První z poznámek k souběhu dědického a exekučního řízení

Celá problematika souběhu exekučního a dědického řízení je velice obsáhlá a přesahuje možnosti těchto článků na pokračování. Snahou je osvětlit časový, faktický i právní rámec dědického řízení pro účely využití v exekučním řízení soudním exekutorem. Je zde popisován postup v rámci dědického řízení s akcentem na účel exekučního řízení na co nejrychlejší vymožení peněžité pohledávky.

Stěžejní ustanovení, kterým se řídí souběh exekučního a dědického řízení, je § 1703 OZ, který stanoví, že dokud soud nepotvrdí dědici nabytí dědictví, mohou věřitelé vymáhat plnění jen vůči tomu, kdo spravuje pozůstalost a domáhat se uspokojení jen z majetku náležejícího do pozůstalosti. Proto je potřeba rozebrat, kdy soud potvrzuje nabytí dědictví. Dále zda lze dědické řízení skončit i jiným způsobem. Je nutné také osvětlit, kdo je osobu spravující pozůstalost. Kdy tato osoba či osoby časově započnou vykonávat tuto funkci a další podrobnosti.  Důkladně rozebereme, jakým způsobem takovou osobu přibereme do exekučního řízení a jak následně ukončíme její účast.

Také je nutné vyjasnit, jak po skončení dědického řízení případní dědicové odpovídají za dluhy zůstavitele a jak soudní exekutor musí procesně zareagovat. Nakonec bude vždy zdůrazněno, jak může reagovat samotný věřitel pohledávky. To proto, že ten sice není účastníkem dědického řízení, ale na rozdíl od soudního exekutora jako vlastníkovi pohledávky mu teorie i judikatura dává možnosti, jak se bránit případným snahám dědiců minimalizovat jejich odpovědnost za dluhy zůstavitele.  Nicméně nás nyní v tomto díle čeká úplný počátek zahájení dědického řízení. 

 

Úmrtí dlužníka a jeho reflexe v právu

Úmrtí dlužníka je právní skutečností, která se do právních vztahů projeví až po určitém časovém úseku. Ten je rozdílný s ohledem na to, jak je tato právní skutečnost osvědčována.

Soudní exekutor má jediný formální zdroj informací ohledně případného úmrtí povinného či oprávněného. Tím je registr obyvatel ROB. Referenčním údajem dle § 18 odst. 1  zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, je i  datum a místo úmrtí. Tento údaj je však zapisován s určitým časovým odstupem od data úmrtí a záleží, jak byla smrt osvědčována. Právě možný časový interval mezi tím, kdy je osoba dle ROB naživu a zápisem jejího úmrtí, může mít v exekučním řízení dalekosáhlé důsledky na účinnost procesních úkonů a především na jejich účinné doručení. Platí pravidlo, že mrtvému nelze účinně doručit.  Proto si rozeberme, kdo osvědčuje úmrtí. 

Nejčastěji zápis do evidence úmrtí a vydání úmrtního listu provádí matriční úřad, v jehož správním obvodu fyzická osoba zemřela nebo byla zemřelá fyzická osoba nalezena, v jehož správním obvodu došlo k vyložení fyzické osoby z dopravního prostředku, v němž zemřela. Případně k provedení zápisu rozhodnutí soudu o prohlášení fyzické osoby za mrtvou je pak příslušný Úřad městské části Praha 1.

Zemřel-li občan České republiky v cizině, vystaví úmrtní list zvláštní matrika v Brně. Kdo podává žádost o zápis úmrtí českého občana do této zvláštní matriky, případně jaké dokumenty je nutné k takové žádosti připojit, upravuje blíže ustanovení § 42 a násl. zákona o matrikách. 

Vedle úmrtního listu coby veřejné listiny lze smrt fyzické osoby prokázat rovněž rozsudkem o prohlášení člověka za mrtvého v rámci řízení, jež může být zahájeno bez návrhu (pak hovoříme o důkazu smrti) nebo naopak na návrh osoby, která má na tom právní zájem (pak hovoříme o domněnce smrti).

