Rozhodování o nákladech exekuce při střetu s likvidací pozůstalosti

V rámci dědického řízení může být rozhodnuto tak, že se dědické řízení pro nedostatek majetku zastavuje, což má za následek to, že zemřelý povinný (zůstavitel) nemá svého procesního nástupce a exekuční řízení tak musí být zastaveno. Další možný scénář je ten, že má zemřelý povinný dědice a na ty přešla, ať už s výhradou soupisu pozůstalosti či nikoliv, práva a povinnosti po zůstaviteli. V takovém případě je pak rozhodováno o procesním nástupci ve smyslu § 107 občanského soudního řádu. Nabízí se však i další z možností, kterou je nařízení likvidace pozůstalosti. Právě této variantě řízení a jejímu střetu s probíhající exekucí, se budeme v následujících odstavcích věnovat. 

Nařízením likvidace pozůstalosti se zásadně mění postup v řízení pro soudního exekutora, neboť s nařízením likvidace jsou spojeny ze zákona účinky, které mají na toto řízení zásadní dopad. Konkrétně po nařízení likvidace již soudní exekutor nezjišťuje případné procesní nástupce, neboť účelem likvidace pozůstalosti již není zjištění dědického práva, ale uspokojení pohledávek zůstavitelových věřitelů. Co víc, dozví-li se soudní exekutor o tom, že byla nařízena likvidace pozůstalosti, jeho úkony jsou ze zákona nadále omezeny na minimum, neboť ve fázi od vyvěšení usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti na úřední desku soudu již nelze exekuci nařídit a provést v případě, že by postihovala majetek, který náleží do likvidační podstaty. S ohledem na specifický účel likvidace pozůstalosti zákon zapovídá jak provedení exekuce, tak i její pouhé nařízení. To lze odůvodnit tím, že pohledávky, které nejsou řádně přihlášeny do likvidace anebo nejsou v jejím rámci zcela uspokojeny, vždy zanikají dle § 277 zákona o zvláštním řízení soudním, dále jen jako „ZŘS“.

Dovolím si zde zmínit, že z mých zkušeností se často k soudnímu exekutorovi usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti dostane až v době, kdy je již rozhodnuto o rozvrhu výtěžku likvidace, či se značným zpožděním a často měsíce po nabytí právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti. Je tomu tak i přes časté a opakované dotazy na průběh dědického řízení. Neodpustím si zde lehký apel na likvidační správce, aby na součinnostní dotazy soudních exekutorů odpovídali ve stanovených lhůtách, či alespoň ve lhůtách přiměřených, neb jistě není v zájmu ani soudních exekutorů, ani notářů vynucovat splnění povinnosti k součinnosti ukládáním pořádkových pokut. Pro soudního exekutora je totiž povědomí o nařízení likvidace zásadní z vícero důvodů, a to jak z hlediska účinků nařízení likvidace pozůstalosti a jeho možnosti přihlásit si vzniklé náklady exekuce do této likvidace, tak z hlediska nabytí právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti, neboť tímto okamžikem je exekuce zastavena, jak bude rozvedeno níže.

 

V případě, že usnesení o likvidaci pozůstalosti nabylo právní moci, je soudní exekutor povinen informovat účastníky, že exekuce byla zastavena. Pokud se exekuce týkala nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, oznámí soudní exekutor zastavení exekuce také příslušnému katastrálnímu úřadu, který vede příslušný veřejný seznam. Platí zde, že k zastavení exekuce došlo tzv. „ze zákona“. Lze odkázat i na znění § 46 odst. 7 exekučního řádu (dále jen jako „EŘ“), z něhož plyne, že je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty (k tomu srov. IV. ÚS 378/16). 

JUDr. Kasíková v komentáři k ust. § 46 odst. 7 EŘ uvádí, že dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti se ze zákona zastavuje exekuce, která by postihovala majetek náležející do likvidační podstaty (§ 198 odst. 1 ZŘS). Exekutor usnesením informuje účastníky řízení o zastavení exekuce a rozhodne o nákladech řízení a nákladech exekuce.

