Druhá z poznámek ohledně souběhu dědického a exekučního řízení

A. Rozhodnutí podle § 107 o.s.ř. v exekuci - před skončením řízení o pozůstalosti

Zjistí-li soudní exekutor, že zde jsou osoby spravující pozůstalost, může od tohoto úseku dědického řízení rozhodnout, že bude pokračovat v exekuci. To učiní rozhodnutím podle § 107 o.s.ř. Takové provádění exekuce má však speciální omezení § 1703 OZ. Soudní exekutor může vést exekuci výlučně na majetek náležející do pozůstalosti. Povinným subjektem může být výlučně osoba spravující pozůstalost. 

Kdo může spravovat pozůstalost upravuje § 1677 odst. 1 OZ. Zákon zde kogentně stanoví pořadí osob, které jsou oprávněny ke správě. Nejprve správce pozůstalosti, pokud není ustanoven, pak vykonavatel závěti. Nakonec, a pokud není ustanoven ani správce ani vykonavatel, je touto osobou dědic. Právní teorie se shoduje, že se jedná o správu prozatímní, a to i v případě dědice, jelikož účelem takové správy je pouze uchování hodnot patřících do pozůstalosti. Při mnohosti dědiců spravují pozůstalost všichni dědicové. Dohoda všech dědiců (jednomyslná) může určit, že pozůstalost bude spravovat jen jeden z nich nebo že si dohodnou správu jednotlivých částí pozůstalosti.  

Z výše uvedeného vyplývá, že nejpozději okamžikem neodmítnutí dědictví ze strany dědiců zde vždy existuje osoba, která dědictví spravuje a lze soudním exekutorem rozhodnout o jejím přibrání do exekučního řízení. 

V případě, že byl povolán správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti, může tato situace nastat i mnohem dříve. Správce dědictví se povolává samotným zůstavitelem v jeho pořízení pro případ smrti - notářským zápisem o právním jednání dle ust. § 62 a násl. NŘ. Případně, pokud je to potřebné, jmenuje soud správce pozůstalosti podle § 157 ZŘS. Vykonavatel závěti je rovněž povoláván zůstavitelem skrze jeho soukromou listinu nebo notářským zápisem. 

Soudní exekutor však musí prostřednictvím součinnostních dotazů jméno takové konkrétní osoby zjistit, aby ji mohl označit v usnesení o záměně účastníků. Zároveň se v průběhu dědického řízení taková osoba může i změnit. Jde o situace, kdy např. dědic zemře, dojde k dohodě dědiců, nastane omezení ve svéprávnosti dědice nebo odstoupení z funkce - nemožnost stát se zůstavitelem povolaným správcem pozůstalosti / vykonavatelem závěti. Proto může soudní exekutor takových rozhodnutí o přibrání účastníka dle § 107 o.s.ř. učinit po dobu trvání dědického řízení několik. 

Soudní exekutor proto v usnesení rozhodne dle Dr. Kasíkové takto:

„V řízení na straně povinného bude pokračováno s O. S. jako osobou spravující pozůstalost po zemřelém zůstaviteli X.Y. vedením exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného z majetku náležejícího do pozůstalosti po zůstaviteli.“

V případě, že soudní exekutor neprovede nebo jinak procesně neskončí exekuční řízení do konce dědického řízení, musí po právní moci usnesení o dědictví procesně reagovat v exekučním řízení. Procesně reagovat musí i v případě, že se osoba spravující dědictví shoduje s osobou dědice. To proto, že zde jde zcela o jiné funkce, kdy správce dočasně spravuje a dědic vstupuje do práv a povinností zemřelého povinného. 

Tyto procesní reakce rozebereme v dalším odstavci. Nejprve však zmiňme a rozeberme jeden speciální, ale v praxi relativně častý procesní případ.

 

Majetek povinného má zdědit dědic, který je v insolvenčním řízení

Zde je nutné rozlišit, kdy soudní exekutor rozhodne v průběhu neskončeného dědického řízení o pokračování v exekuci vůči osobě spravující pozůstalost a kdy rozhoduje o přibrání dědice povinného do exekučního řízení po pravomocném usnesení o dědictví vydaném notářem jako soudním komisařem. 

