, a jen navrženého soudního exekutora může soud pověřit provedením exekuce.

Je-li však exekuce nařízena, pověření konkrétního soudního exekutora je zásadně trvalé, resp. trvá až do úplného uspokojení vymáhané pohledávky a jejího příslušenství, resp. do zastavení exekuce. Výjimky zakotvuje zákon prostřednictvím institutu vyloučení soudního exekutora podle ustanovení § 29 exekučního řádu nebo možností soudního exekutora jeho pověření zprostit podle ustanovení § 44b odst. 2 exekučního řádu. Za takové zvláštního zřetele hodné důvody se považují mimořádné situace, které mohou v průběhu řízení nastat, a které brání tomu, aby exekuce mohla být úspěšně vedena a ukončena, např. – právě – situace, kdy exekuce není exekutorským úřadem prováděna, aniž zde jsou důvody, které by provádění bránily. 

Důvodem zvláštního zřetele hodným pro změnu soudního exekutora je skutečnost, že původní soudní exekutor dlouhodobě a výrazně porušuje svoji povinnost danou ustanovení § 46 odst. 4 exekučního řádu, tj. v rozporu s ním nevyplatil oprávněnému řádně a včas vymožené plnění ve výši, které pro něj vymohl.

Jinak řečeno, na oprávněném za stávající situace nelze spravedlivě požadovat, aby pro něj exekuce prováděl původní soudní exekutor, který je při provádění sice úspěšný, ale vymožené plnění oprávněnému řádně a včas nevyplatí. Není přitom důvodná odvolací námitka původního soudního exekutora o nectění jeho presumpce neviny. Okresní i krajský soud vychází při svém rozhodování jen z toho, že původní soudní exekutor porušuje svoji povinnost danou ustanovení § 46 odst. 4 exekučního řádu, nikoliv však z toho, že by se tím i dopouštěl trestné činnosti (o čemž přísluší učinit závěry toliko orgánům činným v trestním řízení).

Pak není ani významné, zda se v projednávané věci jedná o exekuci, v níž dlouhodobě nebylo nic vymoženo a byl by případně naplněn důvod pro její zastavení dle ustanovení § 55 odst. 7 exekučního řádu. Z výše vysvětlených důvodů totiž na oprávněném nelze spravedlivě požadovat (objektivně postrádá smyslu), aby k výzvě původního soudního exekutora dle § 55 odst. 5 exekučního řádu mu složil případnou zálohu na další vedení dosud neúspěšné exekuce, když mu řádně a včas nejsou vyplácena vymožená plnění ani z dosud úspěšně probíhajících exekucí. Naopak v případě nového soudního exekutora bude mít oprávněný objektivně možnost uvážit, zda pro něj má či nemá složení takové zálohy smysl (což je u původního soudního exekutora nyní v zásadě vyloučeno).

 

4. Společné jmění manželů

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 240/2024 ze dne 21. 2. 2024 k ustanovení § 42 exekučního řádu

Povinný a manžel povinného prosazují možnost použít při stanovení rozsahu postižení majetku ve společném jmění manželů pro výlučný závazek jednoho z manželů, vzniklý do dne 31. 12. 2013, pravidlo zakotvené v ustanovení § 732 občanského zákoníku. Zcela přitom pomíjí, že podle přechodných ustanovení (ustanovení § 3028 občanského zákoníku) se vznik dluhu včetně práv a povinností z něho vyplývajících řídí dosavadními právními předpisy.

Následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku ve společném jmění manželů je vystaveno jakékoliv společné jmění v režimu do dne 31. 12. 2013 a tento následek je judikaturou nejen dovolacího, ale i Ústavního soudu dlouhodobě dovozován. Pro posouzení, zda byl postižen majetek ve společném jmění manželů či majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, je rozhodující hmotněprávní stav ke dni vzniku vymáhaného závazku, respektive právní předpis účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu. 

Poukazuje-li povinný a manžel povinného na to, že související nové procesní normy se mohly aplikovat i na již dříve zahájená řízení, přehlíží tím, že nová úprava procesněprávního charakteru a hmotněprávního charakteru se dotýká práv jednotlivých účastníků exekučního řízení zcela jiným způsobem, jelikož u procesněprávních norem jde především o to, v jakém procesním režimu se projednají vznesené námitky manžela povinného proti nepřípustnému postižení jeho výlučného majetku nebo majetku ve společném jmění manželů. 