Z důvodu jednoduchosti nebudou vícero rozebírány podmínky shora uvedeného řízení, stejně jako případného řízení o prohlášení člověka za nezvěstného, které zpravidla předchází právě prohlášení za mrtvého. Pokud by nastala situace, že fyzická osoba, jež byla prohlášena za mrtvou, stále žije, dle ust. § 76 OZ se k takovému prohlášení nepřihlíží. 

Ustanovení § 191 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „ZŘS“), na tuto situaci pamatuje a pokud by již řízení o pozůstalosti bylo po takovéto „domněle“ zemřelé fyzické osobě pravomocně skončeno, příslušný okresní soud, jenž pověřil notáře coby soudního komisaře k provedení úkonu v řízení o pozůstalosti tohoto „zůstavitele“, usnesením jeho závěrečné usnesení o pozůstalosti zruší, řízení zastaví a učiní opatření k obnovení práv a povinností obživnuvšího zůstavitele, jež jsou obdobná jako v případě úkonů činěných soudním komisařem po skončení řízení dle ust. § 190 ZŘS. Proti tomuto usnesení je přípustné odvolání. Pro doplnění je nutno uvést, že shora uvedené meritorní rozhodnutí okresního soudu je jedno z mála, na které se obecné pravidlo o úkonech soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti prováděné pověřeným soudním komisařem neuplatní, tedy že na takovéto rozhodnutí se pověření soudního komisaře nevztahuje. V tomto případě rozhoduje přímo příslušný okresní soud. Odvolání je zde přípustné. 

V případě takovéhoto „obživlého“ dlužníka by soudní exekutor v některých níže uvedených případech musel po právní moci zrušujícího rozhodnutí okresního soudu jako soudu dědického taktéž procesně odstranit rozhodnutí o záměně účastníka na straně dlužnické.  Zde lze rozeznat více variant procesní situace v exekuci. Exekuce může trvat, je vymáháno bez omezení po dědici, který byl postupem dle § 107 OSŘ přibrán do řízení. Exekuce může být např. zastavena, protože zde nebyl právní nástupce. Exekuce může být částečně zastavena, protože odpovědnost dědiců byla omezena např. výhradou. Exekuce může být skončena vymožením. Případně může nastat kombinace předchozích variant - částečně vymožena a částečně zastavena. V případě zastavení exekuce již soudní exekutor ničeho neprovádí, je na věřiteli, aby se domáhal zahájení nové exekuce a případně se bránil možné námitce promlčení (protiargumentem dobrých mravů). Totéž platí pro variantu částečného vymožení a částečného zastavení exekuce. V případě, že exekuce trvá nebo byla zastavena pouze částečně, soudní exekutor vydá nové usnesení dle § 107 OSŘ, ve kterém konstatuje, že nadále bude pokračovat v řízení s původním dlužníkem. Co se týče případného předchozího částečného zastavení ohledně částky, za kterou dědic neodpovídá, zde soudní exekutor konstatuje, že se jedná o původního dlužníka a toto omezení co do části pohledávky zruší. Jinou otázkou je, co se stane s částkou, která byla případně v mezidobí vymožena na dědicovi. O té soudní exekutor nerozhoduje, je zde hmotněprávní nárok „zdánlivého“ dědice vůči původnímu dlužníkovi, tuto částku si případně může v samostatném nalézacím řízení uplatnit vůči „obživlému“ dlužníku. 