 

V tomto ohledu účinky pravomocně nařízené likvidace pozůstalosti již nejsou příliš sporné. Čemu se však judikatura ani odborná veřejnost příliš nevěnuje, je právě otázka rozhodnutí o nákladech řízení a nákladech exekuce. Není ani divu, neboť chybí jeden z účastníků, který by mohl případně brojit proti nákladovým výrokům, přičemž z níže uvedených důvodů je sporadické, že by byla nákladová povinnost uložena oprávněnému. 

Dle názoru Mgr. Kocince soudní exekutor rozhodne o zastavení a zároveň řeší otázku nákladů. Připustit lze ale i výklad, že se řízení zastavuje ex lege a soudní exekutor nemá povinnost vydávat o tomto usnesení. Další možností je zvolit způsob výše prezentovaný JUDr. Kasíkovou, tedy usnesením informovat účastníky o zastavení exekuce a zároveň rozhodnout o nákladech řízení a nákladech exekuce. Výrok usnesení o zastavení exekuce by pak pouze deklaroval nastalý stav, tedy že exekuce byla zastavena dnem právní moci usnesením o nařízení likvidace pozůstalosti. Co se nákladových výroků týče, pak za situace, kdy povinný zemřel a je nařízena likvidace pozůstalosti, je těžko možné rozhodovat o povinnosti povinného uhradit náklady řízení či náklady exekuce. Přikázat k úhradě náklady exekuce oprávněnému si lze taktéž těžko představit, když o nákladech exekuce rozhodujeme dle ust. § 89 EŘ s ohledem na procesní zavinění. Až na situace, kdy by snad úmrtí povinného způsobil přímo oprávněný, nenalézám jiný důvod, pro který by takové zavinění mělo ležet na oprávněném. Jak tedy v dané situaci rozhodnout o nákladech?

 

Jak již bylo uvedeno výše, stejnou problematikou se již zabýval Mgr. Kocinec ve svém článku v Komorních listech, kde uvedl, že dle jeho názoru je možné v takovém případě rozhodnout o svých nákladech a nákladech oprávněného exekučního řízení obecným rozhodnutím o nákladech bez adresnosti povinného subjektu je nést. Případně lze přiznat náklady soudního exekutora vůči oprávněnému, který je v případě zaplacení soudnímu exekutorovi může uplatňovat vůči likvidační podstatě jako příslušenství pohledávky (zde by se již jednalo o příslušenství, s ohledem na jednotu věřitele). Rád bych na toto navázal s doplněním.

 

Dojde-li k nařízení likvidace pozůstalosti, má exekutor právo odečíst z vymožené částky v rámci exekuce své náklady exekuce a do likvidační podstaty tak vydat toliko čistý výtěžek exekuce, a to usnesením, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění do likvidační podstaty, když toto usnesení exekutor vydá bez zbytečného odkladu po nabytí právní moci rozhodnutí o nařízení likvidace pozůstalosti. Z praxe mohu uvést konkrétní případ, kdy o zastavení exekuce a nákladech exekuce rozhodl exekuční soud ještě před tím, než soudní exekutor stihl vydat vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce do likvidační podstaty. Okresní soud v Břeclavi rozhodl o zastavení exekuce a rozhodl o nákladech exekuce a účastníků tak, že exekuce se zastavuje a „soudnímu exekutorovi se právo na náhradu nákladů exekuce nepřiznává“ a nákladový výrok odůvodnil s odkazem na § 89 EŘ vzhledem k tomu, že je exekuce zastavována tzv. ze zákona a nelze hovořit o zavinění ani jednoho z účastníků. Krajský soud v Brně v řízení o odvolání soudního exekutora do nákladového výroku usnesení Okresního soudu v Břeclavi, ve věci č. j. 26 Co 110/2020-101 ze dne 30.6.2020 uvedl, že rozhodoval-li pak zde přezkoumávaným výrokem II. o nákladech exekuce soudního exekutora, tak zcela pominul výše zmíněné právo exekutora na přednostní uspokojení odměny a náhrady nákladů exekuce zakotvené v § 46 odst. 7 ex. ř. a své rozhodnutí odůvodnil nesprávně odkazem na § 89 ex. ř. Soudnímu exekutorovi náleží odměna ve výši 3 000 Kč podle ustanovení § 11 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb. v jeho znění před novelou provedenou vyhláškou č. 441/2016 Sb. (článek 2, 3 vyhlášky č. 441/2016 Sb.) a náhrada hotových výdajů v paušální výši 3 500 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Dále náleží soudnímu exekutorovi rovněž jím požadovaná částka 1 235 Kč na dani z přidané hodnoty. Celkem tedy částka 7 735 Kč. Nákladový výrok daného usnesení č.j. 26 Co 110/2020-101 pak Krajský soud v Brně formuloval v souladu s názorem Mgr. Kocince, když o nákladech exekuce rozhodl obecným rozhodnutím bez adresnosti povinného subjektu je nést. Konkrétně rozhodl, že napadené usnesení ve výroku II. změnil tak, že náklady exekuce soudního exekutora XY se určují částkou 7 735 Kč.