V prvním popsaném případě sice exekučně postihuje pouze majetek v pozůstalosti, avšak to, že osoba spravující pozůstalost je osobou v insolvenčním řízení, je právně irelevantní skutečností. Jedná se totiž pouze o osobu dočasně spravující pozůstalost, která může a nutně nemusí být konečným právním nástupcem zemřelého povinného. To znamená, že do pravomocného skončení dědického řízení může soudní exekutor provádět exekuci a vyplácet plnění oprávněnému. To samozřejmě výlučně v případě, že předtím rozhodl dle § 107 o.s.ř. o přibrání osoby spravující pozůstalost do řízení. 

Zahájené insolvenční řízení je relevantní až v okamžiku pravomocného skončení dědického řízení, když soudní exekutor přibírá do řízení již dědice jako právního nástupce. V tomto případě již nejde o správu pozůstalosti, ale o plnohodnotného právního nástupce zemřelého povinného. A v takovém případě zasáhne § 109 odst. 1 písm. c IZ. Majetek nabytý dědicem v insolvenci insolvenční správce zahrne do majetkové podstaty a exekuci na něj nelze provést. Zároveň insolvenční soud vydá usnesení, v němž vyzve věřitele zemřelého, aby uplatnili vůči dlužníkovi v insolvenci přihláškou své právo na uspokojení případných dluhů zůstavitele, a to ve lhůtě do 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku. Proti takovému usnesení není odvolání přípustné. Soudní exekutor se se svou odměnou a hotovými výdaji stává taktéž věřitelem, který by měl své pohledávky ve výše stanovené lhůtě uplatnit přihláškou do insolvenčního řízení dědice. 

 

B. Rozhodnutí podle § 107 o.s.ř. v exekuci - po skončení řízení o pozůstalosti 

Proto, aby soudní exekutor mohl řádně rozhodnout s kým a v jakém rozsahu bude po skončení řízení o pozůstalosti pokračovat, je nutné si nejprve vyjasnit otázku rozsahu odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele a pasiva pozůstalosti.

Současná právní úprava dědického práva vychází ze základního principu univerzální sukcese, což znamená, že dědic vstupuje do všech práv a povinností zůstavitele, stává se jeho nástupcem, na něhož přechází celé jmění zůstavitele, tedy nejen aktiva, ale i pasiva zůstavitele, když v souladu s ust. § 2009 odst. 1 o.z. smrtí dlužníka povinnost nezaniká, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Dědici tak mají odpovědnost za všechny dluhy zůstavitele v plném rozsahu a nikoliv automaticky pouze do výše ceny nabytého dědictví. V praxi se soudní komisař o pasivech zůstavitele častokrát dozví ještě dříve, než mu napadne samotný spis z pozůstalostního soudu. Věřitelé, vědomi si úmrtí svého dlužníka, běžně zasílají přihlášky svých pohledávek příslušnému okresnímu soudu, o němž ví, že bude příslušný k pověření soudního komisaře ve věci pozůstalostního řízení tohoto zemřelého dlužníka. 

Tento postup je zcela legální a legitimní a soudní komisař takto přihlášenou pohledávku do pozůstalostního řízení nemá důvod neakceptovat a nepracovat s ní v rámci zjištěných pasiv zůstavitele. Další zjišťování dluhů zůstavitele závisí zpravidla již na informacích, které soudní komisař získá od účastníků pozůstalostního řízení. 

Z výše uvedeného obecného pravidla, že dědicové odpovídají celým svým majetkem za všechny dluhy zůstavitele v plném rozsahu, však existují výjimky, které můžou dědicové využít, aby svou odpovědnost zúžili. 

Pro omezení „neomezeně“ dané odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele dává zákon dědicům nástroj v podobě práva uplatnění výhrady soupisu pozůstalosti. V takovém případě pak dědic, kterému svědčí výhrada soupisu, hradí dluhy zůstavitele jen do výše nabytého dědictví. Nutno však připomenout, že povinnost uhradit dluhy není spojena pouze s majetkem, jenž byl nabyt z dědictví, ale i s ostatním majetkem ve vlastnictví dědice. Jinými slovy - povinnost dědice vyhradivšího si soupis k úhradě dluhů zůstavitele je „pro viribus hereditatis“. 