K otázce namítané nespravedlnosti dřívější právní úpravy Nejvyšší soud konstatoval, že nejen věřitel (jenž má právo očekávat, že jeho závazek bude splněn z majetku, který nabyl povinný), ale i manžel povinného disponuje ospravedlnitelným očekáváním, že ze společného jmění nebude uspokojen dluh, který manžel povinného nezpůsobil a případně o něm ani nevěděl. Je věcí zákonodárce, aby vymezil, jakým způsobem a do jaké míry má být poskytnuta ochrana majetkovým zájmům manžela nebo bývalého manžela povinného na straně jedné a věřitelům povinného na straně druhé. Skutečnost, že nynější právní úprava vyvažuje mezi zájmy manžela povinného a věřitele povinného do jisté míry jiným způsobem, sama o sobě nevede k závěru, že předchozí právní úprava a její aplikace ze strany obecných soudů byly zjevně nespravedlivé. Vyvážení mezi zájmy manžela povinného a věřitele povinného odvisí od aktuální právní úpravy, aniž by bylo namístě tento fakt pokládat za neúnosný.

 

5. Zastavení exekuce

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 28/2024 ze dne 27. 2. 2024 k ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu

Smyslem a účelem ustanovení § 1987 odst. 2 občanského zákoníku je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné (nejisté či neurčité) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. „Nejistou nebo neurčitou“ ve smyslu vykládaného ustanovení je (zásadně) právě pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a/nebo výše sporná (nejistá), a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky.

Aktivně započítávaná pohledávka nebude jistá a určitá ve smyslu ustanovení § 1987 odst. 2 občanského zákoníku zpravidla tehdy, jeví-li se aktivní pohledávka jako objektivně sporná, tj. má-li žalobce proti této pohledávce relevantní věcné argumenty a vyžaduje-li zjištění (prokázání) této pohledávky co do důvodu nebo výše rozsáhlejší či složitější dokazování, jež by vedlo k neúměrnému prodloužení řízení o žalobou uplatněné (pasivní) pohledávce. Za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla jen tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky. 

V projednávané věci se povinný domáhá zastavení exekuce s tvrzením, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané [ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu] v důsledku jednostranného započtení. Soud prvního stupně dovodil, že stejná argumentace byla řešena v nalézacím trestním řízení, a zamítl návrh s odůvodněním, že přezkum věcné správnosti titulu není možný. Navíc podle jeho názoru nebyl splněn ani předpoklad, že k zániku vymáhané pohledávky došlo až po vydání rozhodnutí. Soud prvního stupně se tak otázkou započtení, jejíž řešení je pro věc zcela zásadní, blíže nezabýval.

Odvolací soud oba tyto závěry sice přesvědčivě vyvrátil, pro zamítnutí návrhu na zastavení exekuce však shledal jiný důvod. Uzavřel totiž, že pohledávka povinného je nejistá, tj. započtení nezpůsobilá, přičemž možnost takového posouzení předtím ani nenaznačil, natož aby seznámil účastníky s odlišným právním názorem a dal jim příležitost se k němu vyjádřit, skutkově a právně argumentovat a přednést důkazní návrhy. Odvolací soud přesto vyjádřil přesvědčení, jak složité a rozsáhlé dokazování by k prokázání pohledávky povinného muselo být vedeno. 

Takový procesní postup je nejen v rozporu s ustanovení § 6 věty první občanského soudního řádu, nýbrž má především ústavněprávní rozměr; Ústavní soud a shodně s ním též Nejvyšší soud důsledně posuzují překvapivost rozhodnutí soudu jako odepření práva na právní slyšení ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tedy jako porušení práva na spravedlivý proces.

 

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2473/2023 ze dne 29. 11. 2023k ust anovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu

 

Exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu lze zastavit (nebo exekuční návrh zamítnout) pouze v rozsahu, v němž je namístě uzavřít, že exekučním titulem přiznané a nyní vymáhané plnění již odporuje právním zásadám demokratického právního státu. Je tedy věcí exekučního soudu, aby zvážil, zda a do jaké míry je vymáhání plnění přiznaného exekučním titulem ve formě rozsudku na jistotě a zejména na příslušenství pohledávky skutečně v rozporu se zásadami demokratického právního státu. 

Právě uvedená úvaha neznamená věcný přezkum exekučního titulu (např. mravnosti přisouzeného plnění z pohledu hmotného práva) v řízení o zastavení exekuce (resp. rozhodnutí o exekučním návrhu), ale omezuje se pouze na zjištění, do jaké míry je v daném případě zcela nepřípustné (v rozporu se zásadami demokratického právního státu), aby exekuční titul ve formě rozhodnutí nezávislého soudu byl zcela nebo zčásti (např. ohledně celého příslušenství) naplněn. Tuto úvahu přitom musí provést soud z úřední povinnosti (tedy i bez návrhu povinného), neboť odporuje-li exekučním titulem přiznané plnění právním zásadám demokratického právního státu a nařízením exekuce by mělo dojít k popření základních principů demokratického právního řádu, nelze těmto právům oprávněného poskytnout ochranu a je dán důvod pro odepření výkonu vykonatelného exekučního titulu v kterékoliv fázi exekučního řízení i z moci úřední.

Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem, přičemž úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již ústavně neakceptovatelné a není třeba provádět individuální hodnocení přiměřenosti úroků. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že exekuci zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 občanského soudního řádu, aby tak byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i věřitele.