Po provedení zápisu úmrtí fyzické osoby do evidence oznámí matrika úmrtí věcně a místně příslušnému soudu. Věcná příslušnost náleží okresním soudům. Podmínky místní příslušnosti upravuje ust. § 98 ZŘS, který stanovuje jasné pořadí kritérií v době smrti zůstavitele: 1) jeho trvalý pobyt evidovaný v informačním systému evidence obyvatel, popřípadě místo jeho jiného pobytu evidované dle jiných právních předpisů; 2) poslední bydliště zůstavitele, popřípadě, neměl-li ho nebo nelze-li jej zjistit, pak místo, kde se naposledy zdržoval; 3) umístění jeho nemovitého majetku; 4) místo, kde zůstavitel fyzicky zemřel. Není zcela výjimkou, že určitý okresní soud obdrží oznámení o úmrtí fyzické osoby, podle něhož mu však není dána místní příslušnost. V takovém případě vydá tento okresní soud usnesení v souladu s ust. § 105 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“), s výrokem, že není místně příslušný a postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu. Na tomto místě dodejme, že pozůstalostní řízení coby řízení nesporné podléhá stejně jako jakékoliv jiné soudní řízení určitým zásadám. Mezi ně patří mimo jiné zásada hospodárnosti a rychlosti řízení. Ta se dozajista projevila i v zákonné úpravě tzv. delegace, tedy přikázání projednávané věci jinému než místně příslušnému soudu. Z pohledu pozůstalostního řízení se nejčastěji jedná o tzv. delegaci vhodnou, upravenou v ust. § 99 ZŘS. Věcně příslušným soudem k rozhodnutí o přikázání věci jinému místně příslušnému soudu je pak soud nejblíže společně nadřízený oběma okresním soudům (jak tomu, jemuž má být věc odňata, tak tomu, jemuž má být přikázána). Není výjimkou, že k delegaci vhodné v pozůstalostních řízeních čas od času dochází. Jelikož však tento článek nemá ambice vysvětlit všechny možné procesní instituty, jež mohou v pozůstalostním řízení nastat, dovolím si zájemce ohledně tohoto institutu odkázat na komentářovou literaturu, případně i zajímavou příslušnou judikaturu.

V souladu s další zásadou ovládající pozůstalostní řízení – zásadou zákonného soudce – dochází ze strany příslušného okresního soudu v dalším kroku k pověření notáře coby soudního komisaře k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti (dále jen „pověření“). Nejen pro laickou veřejnost, ale častokrát i pro odbornou veřejnost bývá problematické určit, který je právě onen notář příslušný k projednávání předmětné pozůstalosti. Samozřejmě nejjednodušší je obrátit se na místně příslušný okresní soud dle kritérií uvedených výše v tomto článku, kde tuto informaci zpravidla příslušní zaměstnanci sdělí, pakliže již k pověření došlo. S ohledem však na již zmíněnou časovou prodlevu od úmrtí fyzické osoby až do usnesení okresního soudu o pověření notáře coby soudního komisaře jeví se jako rychlejší varianta (i s ohledem na bezesporu narůstající proces digitalizace a přístup k internetu prakticky kdekoliv a kdykoliv) nahlédnutí na webové stránky Notářské komory České republiky, sekce Seznam notářů, podsekce „Rozvrhy řízení o pozůstalosti”, které jsou každoročně aktualizovány s ohledem na ust. § 101 ZŘS, podle něhož se rozvrh vydává na návrh příslušné notářské komory předsedou krajského soudu na období kalendářního roku. Pro úplnost je nutno uvést, že dle ust. § 100 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, může být způsob rovnoměrného pověřování soudních komisařů založen na obvodovém systému (dělí obvod okresního soudu na počet obvodů tvořených obcemi shodující se s počtem notářských úřadů v obvodu okresního soudu v závislosti na místě trvalého pobytu zůstavitele nebo jiném hledisku uvedeném v § 98 ZŘS), časovém systému (v závislosti na datu narození nebo smrti zůstavitele v rámci kalendářního roku) nebo na kombinaci obou zmíněných systémů. Pokud tedy osoba disponuje znalostí, kdy zůstavitel zemřel, případně se narodil či měl trvalý pobyt v době úmrtí, je schopna si informaci o notáři, který bude danou pozůstalost projednávat, zjistit ve velmi krátké době. Na tomto místě dodejme, že v rozvrhu jsou upraveny i tzv. věci související, tedy situace, kdy manželé zemřou do 6 měsíců po sobě, pak je zpravidla dědická věc druhého zemřevšího manžela přidělena tomu notáři, který projednává/projednával dědickou věc po manželovi zemřevšímu jako první.