 

Ve výše zmíněné situaci však bylo rozhodováno ve stavu, kdy soudní exekutor před úmrtím a pravomocným nařízením likvidace pozůstalosti něčeho vymohl. Nastat však mohou další situace, na které však judikatura zatím nedala zcela jasnou odpověď. Takovou situací bude například stav, kdy v exekuci soudní exekutor ničeho nevymohl, či vymohl částečně, rozhodl o vydání výtěžku dle ust. § 46 odst. 7 EŘ a ve zbytku buď přihlásil do likvidace či nikoliv. 

 

Jakým způsobem má tedy soudní exekutor rozhodnout o nákladech exekuce, není-li mu dopředu znám výsledek likvidace pozůstalosti? 

 

Má vyčkat s rozhodnutím o nákladech účastníků a nákladech exekuce až do výsledku likvidace pozůstalosti? Je to jeden z možných výkladů, který však není příliš praktický, neboť i likvidace pozůstalosti může probíhat roky a za situace, kdy soudní exekutor informoval účastníky o zastavení, by musel vyčkat do výsledku likvidace a dále evidovat zastavenou exekuci s dotazy likvidačnímu správci na výsledek likvidace a až následně rozhodnout o nákladech exekuce a nákladech účastníků. Tuto situaci můžeme připodobnit ke střetu s insolvenčním řízením, kdy soudní exekutor taktéž čeká, s jakým výsledkem insolvenční řízení skončí, zda bude povinný oddlužen a osvobozen od placení pohledávek či zda nikoliv a bude moci v exekuci pokračovat. Avšak s tím rozdílem, že v případě likvidace dědictví dopředu ví, že exekuce pokračovat nebude a zbývá tedy jen rozhodnout o nákladech. V případě insolvence končící oddlužením a osvobozením povinného nám judikatura dala odpověď, jak je možné o nákladech exekuce rozhodnout a že v neuhrazeném rozsahu se stávají naturální obligací. V případě likvidace pozůstalosti je situace o to více jasná, neboť zákon v ust. § 277 ZŘS jasně stanoví, že pohledávky, jimž odpovídá pasivum pozůstalosti, zanikají dnem skončení řízení o pozůstalosti (§ 276 odst. 2 ZŘS) v takovém rozsahu, v jakém nebyly uspokojeny z výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty; to platí i tehdy, jestliže věřitel svou pohledávku nepřihlásil. V takovém případě by pak soudní exekutor podle výsledku likvidace pozůstalosti rozhodl o nákladech podle výše jejich (ne)uspokojení v likvidaci. Na druhou stranu i v tomto případě soudní exekutor jistě narazí na otázku, jakým způsobem formulovat nákladové výroky. Nemá zde totiž povinného. Jednou z možností, ke které se přiklonil i Krajský soud v Brně (viz výše), je formulace nákladového výroku bez adresnosti povinnosti vůči povinnému. V našem případě, kdy nemáme povinného, je však možné alespoň uvést, z čí majetkové sféry byly či budou náklady uhrazeny, tzn. např. způsobem: „Náklady soudního exekutora, které byly uhrazeny z likvidace pozůstalosti sp.zn. XY po povinném X, se určují částkou XYZ“. Takto však lze rozhodnout pouze v situaci, kdy je postaveno na jisto, jakou částku nákladů soudní exekutor obdrží z likvidace pozůstalosti. 