Jakmile si soudní komisař sestaví, kdo spadá do okruhu zůstavitelových potenciálních dědiců, je nutno je o jejich dědickém právu vyrozumět. Pokud byli řádně vyrozumění, dědictví neodmítli a jejich účast nebyla v řízení ukončena, nastávají další poučovací povinnosti ze strany soudního komisaře, a to poučení těchto účastníků - již dědiců – o jejich právu výhrady soupisu pozůstalosti. Z procesního hlediska je nutné, aby takové poučení obsahovalo v souladu s ust. § 175 z.ř.s. kromě samotného poučení o možnosti uplatnit výhradu soupisu pozůstalosti i to, jakým způsobem lze soupis pozůstalosti vyhradit, v jaké lhůtě a jaké jsou následky toho, když výhrada nebude ze strany dědice uplatněna. 

 

1. Co do způsobu vyhrazení si soupisu pozůstalosti zákonodárce rozlišuje dvě skupiny adresátů předmětného poučení: 

a) manžel, potomek a předek – tito mohou v souladu s ust. § 1676 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 176 odst. 2 z.ř.s. uplatnit výhradu jen výslovným prohlášením učiněným před soudem při jednání s poučením, že pokud se k jednání nedostaví bez řádné omluvy, výhradu soupisu neuplatňují; 

b) dědicové vyjma manžela, potomka a předka (tedy jakási zbytková klauzule dědiců) – tito mohou uplatnit výhradu soupisu buď přímo při jednání ústně do protokolu nebo písemným sdělením adresovaným soudu. 

 

2. Úprava lhůty pro uplatnění výhrady soupisu je oproti tomu zcela jednoznačná, a to jak v hmotněprávních, tak i procesněprávních předpisech, přičemž činí 1 měsíc ode dne, kdy byl dědic o svém právu výhrady soupisu vyrozuměn. Z hlediska teorie lhůt je tato lhůta hmotněprávní a soudcovská, čili za předpokladu, že dědic prokáže důležitý důvod, proč tuto lhůtu prodloužit, může tak soudní komisař před jejím uplynutím učinit.

 

3. V rámci soudním komisařem daného poučení o možných následcích neuplatnění výhrady soupisu je namístě uvést zejména to, že: 

a) prohlášení o tom, že dědic uplatňuje výhradu soupisu pozůstalosti či nikoliv, může učinit jen písemným podáním adresovaným podepsanému notáři nebo ústně do protokolu u podepsaného notáře. V případě, že si nevyhradí soupis pozůstalosti nebo prohlásí, že právo výhrady soupisu neuplatňujete, nemůže si soupis vyhradit dodatečně; 

b) Vyhradí-li si dědic soupis pozůstalosti s výhradami či podmínkami, nepřihlíží se k nim. To platí i pro prohlášení, že výhradu soupisu pozůstalosti neuplatňuje. Jestliže se v protokolu nevyjádří, platí, že výhradu soupisu neuplatňuje. 

c) V případě, že neuplatní výhradu soupisu pozůstalosti, hradí dluhy zůstavitele v plném rozsahu. Neuplatnilo-li výhradu soupisu více dědiců, hradí dluhy zůstavitele společně a nerozdílně. Provedení soupisu nemá právní účinky pro rozsah povinností k hrazení dluhů u dědice, který výhradu soupisu neuplatnil. 

 

4. Zároveň je žádoucí, aby byl dědic v rámci poskytnutého poučení seznámen s tím, za jakých okolností se případné účinky již uplatněné výhrady soupisu ruší ex tunc a bude tak odpovídat za dluhy zůstavitele bez omezení. Těmito jsou v souladu s ust. § 1681 o.z. následující situace:

a) ujme-li se on (nebo jeho zástupce), aniž je k tomu oprávněn, plné správy pozůstalosti (tedy bude-li činit víc, než co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti) nebo 

b) prokáže-li se, že pozůstalostní majetek úmyslně zatajil;

c) smísí-li části pozůstalosti s částmi svého majetku, aniž lze rozlišit, komu patří, pokud tomu tak nebylo již před smrtí zůstavitele.

 

Pro úplnost je nutno uvést, že shora uvedené vyrozumění, včetně veškerých zákonných poučení, je obsahem usnesení, proti němuž není v souladu s ust. § 129 písm. f) z.ř.s. přípustné odvolání. 