Spravedlivé rovnováhy přitom bude dosaženo v případě, že věřitel (oprávněný) obdrží přiměřenou výši úroků z prodlení. Shledá-li exekuční soud po provedení testu přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroků z prodlení, je povinen stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu zastavit. Hodnocení souladu (resp. existence rozporu) se zásadami demokratického právního státu se týká obecně exekučním titulem přiznaného a vymáhaného plnění – tedy jistiny i příslušenství, je zřejmé, že shora nastíněnou úvahu o přiměřenosti úroků z prodlení lze aplikovat i v případě (řádných) úroků smluvních.

Odvolací soud postupoval správně, jestliže hodnotil přiměřenost vymáhaného smluvního úroku a zabýval se též výší úroků, kterou ještě lze za přiměřenou považovat. Odvolací soud ovšem v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu exekuci zastavil v celém rozsahu vymáhaného smluvního úroku, nikoli pouze v té části, v níž úrok překračuje ústavně přípustnou výši.

 

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2571/2023 ze dne 16. 1. 2024 k ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu

 

Důvod pro zastavení exekuce pro nepřípustnost podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu vyznačujícího se relativně neurčitou hypotézou zahrnuje jakékoli (jiné) závažné případy, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze podrobit konkrétnímu popisu. Aby exekuce (výkon rozhodnutí) mohla být prohlášena za nepřípustnou, musí být zjištěny takové okolnosti, které se při zkoumání procesních zásad, na nichž je exekuce (výkon rozhodnutí) vybudována, či účelu, který exekuce (výkon rozhodnutí) sleduje, vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře.

Takovou okolností je nepochybně skutečnost, že exekučního titulu bylo dosaženo v souvislosti s deliktním jednáním osoby odlišné od povinného, případně že exekuční titul byl vydán jako následek deliktního jednání (typicky trestného činu) spáchaného nikoli povinným. Byl-li exekučním titulem rozhodčí nález, není v uvedených poměrech nepřípustnosti exekuce podstatné, zda povinný podal žalobu na jeho zrušení či zda bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto s následnou úvahou o založení překážky věci rozsouzené, případně zda povinný mohl podat žalobu pro zmatečnost a této možnosti nevyužil. Není rovněž rozhodné, v jaké fázi se zastavovaná exekuce nachází, neboť důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu musí exekuční soud (exekutor) zkoumat kdykoli i bez návrhu.

Soud (zde exekuční soud) je ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 občanského soudního řádu vázán rozhodnutím příslušného orgánu (zde soudu činného v trestním řízení) o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, je s ohledem na zjištěný skutkový stav v posuzované věci (který Nejvyšší soud nemá důvod přezkoumávat) zřejmé, že okolnosti případu, které opodstatňují nepřípustnost exekuce, se vyznačují odpovídající relevancí. Exekuční titul (rozhodčí nález) byl totiž vydán v důsledku samostatného deliktního jednání finančního poradce, je-li zároveň ze skutkového výroku soudu činného v trestním řízení nepochybné, že odsouzený takto jednal bez vědomí povinného ku škodě oprávněného.

Argumentace oprávněného, že povinný v dané souvislosti nezachoval potřebnou míru bdělosti, znalosti práva a pečlivosti (aby rozpoznal trestnou činnost finančního poradce) se zjištěným skutkovým stavem nekoresponduje, zároveň nelze přehlédnout, že minimálně obdobnou – avšak ještě mnohem kvalifikovanější – kritiku by bylo možné adresovat oprávněnému, který úvěr poskytl a oproti povinnému jednal z profesionální pozice. Jinými slovy vyjádřeno, pokud oprávněná banka (se svými specializovanými odborníky a sofistikovanými nástroji) neodhalila trestnou činnost pro ni pracujícího finančního poradce, nemůže nedostatek bdělosti a opatrnosti spravedlivě požadovat po povinném, který v postavení spotřebitele uvedenými možnostmi banky nedisponuje.

 

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1860/2023-907 ze dne 28. 2. 2024 k ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu

 

Smlouva o úvěru, jíž by se družstevní záložna (a tou byl i právní předchůdce oprávněného) zavazovala poskytnout úvěr výhradně pro potřeby jiné osoby než člena družstevní záložny, by byla pro rozpor se zákonem neplatná. Ve vztahu ke splácení úvěru, který má být poskytnut členu družstevní záložny, však zákon o spořitelních a úvěrních družstvech (ani jiný zákon) žádná omezení neukládá. Dohoda o splácení úvěru (případně i jeho zajištění) jinou osobou než členem družstevní záložny se výše uvedenému zákonnému omezení ani jeho smyslu a účelu nijak neprotiví. Uvedený zákonný zákaz tedy nebrání tomu, aby se ve smlouvě o úvěru zavázal ke splácení úvěru (včetně úroku), jenž má být podle smlouvy poskytnut členu družstevní záložny, jako spoludlužník, tj. jako osoba povinná úvěr poskytnutý členu družstevní záložny vrátit spolu s ním, osoba, která není členem družstevní záložny.