 

Jako praktičtější řešení se mi jeví rozhodnout o nákladech „bezodkladně“ poté, kdy se soudní exekutor dozví o pravomocně nařízené likvidaci, jak ostatně předpokládá i ust. § 46 odst. 7 EŘ. Jestliže má soudní exekutor uhrazeny náklady, je situace poměrně jednoduchá a soudní exekutor rozhodne dle ust. 46 odst. 7 EŘ o vydání výtěžku do likvidační podstaty po odpočtu nákladů exekuce. Pokud je uhrazeny nemá, nebo jen částečně, je situace obtížnější, neboť v tuto chvíli lze jen těžko předvídat, zda bude jeho přihlášená pohledávka na nákladech uspokojena z likvidace pozůstalosti, případně v jaké výši. V dané situaci bych se přiklonil k určení nákladů výrokem bez adresnosti subjektu je nést, avšak se stanovením jejich maximálního rámce, či omezením do výše, ve které bude uspokojen v likvidaci pozůstalosti, čímž bude zároveň spojen s osobou povinného, resp. s majetkovou sférou po povinném. Takový výrok by pak mohl znít např.: „Náklady exekuce soudního exekutora Y se určují ve výši, kterou soudní exekutor obdrží z likvidace pozůstalosti sp.zn. ___ po povinném X, maximálně však ve výši 6.655,- Kč.“ či např. negativním vymezením: „Soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce, vyjma náklady přihlášené do likvidace pozůstalosti sp.zn. XY po povinném X, které se určují ve výši 6.655,- Kč“.  Takto formulované výroky by dle mého názoru splnily požadavek vyčíslení nákladů v důsledku zastavení exekuce a byly by i spojeny s osobou povinného, a to uvedením z jakého majetku byly či budou uhrazeny, neboť nebylo by-li úmrtí povinného a nařízení likvidace, uspokojoval by své náklady exekutor právě z majetku povinného, který podléhá likvidaci pozůstalosti, byť takovou skutečnost nelze spojovat se zaviněním na zastavení exekuce. Zároveň tím, že v neuhrazeném rozsahu pohledávka na nákladech exekuce ze zákona zaniká skončením pozůstalostního řízení dle § 277 ZŘS, opadl by důvod rozhodovat o nich opětovně až poté, co bude stanoveno na jisto, kolik přesně soudní exekutor za pohledávku na nákladech exekuce obdrží. Přitom zákon umožňuje přihlásit náklady exekuce do likvidace pozůstalosti a Ústavní soud jasně stanovil, že nárok na náhradu nákladů exekuce vzniká soudnímu exekutorovi již pověřením k provedení exekuce. 

 

Vzpomeneme-li si na roky studia právní vědy, zjistíme, že za poslední dvě dekády se rozhodování o nákladech řízení značně vyvinulo. Klasická nauka stojící na tom, že náklady se mají „ukládat“ respektive „ukládat povinnost k úhradě“ konkrétnímu účastníkovi, a to formou výroku s pariční lhůtou, která nám byla od dob studia na právnických fakultách předkládána, dostává na frak^. A to nejen s ohledem na četné nekoncepční novelizace exekučního práva, ale v kontextu celého vývoje výkonu rozhodnutí, potažmo exekuční agendy. Obecně je civilní řízení založené na principech sporného řízení a úspěchu ve věci. Pokud je však exekuční řízení nastaveno v nákladových otázkách na aspektech procesního zavinění na zastavení exekuce, je nutno odhlédnout od principů dosud doktrínou dovozených a promítnout tyto změny do znění nákladových výroků. Ostatně již není výjimkou, že náklady řízení či exekuce jsou určovány bez adresnosti konkrétního subjektu je nést. Jak uvádí JUDr. Kasíková k rozhodování o nákladech exekuce v případě zastavení exekuce dle ust. § 55 odst. 7 a násl. Ex. řádu: Nebyla-li zaplacena záloha vůbec, pak se rozhodne: „Náklady exekuce se určují částkou 6 655 Kč“ a dále bude rozhodnuto jen o nákladech účastníků řízení mezi nimi navzájem (viz dále).  Z uvedeného je tak zřejmé, že takto formulovaný výrok bez adresnosti může obstát. 