Na základě výše uvedeného je možné uzavřít, že mezi faktickým úmrtím (v případě, že se o něm soudní exekutor de facto dozví), právním osvědčením smrti fyzické osoby a předáním dědického spisu notáři jako soudnímu komisaři může uběhnout řádově i několik měsíců. V tomto období objektivně neexistují osoby, které by spravovaly pozůstalost a nelze rozhodnout o jejich přibrání do řízení ani nelze účinně činit procesní úkony. To může být tvrdé např. vůči vydražiteli nemovitosti a výmazu závad na listu vlastnictví. Co se týče faktického vyplacení peněžitých prostředků např. na základě pravomocného rozvrhového usnesení, zde neexistuje judikatura či právní předpis, který by tomuto bránil. 

 

Předběžná šetření

Pokud bychom rozfázovali celý proces pozůstalostního řízení, pak co do chronologické posloupnosti i časového hlediska je fáze předběžného šetření tou první a pravděpodobně nejdůležitější. Jejím účelem je totiž zjištění stavu zůstavitelova jmění, potenciálních dědiců, odkazovníků, vykonavatele závěti, správce pozůstalosti a dalších osob, o jejichž práva a povinnosti v řízení jde. Mezi základní úkony, které musí vykonat soudní komisař, resp. jím pověřený zaměstnanec po převzetí spisu od pozůstalostního soudu, náleží lustrace v Centrálním informačním systému Notářské komory ČR, tj. v Evidenci listin o právních jednáních pro případ smrti a Evidenci listin o manželském majetkovém režimu, Evidenci práv pro osobu v katastru nemovitostí (týká se pouze nemovitostí na území ČR), EO (Evidenci obyvatel v agendovém informačním systému), rejstřících fyzických osob v angažmá (tedy obchodním rejstříku, živnostenském rejstříku, případně insolvenčním rejstříku) a od roku 2022 též lustrace v Informačním systému pro státní dozor nad penzijními společnostmi a pro kontrolu státní podpory stavebního spoření vedeném Ministerstvem financí ČR (tzv. IS KSP a SDPF). Po provedení těchto základních úkonů je písemně předvolán vypravitel pohřbu, jenž je znám z úmrtního listu, případně pozůstalý manžel/manželka, u něhož je předpoklad, že bude schopen poskytnout soudnímu komisaři při předběžném šetření nejdůležitější informace. Často lze v médiích či ze strany laické veřejnosti slýchávat otázku, za jak dlouho po úmrtí zůstavitele proběhne první jednání u pověřeného soudního komisaře. Uveďme si tedy příklad na běžném úmrtí fyzické osoby české národnosti s místem úmrtí v České republice. Jak již bylo řečeno v úvodu tohoto článku, příslušná matrika vydá úmrtní list zemřelé osoby do 30 dnů od obdržení listu o prohlídce mrtvého lékařem. Po zápisu úmrtí oznámí úmrtí příslušnému okresnímu soudu určenému dle místa trvalého bydliště zemřelého, kde dojde k vydání usnesení o pověření. Dle ust. § 263 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j. 505/2001–Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, uveřejněná pod č. 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení, ve znění pozdějších předpisů, si soudní komisař nejméně jednou za 15 dnů převezme od pozůstalostního soudu spisy, ve kterých byl pověřen k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti. Po zápisu nově napadnutého spisu do rejstříku Nd a provedení základních lustrací tak, jak bylo uvedeno shora tohoto článku, zašle soudní komisař, resp. jím pověřený pracovník, písemné předvolání k předběžnému šetření vypraviteli pohřbu, jež se doručuje jako obyčejná písemnost se zachováním nejméně desetidenní lhůty přede dnem, kdy se má toto šetření konat. Lze tak konstatovat, že od úmrtí osoby až po první jednání u soudního komisaře (předběžné šetření) by neměla při zcela běžné situaci uplynout lhůta delší než přibližně 2 měsíce.