V případě, že by však vyšlo najevo, že cílem smlouvy o úvěru, v níž by se družstevní záložna zavázala poskytnout úvěr svému členu s tím, že by se takový úvěr zavázal jako spoludlužník splácet družstevní záložně i někdo jiný než její člen, bylo umožnit, aby úvěr poskytnutý družstevní záložnou ve skutečnosti čerpal (pro sebe využil) někdo jiný než její člen, by byla namístě úvaha o obcházení zákona a o neplatnosti smlouvy o úvěru z tohoto důvodu.

V projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že úvěrová smlouva je ve vztahu k „nečlenovi“ spořitelního družstva absolutně neplatná, aniž by upřesnil, v jakém rozsahu považuje smlouvu o úvěru ve vztahu k „nečlenovi“ spořitelního družstva za neplatnou – zda jen ve vztahu k oprávnění získat úvěr (jeho část) na základě žádosti (a k povinnosti spořitelního družstva mu takový úvěr poskytnout), nebo též ve vztahu k povinnosti úvěr (případně jeho část) splácet společně se členem spotřebního družstva. 

V případě smluvního závazku spořitelního družstva poskytnout v určitém rozsahu (do určité výše) úvěr členovi spořitelního družstva a „nečlenovi“ spořitelního družstva společně a nerozdílně na základě žádosti kterékoliv z nich by byl dán důvod neplatnosti pro rozpor se zákonem pouze ohledně sjednané povinnosti spořitelního družstva poskytnout takovou část úvěru „nečlenovi“ spořitelního družstva (včetně jeho oprávnění žádat o poskytnutí úvěru) a též ohledně solidárního závazku obou dlužníků splácet spolu s úroky úvěr takto poskytnutý „nečlenu“ družstevní záložny.

Avšak smluvní závazek poskytnout takovou část úvěru členovi spořitelního družstva (i oprávnění žádat o jeho poskytnutí) by v rozporu se zákonem nebyl, stejně jako solidární závazek obou dlužníků splatit spolu s úroky část úvěru takto poskytnutého členovi spořitelního družstva. Pokud by bylo zjištěno, že podle smlouvy měl být úvěr poskytnut v určitém rozsahu (do určité výše) pouze členovi spořitelního družstva, tj. při sjednání smluvní povinnosti spořitelního družstva poskytnout určitou část úvěru na základě žádosti jen člena spořitelního družstva, důvod neplatnosti by se na tuto část smlouvy (tuto část úvěru) nevztahoval, neboť takový obsah smlouvy o úvěru se nepříčí zákonu (ledaže by bylo zjištěno, že cílem takového ujednání bylo umožnit, aby úvěr poskytnutý členu družstva ve skutečnosti pro sebe získal „nečlen“ spořitelního družstva, a šlo by tak o obcházení zákona). 

V rozporu se zákonem by pak nebyl ani smluvní závazek „nečlena“ spořitelního družstva splácet úvěr v této části společně a nerozdílně se členem spořitelního družstva, neboť ani sjednání této povinnosti „nečlena“ družstevní záložny žádné ustanovení zákona nebrání. V případě zjištění, že podle smlouvy měl být úvěr poskytnut v určitém rozsahu (do určité výše) pouze „nečlenovi“ spořitelního družstva, tj. při sjednání smluvní povinnosti spořitelního družstva poskytnout určitou část úvěru pouze „nečlenovi“ spořitelního družstva, by v této části šlo o smlouvu neplatnou pro rozpor se zákonem a neplatným by proto byl i solidární závazek obou dlužníků takovou část úvěru poskytnutého nečlenu družstevní záložny v této výši spolu s úrokem splatit. 

Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

 

6. Přikázání jiné peněžité pohledávky

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 105/2021 ze dne 21. 12. 2023 k ustanovení § 315 občanského soudního řádu

 

Přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky (ustanovení § 312 a násl. občanského soudního řádu) vzniká oprávněnému k postižené pohledávce povinného za jeho dlužníkem (poddlužníkem) tzv. úkojné právo, a to až do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím. Dlužník povinného proto také nese odpovědnost za to, že výkon rozhodnutí provedl tak, jak mu to ukládá zákon v ustanovení § 314a občanského soudního řádu. Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas splatnou pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat. Tzv. úkojné právo má svůj základ v procesním právu a jeho smysl spočívá v tom, že poskytuje oprávněnému formálněprávní aktivní legitimaci k tomu, aby se domohl (za účelem uspokojení své vymáhané pohledávky) vlastním jménem na dlužníku povinného (poddlužníku) vyplacení přikázané pohledávky (zejména prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby nebo výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 315 občanského soudního řádu), kdyby mu dlužník povinného (poddlužník) nevyplatil odpovídající plnění dobrovolně. 