 

Objevuje se taktéž přístup, při kterém soudní exekutor rozhoduje o nákladech pouze v případě, že si má co odečíst z vymoženého plnění postupem dle § 46 odst. 7 EŘ a následně vyrozumí oprávněného o zastavení exekuce, o zastavení exekuce nerozhoduje, přihlásí, či nepřihlásí náklady exekuce do likvidace a dále o nákladech exekuce nerozhoduje, spis ukončí. Jako titul k ponechání z likvidace uhrazených nákladů pak použije rozvrhové usnesení z likvidace pozůstalosti. Tento přístup však nepovažuji za vhodný, pokud o nákladech nebylo již rozhodnuto v PUNE, neboť o nákladech by mělo být zásadně rozhodováno v řízení, ve kterém vznikly, případně v odvolacím řízení. Pokud však o nákladech exekuce a nákladech účastníků již bylo rozhodnuto, tomuto postupu dle mého názoru nic nebrání. Nutno ovšem poznamenat, že je potřeba rozhodnout i o nákladech účastníků a pokud o nich nebylo dosud rozhodnuto, měl by tak soudní exekutor učinit. Bylo-li ale v rámci exekuce již rozhodnuto o nákladech v příkaze k úhradě nákladů exekuce, pak bezhlavé trvání na judikatuře Nejvyššího soudu týkající se zániku účinků PUNE postrádá své opodstatnění, když je nutné vzpomenout v jakém kontextu Nejvyšší soud daná rozhodnutí učinil. Nejvyšší soud daná rozhodnutí přijal v souvislosti se zastavením exekuce z důvodů ex tunc, konkrétně pro neplatně sjednanou rozhodčí doložku a bylo tak dle názoru Nejvyššího soudu potřeba odklidit účinky již vydaných rozhodnutí o nákladech. V případě pravomocně nařízené likvidace je exekuce zastavena s účinky ex nunc a jsem tak názoru, že není nutné již vydaná rozhodnutí o nákladech rušit či o nákladech rozhodovat znova, neboť zmíněná judikatura Nejvyššího soudu se v tomto případě neuplatní, protože na tento případ skutkově a kontextuálně nepřiléhá. Shodně k tomu i Mgr. Levý, který uvádí, že ke zrušení dosud vydaných rozhodnutí o nákladech výkonu ale není důvod v případech, kdy procesní zavinění na zastavení výkonu rozhodnutí lze klást k tíži povinného, například při zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) OSŘ. Ačkoliv se v případě zastavení pro pravomocně nařízenou likvidaci pozůstalosti nedá hovořit o procesním zavinění povinného, zákon předpokládá, že by měly být hrazeny z majetku povinného. I když ustanovení § 271 OSŘ používá formulaci, že soud může zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce, v praxi tak učiní vždy, bude-li exekuce zastavena zaviněním oprávněného. Současně ale platí, že i v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají bez dalšího za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní exekutor nemá podle výsledku právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3605/2020), tedy např. povinnost k jejich náhradě uloží oprávněnému. Z uvedeného však vyplývá, že není-li shledáno zavinění na zastavení exekuce na straně oprávněného, neboť je exekuce zastavena ze zákona, není tak podle výše uvedeného třeba rozhodovat znova a náklady „přikrývat“, co víc za situace, kdy není povinného, který by proti takovému rozhodnutí mohl brojit odvoláním.

 

Soudní exekutor totiž není soudce. Jeho hlavním úkolem je vymáhat přiznané nároky oprávněných, nikoliv opakovaně rozhodovat o totožném tam, kde již bylo rozhodnuto. Exekuční řád právě v zájmu rychlosti a účelnosti některé zásady okrajuje, jinak by exekuce, jež má být přímým vynucením splnění povinnosti uložené exekučním titulem, mohla upadnout do formalistického kolotoče rozhodování pro rozhodování. V souladu s tímto názorem bych se pak přikláněl k variantě nerozhodování o zastavení exekuce (ta je již zastavena ex lege) a nerozhodování o nákladech exekuce v případě, že o nich už rozhodnuto bylo příkazem k úhradě nákladů exekuce, neboť takový postup dle mého názoru respektuje zákon i judikaturu - je rychlý a účelný. V případě, kdy by soudní exekutor o nákladech před úmrtím povinného a nařízením likvidace pozůstalosti nerozhodl, mám za to, že je tak možné učinit společně s informováním účastníků o zastavení exekuce ex lege, a to určením nákladů bez adresnosti subjektu, tedy například již uvedenou formulací: „Soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce, vyjma náklady přihlášené do likvidace pozůstalosti sp.zn. XY po povinném X, které se určují ve výši 6.655,- Kč“.