Z pohledu soudního exekutora je nutné již v této části o předběžném šetření uvést, že rozsah lustrací majetku zůstavitele se liší dle osoby jednotlivých notářů jako soudních komisařů. To lze nejlépe ilustrovat na zemřelém, který byl v manželském svazku. Nebývá neobvyklé, že se lustrují pouze majetkové hodnoty, které byly formálně uvedeny na jméno zemřelého, nikoliv komplexně veškerý majetek v SJM i uvedený na jméno přeživšího manžela (stavební spoření, účty, penzijní připojištění, životní pojištění, automobily). Proto není od věci nikoliv bombardovat soudního komisaře žádostmi o součinnost, ale zdvořile zaslat informace o majetku a případně jeho ocenění (nejlépe znalecký posudek), které soudní exekutor zná ze své úřední činnosti ze spisu a požádat soudního komisaře o podrobné zjištění rozsahu SJM a majetku zemřelého včetně ocenění s ohledem, že jsou zde věřitelé, kteří byli informování o probíhajícím dědickém řízení. To proto, aby se předešlo případným sporům věřitelů a dědiců o rozsahu a hodnotě zděděného majetku a odpovědnosti za dluhy zůstavitelů. Taktéž tento včasný postup může například zabránit zastavení pozůstalostního řízení nebo vydání nepatrného majetku vypraviteli pohřbu, jak budeme rozebírat dále. 

 

Jednotlivá rozhodnutí v rámci dědického řízení 

 

ZASTAVENÍ POZŮSTALOSTNÍHO ŘÍZENÍ § 153 A § 154  ZŘS

Při samotném předběžném šetření pak nastává samotná šetřící fáze, kdy se pověřený pracovník notáře táže předvolané osoby nejdříve na informace týkající se souhrnně rodinných vztahů (údaje pozůstalých ze všech v úvahu přicházejících zákonných tříd dědiců, datum sňatku zůstavitele s pozůstalým manželem/manželkou) a jejich povědomí, zda zůstavitel zanechal nějaké pořízení pro případ smrti (ať již sepsané formou notářského zápisu, holografně či alografně a případně další informace k nim). Následuje šetření informací z oblasti majetkových poměrů zůstavitele – nemovité věci (případně i v cizině), účty, vkladní knížky, jiné bankovní produkty (například pojištění, podílové listy, cenné papíry), včetně případných bezpečnostních schránek, členství v družstvech, korporacích, podnikání zůstavitele coby OSVČ, zdravotní pojišťovna, zda a u kterého poskytovatele služeb měl zůstavitel smlouvy na odběr elektřiny/plynu, zdali vlastnil zbraně, případně je-li na něj evidována smlouva o nájmu hrobového místa. Šetření se samozřejmě netýká pouze aktiv, ale i případných pasiv zůstavitele.

Častokrát jsou však již v této fázi v soudním spise zažurnalizovány písemné dotazy od věřitelů, které byly zaslány buď přímo pozůstalostnímu soudu nebo soudnímu komisaři ještě před proběhnuvším předběžným šetřením. Není tedy výjimkou, že informace o dluzích zůstavitele slyší vypravitel pohřbu poprvé právě v notářské kanceláři při předběžném šetření. Ačkoliv v samotném písemném předvolání k předběžnému šetření jsou uvedeny informace, co je vhodné s sebou na toto jednání přinést (nejrůznější doklady prokazující shora uvedené majetkové poměry zůstavitele, tj. výpisy z účtů, velké technické průkazy od motorových vozidel, nabývací tituly k nemovitým věcem, nájemní a jiné smlouvy), ne vždy přítomný účastník těmito disponuje. Je nutné zmínit, že soudnímu komisaři pro prošetření těchto relevantních informací poskytnutých vypravitelem pohřbu či jiným pozůstalým postačí rodné číslo zůstavitele a instituce, na kterou se má obrátit. Není tak nutné, aby pozůstalí složitě zjišťovali například čísla účtů zůstavitele. 