V těch případech, v nichž povinný (dlužník) v době přikázání jiné peněžité pohledávky oprávněnému vede se svým dlužníkem (poddlužníkem) spor o zaplacení pohledávky, nebo na základě již získaného exekučního titulu vymáhá vůči svému dlužníku (poddlužníku) pohledávku ve vykonávacím řízení nebo v exekučním řízení, je (pravomocné) usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nebo (pravomocný) exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky právní skutečností, s níž právní předpisy spojují přechod práva účastníka řízení (dlužníka jako žalobce nebo dlužníka jako oprávněného), na dlužníkova věřitele (oprávněného) [ustanovení § 107a odst. 1 občanského soudního řádu a § 36 odst. 5 exekučního řádu].

Poté musí být žaloba povinného (dlužníka) vůči poddlužníku jen proto zamítnuta, přičemž povinný (dlužník) může takovému výsledku sporu zabránit jen tím, že ve smyslu ustanovení § 107a občanského soudního řádu navrhne, aby na jeho místo vstoupil do řízení oprávněný (věřitel dlužníka). Neuplatní-li povinný (dlužník) u soudu procesní nástupnictví podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu, nic nebrání oprávněnému (věřiteli dlužníka), aby se svého úkojného práva domáhal (proti poddlužníku) samostatnou poddlužnickou žalobou, kterou může podat i v době, kdy původní řízení mezi povinným (dlužníkem) a jeho dlužníkem (poddlužníkem) ještě probíhá.

Úprava obsažená v ustanovení § 17 a násl. insolvenčního zákona řeší v poměrech insolvenčního řízení procesní nástupnictví ve formě singulární sukcese na straně přihlášeného věřitele. K předpokladům, za nichž může insolvenční soud rozhodnout o procesním nástupnictví na straně dlužníkova věřitele ve formě singulární sukcese [tam, kde při převodu nebo přechodu přihlášené pohledávky na nového (či nové) věřitele neztrácí původní věřitel způsobilost být účastníkem řízení], patří návrh původního věřitele na vydání rozhodnutí podle § 18 insolvenčního zákona, souhlas nabyvatele pohledávky a doložení převodu nebo přechodu pohledávky. Rozhodnutí podle ustanovení § 18 odst. 1 insolvenčního zákona nesmí insolvenční soud vydat z úřední povinnosti (bez návrhu původního přihlášeného věřitele), i kdyby skutečnosti rozhodné pro závěr, že došlo k procesnímu nástupnictví formou singulární sukcese, vyšly najevo v průběhu insolvenčního řízení, a i kdyby byly dostatečně osvědčeny. Až na výjimku založenou ustanovením § 183 odst. 3 insolvenčního zákona nenáleží právo navrhnout vydání rozhodnutí podle ustanovení § 18 insolvenčního zákona jiné osobě než původnímu věřiteli. V tomto ohledu se úprava obsažená v insolvenčním zákonu nikterak neliší od úpravy zakotvené v ustanovení § 107a občanském soudním řádu.

 Důvod přikročit na základě obsahu podaného dovolání ke změně takto ustavených judikatorních závěrů, s nimiž je napadené rozhodnutí (co do výsledku) v souladu, Nejvyšší soud neshledal. Jestliže v poměrech dané věci věřitel nepodal (dříve než vzal přihlášku své pohledávky zpět) návrh podle ustanovení § 18 insolvenčního zákona, aby na jeho místo do insolvenčního řízení vstoupil oprávněný, nestal se (nemohl se stát) oprávněný bez dalšího účastníkem insolvenčního řízení místo přihlášeného věřitele a nebyla tudíž ani oprávněn podat odvolání proti usnesení vydanému podle ustanovení § 184 odst. 1 insolvenčního zákona, kterým insolvenční soud vzal na vědomí zpětvzetí přihlášky. Ustanovení § 312 odst. 2 občanského soudního řádu, jehož užití na posuzovaný případ se dovolatel domáhal, přitom není oporou pro opačný závěr ani v poměrech mimoinsolvenčních.

 

7. Prodej nemovitých věcí

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2633/2023 ze dne 5. 12. 2023  k ustanovení § 336a občanského soudního řádu

 

Určení ceny nemovité věci v exekučních poměrech sleduje specifický účel, jímž je zásadně vytvoření zatím jen předpokládaného parametru pro nejnižší podání v dražbě [ustanovení § 336e odst. 1 ve spojení s ustanovení § 336b odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu], přičemž teprve dražební výsledek bude v daném místě a čase tržním ukazatelem ceny věci. To na straně druhé neznamená, že určená cena ve smyslu ustanovení § 336a odst. 1 občanského soudního řádu nemusí mít reálný, v první řadě skutkový, základ.