 

Nezbývá však než shrnout, že všechny z výše uvedených postupů rozhodování o nákladech exekuce jsou ve své podstatě možné. Jak bylo již uvedeno výše, je možné najít argumenty pro (ne)vhodnost každého z uvedených řešení, zůstává tak na soudních exekutorech, popř. odvolacích soudech, jaký trend rozhodování nastaví a vzhledem k tomu, že povinný zemřel a oprávněnému je často jedno, jak je o nákladech rozhodnuto, nejsou-li náklady uloženy právě k tíži oprávněného, nezbývá než zkoušet prorazit si svou cestu v rámci odvolání soudního exekutora do svého nákladového výroku, neboť ohledně nákladů exekuce je taktéž účastníkem řízení a je tak aktivně legitimovaný k podání odvolání do výroku o nákladech exekuce.

---

Poznámky:

1.  VLÁČIL, David. § 198 [Účinky nařízení likvidace na jiná řízení]. In: SVOBODA, Karel, TLÁŠKOVÁ, Šárka, VLÁČIL, David, LEVÝ, Jiří, HROMADA, Miroslav a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 455–456, marg. č. 1–4.
2. KASÍKOVÁ, Martina. § 46 [Provádění exekuce]. In: KASÍKOVÁ, Martina, JIRMANOVÁ, Miroslava, HUBÁČEK, Jaroslav, PLÁŠIL, Vladimír, ŠIMKA, Karel, KUČERA, Zdeněk, NEKOLA, Václav. Exekuční řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 402, marg. č. 50.
3. Viz např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR 24 Cdo3190/2022: Významné je to, že k zastavení exekuce dochází ex lege – přímo ustanovením § 198 odst. 1 věta druhá z. ř. s. Zastavení exekuce znamená, že exekuce končí.
4.  KOCINEC. J. K nákladům soudního exekutora při střetu dědického a exekučního řízení. In: Právní prostor [online]. *cit. 04.08.2022. Dostupné z: https://www.pravniprostor.cz/clanky/procesni-pravo/k-nakladum-soudniho-exekutora-pri-stretu-dedickeho-a-exekucniho-rizeni
5. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 395/07, ze dne 18. 06. 2009,
6. KOCINEC. J. K nákladům soudního exekutora při střetu dědického a exekučního řízení. In: mj. v Komorní listy  04/2015 a v Právní prostor [online]. *cit. 04.08.2022. Dostupné: www.pravniprostor.cz/clanky/procesni-pravo/k-nakladum-soudniho-exekutora-pri-stretu-dedickeho-a-exekucniho-rizeni
7.  Vzhledem k aktuální judikatuře Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 24.11.2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. Rc 63/2011, pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako promlčená pohledávka. S ohledem na režim pohledávky po vydání usnesení o osvobození dlužníka od zbytku neuhrazených pohledávek, nelze přiznat v neuhrazené části náklady oprávněného a exekutora v exekučním řízení.
8.  Nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3250/14.
9. Náhrady hotových výdajů podle zvláštního předpisu (KASÍKOVÁ, Martina. § 55 [Zastavení exekuce]. In: KASÍKOVÁ, Martina, JIRMANOVÁ, Miroslava, HUBÁČEK, Jaroslav, PLÁŠIL, Vladimír, ŠIMKA, Karel, KUČERA, Zdeněk, NEKOLA, Václav. Exekuční řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 465.)
10. Tamtéž.
11.  Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 3605/2020 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1227/2019.
12. LEVÝ, Jiří. § 271 [Náhrada nákladů řízení při zastavení výkonu rozhodnutí]. In: SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1306, marg. č. 9.
13.  Ust. § 238 odst. 1  zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních: Pasiva likvidační podstaty tvoří náklady zůstavitelova pohřbu, jakož i dluhy zůstavitele, které měl v době smrti, a dluhy vzniklé po smrti zůstavitele, které mají původ v právních skutečnostech, z nichž by měl plnit zůstavitel, kdyby mu v tom nezabránila smrt. 
14. Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 3294/2023. 
15. Komentář k ust. § 46 exekučního řádu, SVOBODA, Karel. Exekuční řád: komentář. Beckovy komentáře. V Praze: C.H. Beck, 2022. ISBN 978-80-7400-863-4.
16.  Např. dle usnesení Krajského soudu v  Českých Budějovicích sp.zn. 7 Co 923/2008.

 

 

text: Mgr. Vít Bičej