Samotný soupis pozůstalosti je fakticky seznam majetku a dluhů vyhotovený notářem jako soudním komisařem. Je řazen na dva oddíly, a to aktiva (hmotné i nehmotné věci) a pasiva  (zůstavitelovy dluhy a přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele). V oddílech jsou uvedeny jednotlivé položky včetně ocenění (u majetku obvyklá cena a u dluhu nominální výše). Soupis může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku, který vyhotovuje správce pozůstalosti (k jeho povolání do funkce viz výše). Nakonec v jednodušších případech souladu dědiců lze nahradit soupis prostým souhlasným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. 

Co se týče případné konvokace (svolání) věřitelů dle §§ 1711-12 OZ, ta se provádí výlučně na návrh dědiců nebo správce pozůstalosti. Dědic, který by požadoval konvokaci, musí mít vyhrazen soupis pozůstalosti. Samotné svolání věřitelů se provádí usnesením vydávaným notářem jako soudním komisařem. Usnesení se jako vyhláška vyvěsí na úřední desce soudu v elektronické i písemné formě, a to po dobu  nejméně 30 dní. Vyhláška se považuje desátým dnem za doručenou všem věřitelům. Známým věřitelům se vyhláška doručuje poštou. Lhůta na přihlášení věřitelů činí minimálně tři měsíce, možná je delší lhůta nikoliv však kratší. Přihlašuje se k soudu nebo soudnímu komisaři. Obligatorní přihlášení není nutné u zajištěných věřitelů zástavním nebo jiným věcným právem a dále věřitelů, kteří jsou dědicům známi (dědic věděl o pohledávce). Pro účely tohoto článku nás zajímají výlučně účinky konvokace na exekuční řízení. Zahájená a probíhající konvokace brání přibrání osoby spravující pozůstalost do exekučního řízení. § 1711 poslední věta OZ je lex specialis k § 1703 OZ. Judikaturou ještě nebylo upřesněno, po jakou dobu tato procesní překážka trvá, zda po dobu probíhající konvokace nebo do pravomocného skončení dědického řízení. V odborné literatuře převládá názor, že překážka trvá do skončení pozůstalostního řízení. Provedená konvokace po pravomocném skončení dědického řízení je vůči oprávněnému v exekučním řízení relevantní pouze v případě, že se takový oprávněný jako věřitel do provedené konvokace nepřihlásil a dědic vyčerpal zcela hodnotu dědictví vyplacením jiným řádně do konvokace přihlášeným věřitelům. Takový dědic by jako povinný v exekuci již nemusel ničeho oprávněnému hradit a s tímto argumentem řádné konvokace a vyčerpání hodnoty dědictví vyplacením přihlášeným věřitelům mohl navrhnout zastavení exekuce. V případě, že věřitel jako oprávněný se sice nepřihlásil, avšak dědic jako povinný výplatou přihlášeným věřitelům (do konvokace) hodnotu dědictví nevyčerpal, do zbývající nevyčerpané hodnoty musí oprávněnému hradit. 

Využití zákonného nástroje výhrady soupisu jen některými z dědiců má za následek to, že každý z dědiců, který uplatní výhradu soupisu, hradí sice dluhy zůstavitele společně a nerozdílně s ostatními dědici, věřitel však může po každém dědici vyhradivšímu si soupis požadovat plnění jen do výše ceny nabytého dědictví. Zajímavý judikát ke střetu exekučního řízení a odpovědnosti dědice vyhradivšího si soupis pozůstalosti lze najít pod spisovou značkou 24 Cdo 885/2024. Pro účely tohoto článku považuji za nutné z předmětného judikátu zmínit zejména následující:

• Pokud si dědicové uplatní v pozůstalostním řízení zůstavitele coby dlužníka a povinného v exekuci výhradu soupisu pozůstalosti a soudním komisařem je rovněž nařízena konvokace věřitelů, jsou dědicové zůstavitele coby právní nástupci v exekuci vedené na zůstavitele (povinného) povinni uspokojit tuto přihlášenou pohledávku přednostně. Stejná povinnost platí pro tyto dědice – právní nástupce co do prokazatelně uhrazených nákladů pohřbu zůstavitele, jež byly rovněž zařazeny do pasiv pozůstalosti. O výši těchto pohledávek je pak nutno ponížit částku, do jejíž výše odpovídají dědicové zůstavitele (povinného) za pohledávku vymáhanou v předmětné exekuci. 
• Odměna soudního komisaře, resp. náhrada nákladů za pozůstalostní řízení není pasivem pozůstalosti, dědicové jsou povinni k úhradě sami ze svých vlastních prostředků, a tudíž ji nelze zohledňovat při výpočtu částky, do níž dědicové odpovídají za dluhy zůstavitele (a to ani v exekučním řízení).

Ze shora uvedeného vyplývá důležité pravidlo v podobě povinnosti dědice uplatnivšího si výhradu soupisu pozůstalosti hradit dluhy zůstavitele poměrně v souladu s pravidly obsaženými v ust. § 273 z.ř.s., tedy obdobně jako při likvidaci pozůstalosti.

 

Z pohledu exekučního řízení má výhrada a samotný soupis problematické dva aspekty. Prvním je rozsah sepsaného majetku a druhým je hodnota takového majetku stanovená v dědickém řízení. Spoluautor tohoto článku se v jednom období své praxe zabýval tím, že sbíral dědická usnesení a porovnával cenu stanovenou v rámci dědictví s následnými tržními prodeji takového majetku po skončení dědictví. Rozdíl v ceně po vyřazení různých extrémů dosahoval průměrně vyšší desítky procent. Závěrem tohoto srovnání bylo potvrzení závěru, že dědicové pravidelně podhodnocují nabývaný majetek. 

Je nutné však souhlasit s Dr. Kasíkovou, že soudní exekutor při rozhodování o přibrání účastníků dle § 107 o.s.ř. nemůže vyvíjet samostatnou aktivitu směrem ke zpochybnění ceny a rozsahu zděděného majetku a musí vycházet z dědického usnesení. Tato aktivita náleží věřiteli jako oprávněnému v exekučním řízení v rámci odvolání proti rozhodnutí dle § 107 o.s.ř. co do rozsahu odpovědnosti dědice. Soudní exekutor k tomu může poskytnout oprávněnému pouze informace ze spisu. Z této vázanosti však dle mého názoru existuje výjimka jako z každého pravidla. To v případě, kdy soudní exekutor již měl stanovenou cenu majetku v exekučním řízení ve formě znaleckého posudku, popř. již bylo vydáno usnesení o ceně, a to ještě před úmrtím původního dlužníka za nezměněných podmínek na trhu a nezměněném stavu majetkové hodnoty, tedy v případě když by soudní exekutor již měl objektivně stanovenu hodnotu majetku a ta by byla ve flagrantním rozporu s hodnotou stanovenou v dědickém řízení, pak by nebyl povinen takovou hodnotu z dědického usnesení přebírat a vycházel by ze svých zjištění hodnoty majetku. 

 

V případě, že soudní exekutor obdrží dědické usnesení s vyznačenou právní mocí, můžou při jeho rozhodování nastat následující základní scenária (která se samozřejmě mohou ještě navzájem různě kombinovat): 

Zemřelý povinný má jediného dědice, který neučinil ani výhradu soupisu ani konvokaci věřitelů. Zde soudní exekutor přibere do řízení dědice jednoduchým usnesením s výrokem, že v exekučním řízení bude na straně povinného pokračováno s dědicem. Výrok neobsahuje další části, nezabývá se rozsahem odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele. 

V případě, že jediný dědic učinil účinnou výhradu soupisu, musí soudní exekutor reflektovat omezení odpovědnosti za dluhy, a to i v případě, že cena nabytého dědictví je vyšší, než vymáhaný dluh. V takovém případě je k výroku, že v exekučním řízení bude na straně povinného pokračováno s dědicem, přidána věta znějící takto: „který odpovídá za dluhy zůstavitele do částky XY Kč (cena nabytého dědictví po odečtení zaplacených nákladů pohřbu).“ V případě, že částka vymáhaná v exekuci převyšuje cenu nabytého dědictví, je potřeba dalším výrokem zbývající část exekučního řízení zastavit. 