Očekávané náklady spojené s vymáháním povinnosti k nepeněžitému plnění soudní exekutor vymáhá některým ze způsobů provedení exekuce na peněžité plnění (ustanovení § 87 odst. 4 exekučního řádu), v posuzované věci vydáním exekučního příkazu prodejem nemovitých věcí povinného.

 

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3479/2023 ze dne 9. 1. 2024  k ustanovení § 336i občanského soudního řádu

 

Je přípustné, aby soudní exekutor sám zhodnotil vylučovací žalobu podanou za účelem vyloučení postižených věcí z exekuce, a shledá-li takovou žalobu zjevně bezúspěšnou, což značí, že její podání představuje jen neopodstatněné a účelové průtahy provedení exekuce, nemusí postupovat doslovně podle ustanovení § 336i občanského soudního řádu, a dražební jednání odročovat.

Odvolací soud z uvedené možnosti vycházel a svými závěry se nedostal s rozhodovací praxí dovolacího soudu do rozporu, podal-li excindační žalobu ohledně draženého pozemku k tomu nelegitimovaný manžel povinného (tj. účastnice exekučního řízení – ustanovení § 36 odst. 2 exekučního řádu). Ustanovení § 262b odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění účinném ode dne 1. 7. 2015, přivodilo změnu právní ochrany manžela povinného v tom směru, že na rozdíl od vylučovací žaloby, která náležela obraně manžela povinného v období do dne 30. 6. 2015, slouží nyní k jeho ochraně výlučně návrh na zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí); ochrana v podobě vylučovací žaloby zůstala zachována pouze třetím osobám.

 

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3270/2023 ze dne 23. 11. 2023 k ustanovení § 336h odst. 4 a § 336m odst. 3 občanského soudního řádu

 

K porušení zákona při provedení dražby, které je důvodem pro změnu usnesení o příklepu, dochází například tím, že soud neumožní dražit všem oprávněným dražitelům, jestliže neudělí příklep dražiteli, jehož předkupní právo bylo prokázáno a který učinil stejné nejvyšší podání jako vydražitel, jestliže soud neodročí jednání, ačkoliv tak učinit měl, neboť nebyly splněny podmínky k provedení dražby atd. Konkrétní porušení zákona při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby musí být v příčinné souvislosti s udělením příklepu vydražiteli (k příklepu by nedošlo, pokud by se soud takových porušení v dané věci vyvaroval). 

V poměrech procesního práva Nejvyšší soud ve svém rozhodování uvedl, že zneužití procesního práva ve smyslu § 2 a § 6 občanského soudního řádu může mít jak podobu snahy získat výhodu nepředvídanou procesním právem, tak i podobu maření řádného postupu v řízení. Rovněž Ústavní soud ve svém rozhodování uzavřel, že zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji výslovně vyjadřuje § 2 občanského soudního řádu.

Za zneužití procesního práva lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem, nebo zmařit řádný postup řízení. Jedním z případů zneužití procesního práva je šikanózní jednání. Od obyčejného zneužití práva se liší tím, že je vedeno přímým úmyslem způsobit protistraně škodu.

V projednávané věci ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem vyplynulo, že nejméně při první dražbě a první opakované dražbě uskutečnily nejvyšší podání osoby v příbuzenském či přátelském vztahu s dovolatelem a následně nejvyšší podání nezaplatily. Do třetí opakované dražby předmětných nemovitých věcí se přihlásila osoba, kterou soudní exekutor nepřipustil k dražbě, s tím, že se jedná o dlouholetou partnerku povinného, která s ním sdílí společnou domácnost a za niž byla část dražební jistoty poukázána z účtu matky povinného. 

Podstata námitek dovolatele spočívá v nesouhlasu s vyloučením osoby z dražebního jednání navzdory řádné registraci a absenci mezi osobami vyloučenými z dražby podle ustanovení § 336h odst. 4 občanského soudního řádu. S dovolatelem lze souhlasit do té míry, že na družku povinného nelze aplikovat ustanovení § 336h odst. 4 občanského soudního řádu, podle kterého jako dražitelé nesmí vystupovat soudci, zaměstnanci soudů, povinný, manžel povinného, vydražitel uvedený v § 336m odst. 2 a ti, jimž v nabytí věci brání zvláštní předpis.

Uvedené však není v rozporu nýbrž v souladu s usnesením odvolacího soudu, podle kterého partnerka povinného není osobou, která by automaticky nesměla být připuštěna k dražbě, zároveň však zjevně jedná na popud povinného s cílem ztížit uspokojení pohledávky oprávněného, což je patrné z rodinné a finanční situace partnerky povinného, vzdálenosti předmětných nemovitých věcí od místa jejího bydliště, pochybnosti, zda minimálně část složené dražební jistoty není výlučným majetkem povinného, a především v souvislosti s průběhem předchozích dražebních jednání, jenž byly zmařeny nezaplacením nejvyšších podání učiněných osobami v příbuzenském či přátelském vztahu s povinným.