Na tomto místě považuji za vhodné zmínit, že doposud neexistuje žádný centrální systém, v rámci něhož by soudní komisař mohl učinit pouze jedinou žádost o poskytnutí informací ohledně veškerých případných bankovních produktů zůstavitele vedených u kterékoliv z tuzemských bankovních institucí. Ačkoliv Česká národní banka vede centrální evidenci účtů, která obsahuje aktualizované informace nejen o účtech, ale i bezpečnostních schránkách fyzických osob ze všech bank a stavebních spořitelen, okruh žadatelů o poskytnutí těchto informací je v současné době dán ust. § 6 zákona č. 300/2016 Sb., o centrální evidenci účtů. Rozšíření přístupu pro notáře či jiné subjekty by tak znamenalo nutnou novelu zákona. Notářská komora České republiky však již nějakou dobu jedná s Českou bankovní asociací o zřízení platformy, která by nabízela podobné řešení. Dle medializovaných informací z února tohoto roku probíhá nyní vnitřní připomínkové řízení v rámci České bankovní asociace.

Pokud jde o tuto fázi šetření zakončenou podpisem protokolu o předběžném šetření vyslýchaným účastníkem a zapisující osobou pověřenou notářem, může být častokrát již zde zřejmé, že zůstavitel nezanechal žádný majetek či jen majetek nepatrné hodnoty. Pro tyto účely je vhodné, aby přítomnému vypraviteli pohřbu (pokud je účasten přímo on), byl předestřen další postup ze strany soudního komisaře, resp. byl poučen o dvou možných variantách řešení. 

V případě nezanechání žádného majetku zůstavitele bude ze strany soudního komisaře řízení zastaveno v souladu s ust. § 153 ZŘS, přičemž odměnu a náklady řízení uhradí stát a vypraviteli pohřbu ani jiným v úvahu přicházejícím dědicům nebude takovéto usnesení, proti němuž není odvolání přípustné, doručováno. 

V případě zanechání majetku nepatrné hodnoty bude řízení rovněž zastaveno v souladu s ust. § 154 ZŘS a tento nepatrný majetek se souhlasem vypravitele pohřbu bude vydán právě jemu. I v tomto případě odměnu a náklady řízení hradí stát, avšak usnesení se doručuje vypraviteli pohřbu do vlastních rukou a nabývá právní moci jeho doručením. Je vhodné rovněž přítomnému vypraviteli pohřbu předestřít, že i existence případných dluhů zůstavitele nezakládá jeho odpovědnost za tyto dluhy, neb vypravitel pohřbu není dědicem zůstavitele. 