Převyšuje-li cena nabytého dědictví výši vymáhané částky v exekuci, je takový výrok nadbytečný. 

V případě jediného dědice, který učinil výhradu soupisu i konvokaci věřitelů, je situace odlišná od pouhého soupisu v tom, že takový dědic může ve specifickém případě oprávněného jako nepřihlášeného věřitele v konvokaci uspět návrhem na zastavení exekučního řízení s argumentací vyčerpání hodnoty dědictví vyplacením řádně přihlášených věřitelů. Na samotné usnesení o přibrání do exekučního řízení však konvokace nemá vliv a text usnesení se nedoplňuje. Případné vyčerpání hodnoty dědictví a prověření řádně provedeného rozvrhu mezi přihlášené věřitele bude zkoumáno při řízení o zastavení. 

Při mnohosti dědiců je základní pravidlo, že každý dědic je posuzován samostatně. Tedy zda každý jednotlivý dědic učinil výhradu, jakou hodnotu dědictví převzal, zda je vymáhaná částka v exekuci vůči převzaté částce vyšší či nižší. 

Příkladmo, je-li více dědiců a žádný neuplatnil výhradu soupisu, přezkoumá se neuplatnění výhrady u každého jednotlivého dědice zvlášť a poté soudní exekutor vydá usnesení znějící tak, že se bude v exekučním řízení na straně povinného pokračovat s dědicem 1, dědicem 2, atd., kteří odpovídají za dluh zůstavitele společně a nerozdílně. 

V případě je-li více dědiců a všichni uplatnili výhradu soupisu, přezkoumává se jak uplatnění výhrady, tak hodnota nabývaného majetku z dědictví u každého jednotlivého dědice zvlášť a poté následuje usnesení znějící tak, že se bude v exekučním řízení na straně povinného pokračovat s dědicem 1, dědicem 2, atd., kteří odpovídají za dluh zůstavitele společně a nerozdílně, s tím že dědic 1 odpovídá do částky XY Kč a dědic 2 odpovídá do částky YZ Kč.  Pokud vymáhaný dluh převyšuje cenu nabytého dědictví, opět se tato skutečnost zkoumá u každého jednotlivého dědice zvlášť a přidává se výrok o tom, že vůči dědici 1 popř. 2 se exekuční řízení v rozsahu přesahujícím částku XY nebo YZ zastavuje. 

V neposlední řadě může nastat kombinace dědiců, kteří výhradu učinili a těch, kteří výhradu neučinili. Opět se tyto podmínky zkoumají u jednotlivých dědiců a soudní exekutor u těch dědiců, kteří výhradu neučinili, již nezkoumá hodnotu nabytého dědictví. Tak činí pouze u dědiců s výhradou. Výrok poté zní tak, že se v exekučním řízení bude na straně povinného pokračovat s dědicem 1, dědicem 2 atd., kteří odpovídají za dluh zůstavitele společně a nerozdílně, přičemž dědic 2 (který učinil výhradu) odpovídá do částky XY Kč. V případě že hodnota převzatého dědictví dědicem 2 je nižší než vymáhána částka, přidává se výrok o tom, že vůči dědici 2 se exekuční řízení v rozsahu přesahující částku XY Kč zastavuje. 

Co se týče konvokace, zde platí, co bylo výše uvedeno u jediného dědice, tedy že nemá vliv na usnesení o přibrání do exekučního řízení. 

V nadcházejícím posledním článku - v Třetí z poznámek ohledně souběhu dědického a exekučního řízení se budeme věnovat likvidaci dědictví a dalším možným specifickým případům souběhů. 

---

1 § 1677. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1200, marg. č. 7.

2 Na tomto místě je vhodné zmínit, že pro povolání správce pozůstalosti je obligatorní forma veřejné listiny, zatímco pro povolání vykonavatele závěti tuto přísnější formu zákon nevyžaduje. Možnost dvou forem povolání vykonavatele závěti však s sebou přináší i některé odlišné následky zejména z hlediska práv osoby tuto činnost vykonávající. Pokud je tedy vykonavatel závěti povolán formou notářského zápisu, pak se na vykonavatele závěti použije ustanovení o správci pozůstalosti stejně. Naproti tomu, je-li povolán zůstavitelem pouze soukromou listinou, pak se ustanovení o správci pozůstalosti užijí přiměřeně. Toto rozlišení může hrát roli zejména v případech, kdy zákon svěřuje některá práva pouze a výlučně správci pozůstalosti (například pro naše téma aktuální případ dle § 1687 odst. 1 OZ vyhotovení seznamu pozůstalostního majetku, jímž se nahrazuje soupis pozůstalosti).