Dovodil-li odvolací soud, že lze důvodně předpokládat opětovné zmaření dražby identickým způsobem jako v předchozích případech, a proto je třeba nepřipustit partnerku povinného k třetí opakované dražbě, nelze uvedené hodnocení odvolacího soudu považovat za nepřiměřené a v rozporu s provedeným dokazováním. Dovolací soud se tudíž ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že bylo na místě učinit vše potřebné pro naplnění účelu dražby a zabránit povinnému v opětovnému zneužití procesního práva ve smyslu ustanovení § 2 a § 6 občanského soudního řádu v podobě „dosazování spřátelených osob“ na místa dražitelů, jelikož uvedené jednání představuje maření řádného postupu v řízení s úmyslem způsobit protistraně (zde oprávněnému) škodu v podobě ztížení uspokojení exekuované pohledávky. 

Přípustnost dovolání nemůže být založena ani na otázce, zda by po nepodařeném prodeji nemovité věci při pátém dražebním jednání došlo k zastavení exekučního řízení, neboť dovolatel sice uvedl, že pokládá uvedené právní posouzení odvolacího soudu za nesprávné, avšak v rozporu s ustanovením § 241a občanského soudního řádu nevyložil, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolací soud považuje za vhodné podotknout, že zpochybňuje-li dovolatel touto námitkou svoji motivaci k maření dražebních jednání, činí tak neúspěšně, jelikož závěr odvolacího soudu o zastavení exekuce v případě již pátého neúspěšného dražebního jednání vyplývá i z výslovného znění ustanovení § 336m odst. 3 občanského soudního řádu, který navíc dovolatel cituje i ve svém dovolání.

 

8. Prodej zástavy

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 172/2023 ze dne 30. 11. 2023  k ustanovení § 59 odst. 3 exekučního řádu

 

Na základě vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze nařídit a vést exekuci podle exekučního řádu.

Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze (prodeje zástavy soudem), která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy, popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce (exekučního návrhu), která smí být provedena jen prodejem zástavy. Je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na prodej zástavy soudem ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí, nestanoví-li zákon jinak. Řešení předestřené otázky ostatně vyplývá přímo ze zákona (ustanovení § 52 a § 59 odst. 3 exekučního řádu).

 

9. Nepeněžité plnění

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 329/2024 ze dne dne 27. 2. 2024 k ustanovení § 72 exekučního řádu

 

Nelze přisvědčit tvrzení povinného, že oprávněný otálel s podáním exekučního návrhu a tím zmařil možnost povinného včas odstranit vady díla. Oprávněný dodržel zákonem stanovenou 10letou promlčecí lhůtu k nařízení exekuce. Povinnému bylo známo, že oprávněný opravy provedené v roce 2015 částečně vůbec nepřevzal z důvodu nedostatečného provedení, bylo proto na povinném, aby se s oprávněným dohodl na dalším postupu, případně aby si zajistil důkazy k prokázání svého tvrzení o odstranění vad.

 

10. Náklady exekuce

usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3294/2023 ze dne 6. 11. 2023  k ustanovení § 271 občanského soudního řádu

 

Dojde-li k zastavení exekuce s tím, že soudní exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce, aniž by zároveň byly výslovně zrušeny příkazy k úhradě nákladů exekuce, plnění, které soudní exekutor vymohl na základě výslovně nezrušených příkazů k úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor povinen (míněno povinnému) vydat jako tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 občanského zákoníku poskytnuté z důvodu, který dodatečně odpadl. Běh promlčecí lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou soudní exekutor vymohl v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná „nejdříve“ právní mocí rozhodnutí o tom, že soudní exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce. 

Z hlediska konstrukce zažalovaného nároku je vcelku bezvýznamné, zdali při zastavení exekuce bylo výslovně rozhodnuto, že soudní exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce, nebo zda soud zastavující exekuci vyslovil, že náklady exekuce je povinen soudnímu exekutorovi uhradit oprávněný. V obou těchto variantách totiž bylo autoritativně pravomocným rozhodnutím najisto postaveno, že uvedené náklady není povinen hradit povinný, čímž bez dalšího došlo i ke zrušení již dříve vydaných příkazů k úhradě nákladů exekuce.

Pokud dojde k zastavení exekuce, soud rozhodne nejen o povinnosti k náhradě nákladů v řízení o zastavení exekuce, ale je současně povinen rozhodnout o všech nákladech, které vznikly v průběhu celého řízení (ať už účastníkům či soudnímu exekutorovi). Pokud lze procesní zavinění vedoucí k zastavení exekuce plně přičítat oprávněnému (jak tomu bylo v konkrétním exekučním řízení), soud mu nejenže uloží povinnost uhradit povinnému všechny náklady, které účelně vynaložil v průběhu celého exekučního řízení a které by mu nevznikly, pokud by oprávněný postupoval s potřebnou mírou pečlivosti, ale současně také zruší veškerá předcházející (ne)pravomocná usnesení o nákladech exekuce. Rozhodnutí podle ustanovení § 271 občanského soudního řádu může být vydáno současně s usnesením o zastavení exekuce nebo i v době po pravomocném zastavení exekuce.