Stěžejním souslovím shora uvedeného řešení dle ust. § 154 ZŘS je „majetek nepatrné hodnoty“. Komentářová literatura uvádí, že „Hranice majetku nepatrné hodnoty se odvíjí od doby, kdy zůstavitel zemřel, a může být závislá i na průměrné životní úrovni v daném místě a na celkových majetkových poměrech zůstavitele a jeho rodiny. Za majetek nepatrné hodnoty považuje současná praxe majetek v hodnotě 10 000 až 20 000 Kč, přičemž v jednotlivých případech se může lišit podle konkrétních okolností i o několik tisíc korun“. Vyjdeme-li z účelu tohoto ustanovení, pak zákonodárce tímto ustanovením zřejmě vycházel z toho, že pokud někdo nesl náklady pohřbu zůstavitele z vlastních finančních prostředků a zůstavitelem zanechaný majetek dosahuje jen již zmíněné nepatrné hodnoty, pak se jeví jako spravedlivé, aby mu tyto jím vynaložené náklady byly kompenzovány právě vydáním tohoto majetku. Jde-li o dikci zákona, že se tato hodnota může v jednotlivých případech dle konkrétních okolností lišit, pak se domnívám, že jest myšlena zejména hodnota právě oněch vynaložených nákladů pohřbu. Pokud tedy tyto činily například 30 000 Kč a zůstavitelem zanechaný majetek dosahuje ceny například 38 000 Kč, pak dle mého nic nebrání tomu řízení v souladu s ustanovením § 154 ZŘS zastavit. Pokud bychom totiž přistoupili k tomu, že řízení bude klasicky projednáno, pak v případě, že vypravitel pohřbu přihlásí jím vzniklé náklady z titulu vypravení pohřbu zůstavitele do pozůstalosti, budou tyto zařazeny do pasiv pozůstalosti, čistá hodnota pozůstalosti bude činit částku ve výši 8 000 Kč a odměna notáře bude v souladu s ust. § 13 odst. 1 nejméně ve výši 2 000 Kč (bez nákladů a DPH). Pokud uvážíme, že by v takovém případě muselo proběhnout předvolání všech v úvahu přicházejících dědiců (což může být častokrát časově náročné, pokud jsou například v zahraničí nebo se projednání pozůstalosti nedožili a je tak nutné předvolat jejich právní nástupce v souladu s dědickou třídou, kde přichází v úvahu právo reprezentace), v souladu se zásadou ekonomie řízení se jeví vhodnější zvolit postup dle ust. § 154 ZŘS. Není však výjimkou, že i v případě nepatrného majetku může dojít ke klasickému projednání pozůstalosti, a to zpravidla tehdy, pokud vypravitel pohřbu nedá souhlas s vydáním majetku nepatrné hodnoty právě jemu. V souvislosti s touto situací byl řešen případ, kdy vypravitelem pohřbu bylo město, které takovýto souhlas neudělilo. Podle Nejvyššího soudu ČR a jeho rozhodnutí 24 Cdo 785/2020 z 27. 1. 2021, R 31/2021, je nutné vždy uvážit, zda by náklady státu a náklady účastníků řízení vzniklé se zjišťováním dědiců a s vlastním projednáním pozůstalosti nebyly výrazně nepřiměřené hodnotě a charakteru zůstavitelem zanechaného majetku. Případný závěr o výrazném nepoměru mezi tímto majetkem a finanční a časovou náročností dalšího řízení o pozůstalosti může vést k aplikaci ust. § 154 ZŘS, přičemž tím, komu bude majetek bez hodnoty nebo majetek nepatrné hodnoty vydán, může být i stát. Pokud by se po právní moci usnesení, jímž se řízení zastavuje a nepatrný majetek vydává vypraviteli pohřbu, objevil dodatečně nově najevo vyšlý majetek zůstavitele a tento by opětovně splňoval podmínky majetku nepatrné hodnoty či majetku bez hodnoty, bude pověřeným soudním komisařem aplikován opětovně postup dle ust. § 154 ZŘS.

Rovněž může nastat situace, že jediný majetek, který po zůstaviteli zbude, spočívá v obchodním podílu ve společnosti, přičemž tento je dle mezitímní účetní závěrky společnosti a jejího posledního daňového přiznání v nulové obvyklé ceně ke dni úmrtí zůstavitele. Pokud vypravitel pohřbu nesouhlasí s přijetím takovém majetku nepatrné hodnoty, pak nastává opět v souladu se shora uvedenou judikaturou situace, kdy soudní komisař řízení v souladu s ust. § 154 ZŘS zastaví a nepatrný majetek vydá státu, i přes případnou absenci jeho souhlasu. 

Dle nejnovějšího rozhodnutí Nejvyššího soudu vedeného pod sp. Zn. 24 Cdo 1310/2023 bylo v obdobné situaci učiněno soudním komisařem stejně, kdy takový postup byl odůvodněn zejména již zmíněnou zásadou hospodárnosti. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podal proti usnesení soudního komisaře odvolání, poukazujíc zejména na ust. § 42 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), a skutečnost, že stát v tomto případě není dědicem ani právním nástupcem a nemůže tak na něj přejít podíl zůstavitele ve společnosti, nýbrž se podíl stává uvolněným a státu vzniká jen právo na vypořádací podíl, přičemž Krajský soud v Praze svým rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Těžištěm dovolacího přezkumu bylo zejména posouzení toho, zda odvolací soud správně vyložil znění ust. § 42 odst. 1 ZOK, či zda je na místě úvaha ÚZSVM o potřebě restriktivního výkladu tam užitého pojmu „dědic nebo právní nástupce“ a jaké z toho případně plynou pro osud projednávané věci závěry. Jelikož ZOK blíže nespecifikuje, kdo se rozumí ve smyslu § 42 odst. 1 ZOK „dědicem nebo právním nástupcem“ společníka, je nutné vycházet z obecné právní úpravy obsažené v ust. § 1475 a násl. OZ a § 98 a násl. ZŘS. K tomu je však nutné vycházet z toho, že zákon o obchodních korporacích je lex specialis vůči obecné právní úpravě zakotvené v občanském zákoníku a má tudíž aplikační přednost. Ust. § 42 odst. 1 ZOK však nepředstavuje taxativní výčet případů spojených se smrtí zůstavitele, resp. případů převodu a přechodu práv k podílu, zejména tehdy, jde-li v něm o nijak neupravený originární způsob nabytí práva k takovému podílu jeho přechodem na jiného. A právě tento odlišný právní důvod originárního nabytí je v daném případě představován usnesením o zastavení pozůstalostního řízení a vydání majetku nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu – státu. Právním důvodem tedy není smrt zůstavitele ani postavení dědice, nýbrž samo usnesení orgánu veřejné moci.