3 Rozhodnutí podle § 107 o.s.ř. v pozůstalostním řízení 

Právní úprava procesního nástupnictví v rámci pozůstalostního řízení nastává v okamžiku, kdy v úvahu přicházející dědic sice ke dni úmrtí zůstavitele žil, ale po jeho smrti sám ztrácí způsobilost být účastníkem řízení, a to zpravidla z důvodu své smrti. Vedle obecné právní úpravy obsažené v ust. § 107 o.s.ř. se na tento případ použije speciální úprava obsažená v ustanovení § 121 z.ř.s. (a pro případ zcizení dědictví úprava obsažená v ust. § 122 z.ř.s.), tedy že „soud v řízení o pozůstalosti na jeho místě pokračuje s tím, kdo u soudu do protokolu výslovně prohlásí, že je právním nástupcem tohoto účastníka, jestliže své tvrzení o přechodu práv a povinností prokáže“. V praxi tuto situaci soudní komisař řeší tak, že po proběhnuvším zjištění úmrtí jednoho z účastníků učiní písemnou žádost na soudního komisaře, jenž je pověřen pozůstalostním řízením tohoto zemřelého účastníka, a to o sdělení, kdo je jeho právním a procesním nástupcem. A právě zde může vzniknout poměrně dlouhá časová prodleva v pozůstalostním řízení způsobená zjišťováním okruhu potenciálních dědiců tohoto zemřelého účastníka. Jakmile soudní komisař obdrží písemné sdělení od druhého soudního komisaře, jehož obsahem je zpravidla uvedení údajů dědiců (tedy osob, které dědictví neodmítli a kdy tak bylo učiněno), je schopen si takto zjištěné osoby předvolat k jednání a postupovat v souladu se shora uvedeným ust. § 121 z.ř.s. V tomto paragrafu uvedené „prokázání tvrzení o přechodu práv a povinnosti“ bývá často nahrazeno právě v předchozí větě zmíněným sdělením soudního komisaře, doplněné o samotné výslovné prohlášení těchto nástupců do protokolu o jednání. Obecně však platí, že přibrání účastníka do pozůstalostního řízení může soudní komisař učinit nejjednodušší formou – a to usnesením, které je nutno doručit všem stávajícím účastníkům a těmto právním nástupcům.

4 Srovnej nejnověji např. Krajský soud v Praze 17 Co 202/2022 k omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele v exekučním řízení. „V exekučním řízení se omezení odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele musí promítnout již při rozhodování o procesním nástupnictví povinného, nikoliv až při rozhodování o zastavení exekuce. V exekučním řízení je totiž nutné zkoumat podmínky řízení, a proto v rozsahu té části věřitelovy pohledávky, za níž dědic s ohledem na cenu nabytého dědictví neodpovídá, nemá zůstavitel (povinný) procesního nástupce, a i zde platí, že neumožňuje-li povaha věci pokračovat v exekučním řízení o celé pohledávce, soud podle § 107 odst. 5 věty první OSŘ zastaví řízení v takovém rozsahu, v jakém dědic za dluh neodpovídá.“

5 Dle ust. § 171 odst. 2 z.ř.s. tvoří pasiva pozůstalosti: 1) dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, jakož i dluhy, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila jeho smrt, 2) náklady pohřbu, náklady některých osob na zaopatření a další dluhy, které vznikly po smrti zůstavitele, o nichž zákon stanoví, že je hradí dědici zůstavitele nebo že se hradí z pozůstalosti, popřípadě že jsou pasivem pozůstalosti. Zajímavá novější rozhodnutí k otázce toho, co jsou pasiva pozůstalosti, za co již odpovídá dědic sám i při uplatněné výhradě soupisu pozůstalosti, lze najít v judikatuře Nejvyššího soudu pod spisovou značkou 24 Cdo 306/2023 a 24 Cdo 586/2023 či 24 Cdo 2364/2021.