I když ustanovení § 271 občanského soudního řádu používá formulaci, že soud „může“ zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce, v praxi tak učiní vždy, bude-li exekuce zastavena zaviněním oprávněného. Rozhodnutí podle § 271 občanského soudního řádu přitom není podmíněno návrhem povinného, soud jej vydá, i když to povinný nenavrhne. Současně ale platí, že i v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají bez dalšího za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá podle výsledku právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému, tedy např. povinnost k jejich náhradě uloží oprávněnému.

Odvolací soud se nezprotivil ustálené judikatuře dovolacího soudu ani v jím podrobně odůvodněném závěru spojujícím počátek běhu tříleté promlčení lhůty k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení právě s okamžikem právní moci usnesení o zastavení exekuce, jímž bylo současně rozhodnuto, že náklady exekuce je povinen uhradit soudnímu exekutorovi oprávněný. 

V ustanovení § 619 občanského zákoníku upravená obecná promlčecí lhůta má subjektivně určený počátek, neboť počíná běžet až poté, co se oprávněná osoba dozvěděla nebo měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Běh uvedené lhůty tak není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým.

Běh promlčecí lhůty na straně povinného počíná „nejdříve“ právní mocí rozhodnutí o tom, že soudní exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů zastavované exekuce, pak se tím (obdobně jako v jiných případech odpadnutí právního důvodu plnění posuzovaných v judikatuře dovolacího soudu) má jen na mysli, že mohou nastat zcela výjimečné okolnosti, kdy ani znalost skutečností rozhodných pro uplatnění práva (ustanovení § 621 občanského zákoníku) nepostačí k tomu, aby v souladu se zákonem promlčecí doba počala běžet.

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky se tak příčí dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Platí proto, že jestliže poškozený měl možnost bez obtíží svůj nárok uplatnit u soudu, pak opodstatněně uplatněná námitka promlčení zpravidla úspěšně zabrání vyhovění žalobě. Řečeno jinak: není v zásadě důležité, jak a proč vymáhaný nárok vznikl, ale to, proč věřitelem nebyl (nemohl být) včas uplatněn.

Má-li být proto námitka promlčení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, vyžaduje, aby účastník, který se domáhá nároku po uplynutí promlčecí doby, nezavinil marné uplynutí této doby. Uplynutí promlčecí doby je třeba považovat za nezaviněné především v takových případech, kdy účastníkovo nejednání (neuplatnění nároku) je s ohledem na konkrétní okolnosti věci možné považovat za projev slušnosti, čestnosti, poctivosti, či je naopak důsledkem neslušnosti, nečestnosti, či nepoctivosti účastníka, jemuž bylo uplynutí promlčecí doby ku prospěchu, nebo je obecně srozumitelné (ospravedlnitelné) s ohledem na výjimečné obtíže, s nimiž bylo uplatnění nároku spojeno. 

O žádný výjimečný případ, v němž by ve světle uvedené judikatury pro rozpor s dobrými mravy nebylo možné přihlédnout k jinak důvodně vznesené námitce promlčení, však v posuzovaném případě zjevně nejde. Žalobci, který je zapsaným spolkem zřízeným, mimo jiné, za účelem „pomoci při zastavení nezákonných exekucí, půjček a jiných protiprávních křivdách“ nic nebránilo po doručení usnesení odvolacího soudu ve věci zastavení exekuce žalovaného vyzvat k vydání bezdůvodného obohacení a pokud by neplnil, ve tříleté promlčecí lhůtě podat vůči němu žalobu k soudu. Z obsahu procesního spisu a jeho příloh přitom nijak neplyne (pro věc navíc právně opět nevýznamná skutečnost), že žalovaný soudní exekutor o vadách rozhodčí doložky obsažené v úvěrové smlouvě, o níž není zřejmé, zda vůbec byla obsahem exekučního spisu, věděl, přitom soudní exekutor sám nemohl zastavit exekuci, podat takový návrh svědčilo naopak povinnému, který ale byl po celou dobu mnohaletého provádění exekuce zcela pasivní.

 

11. Střet exekučního a insolvenčního řízení

usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 72/2024 ze dne 7. 3. 2024 k ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu

 

Pokračování v přerušené exekuci obecně nebrání to, že povinný na sebe podal insolvenční návrh s návrhem na oddlužení, neboť rozhodnutí o pokračování v exekuci nelze považovat za její provedení. V tomto případě navíc insolvenční soud předběžným opatřením omezil účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona tak, že soudnímu exekutorovi bylo umožněno provést exekuci prodejem nemovitých věcí.

 

Text: Mgr. David Hozman