6 Pakliže se jedná o tak říkajíc běžné řízení o pozůstalosti, kdy jsou při jednání přítomni osobně či v zastoupení všichni v úvahu přicházející dědici, poučení o právu výhrady soupisu pozůstalosti následuje protokolárně ihned po vyrozumění o dědickém právu. Ačkoliv se jedná ze strany dědiců o jejich právo a nikoliv povinnost, zákon upravuje případy, kdy soud nařídí soupis obligatorně. Pomineme-li situaci, že dědic právo výhrady soupisu uplatnil, pak dle ust. § 1685 OZ jde o tyto další případy: 1. je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu, 2. mezi dědici je osoba, která není plně svéprávná, nebo která je neznámá či nepřítomná, nebo právnická osoba veřejně prospěšná či zřízena ve veřejném zájmu (tedy osoby „pod zvláštní ochranou“), 3. nejistota, zda je někdo dědicem nebo kdo je dědicem, 4. žádá-li o to věřitel dle ust. § 1709 OZ nebo 5. osvědčí-li věřitel zůstavitele, že tu je pro provedení soupisu jiný vážný důvod.

7 § 1711 OZ

Dědic, který si vyhradil soupis, nebo ten, kdo pozůstalost spravuje, může před rozhodnutím soudu o potvrzení dědictví navrhnout, aby soud pro vyhledání dluhů zůstavitele věřitele vyzval, aby v přiměřené lhůtě ohlásili a doložili své pohledávky. Dokud nebude skončeno řízení, které se takto zavede, nemá dědic, ani ten, kdo spravuje pozůstalost, povinnost uspokojovat věřitele.

8 Srovnej nejnověji Filip Schwarzenstein § 1711. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1459, marg. č. 27.

9 Jak je uvedeno v odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu 24 Cdo 885/2024: „Nová úprava výslovně zařazuje do aktiv pozůstalosti také některý majetek a do pasiv pozůstalosti některé dluhy a náklady, jejichž zařazení do aktiv či pasiv dědictví nemělo dříve přímou oporu v ustanoveních zákona, popřípadě bylo nejasné, zda vůbec a v jaké podobě mají být do aktiv nebo pasiv zařazeny. Příkladem těchto dluhů mohou být zejména různé nedoplatky (závazky), které byly zjištěny nebo o kterých bylo rozhodnuto až po smrti zůstavitele, ale vážou se k období jeho života (k tomu srov. např. MACKOVÁ, A., MUZIKÁŘ, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 

10 MUZIKÁŘ, L. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář s důvodovou zprávou a judikaturou. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, komentář k § 171). Obdobně Tlášková (srov. TLÁŠKOVÁ, Šárka. § 171 [Zjišťování aktiv a pasiv pozůstalosti]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 384–385, marg. č. 37–39) vychází z toho, že pro zařazení dluhu do pasiv dědictví (přesněji pozůstalosti – poznámka Nejvyššího soudu) je rozhodující, zda dluh v době úmrtí zůstavitele existoval; není významné, kdy se stal dluh splatným, tedy zda se stal splatným až po smrti zůstavitele. Do pasiv dědictví (pozůstalosti) se zařadí též dluh budoucí, jestliže závazek v tomto směru vznikl za života zůstavitele, i když není jisté, zda dluh skutečně vznikne. Bude proto vždy na soudu prvního stupně (pověřeném soudním komisaři), aby ve spolupráci s dědici (popř. se státem, jemuž má dědictví připadnout jako odúmrť) při rozhodování o určení obvyklé ceny zůstavitelova majetku (§ 180 odst. 1 a 2 z. ř. s.) a hodnocení toho, zda dědictví není předluženo, pečlivě zahrnuli všechna aktiva i pasiva pozůstalosti v intencích výše zmiňovaného výkladu, aby bylo najisto postaveno, zda jsou dány podmínky pro nařízení likvidace pozůstalosti“.

11 Srovnej 20 Cdo 387/2020 (rozhodnutí bylo podrobeno i ústavně právnímu přezkumu II. ÚS 2965/20).

 

text: Mgr. Ing. Lucie Bártová, notářka ve Frýdku-Místku a Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M., soudní exekutor EÚ Frýdek-Místek