Z pohledu soudního exekutora je v případě zastavení jak pro nedostatek majetku, tak při vydání majetku nepatrné hodnoty vypraviteli pohřbu nutné v exekučním řízení adekvátně procesně zareagovat. Soudní exekutor nemůže napadat, případně ignorovat takové pravomocné procesní rozhodnutí. 

V případě, že má za to, že zde je majetek nikoliv nepatrné hodnoty, musí dát podnět k dodatečnému projednání dědictví, aby mohl do exekučního řízení přibrat dědice jako právního nástupce.  Taková situace může nastat např. v případě, kdy soudní exekutor má v exekučním skladě zajištěné hodnotné movité věci zůstavitele. Zde notář jako soudní komisař měl prakticky minimální šanci takové majetkové hodnoty zjistit.  Musí se však jednat o majetek v dědickém řízení „nový“, nikoliv takový, který byl z dědického řízení vyřazen pro spornost. 

V případě, že soudní exekutor taktéž nemá povědomost o dalším majetku zemřelého dlužníka, musí zastavit exekuční řízení z důvodu dle § 107 odst. 5 OSŘ. Je třeba připomenout ustálenou judikaturu, že exekučnímu soudu přísluší rozhodnutí o zastavení exekuce, ovšem nikoliv už rozhodnutí o zastavení exekučního řízení; takové rozhodnutí přísluší pouze soudnímu exekutorovi. Z toho vyplývá, že soudní exekutor nevyzývá oprávněného k souhlasu k zastavení exekuce, ale ve své výlučné pravomoci ex officio zastavuje bez dalšího exekuční řízení z důvodu, že zde není právní nástupce dlužníka. 

V žádném případě nemůže pokračovat v exekučním řízení s vypravitelem pohřbu. To ani v případě, že by měl za to, že majetek mu vydaný není nepatrné hodnoty. Zde je na místě upozornit věřitele na případnou vyšší hodnotu tvrzeného nepatrného majetku, aby se domáhal případné náhrady škody vůči státu. 

Co se stane v případě, že notář jako soudní komisař započne projednávat pozůstalost, která má hodnotu vyšší než nepatrnou, se dozvíte v další části našeho seriálu.

---

Poznámky: 

 1) Srovnej úpravu za účinnosti  ABGB – viz Nejvyšší soud Československé republiky ze dne 14. 2. 1922, sp. zn. R I 179/22 (Vážný 1487) – „Až do odevzdání pozůstalosti může býti zůstavitelův dluh vymáhán na dědici, i když přihlásil se k dědictví bezvýminečně, jen ze jmění pozůstalostního, a nikoliv též z jeho vlastního jmění.“ 

2) ustanovení § 10 odst. 1)-4) zákona č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o matrikách“).

3)  Ust. § 26 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“).

4) Ust. § 71 a násl. OZ.

5) Příslušnost soudu viz poznámka pod čarou č. 1.

6) Zašle pravomocné usnesení o zrušení rozhodnutí o dědictví příslušnému katastrálnímu úřadu, v jehož obvodu domnělý zůstavitel vlastnil nemovité věci, případně orgánu vedoucímu veřejný rejstřík či rejstřík zástav. 

7) Více viz ust. § 100 odst. 1, 2 ZŘS, přičemž výčet uvedený v odstavci 2 není taxativní.

8) Ačkoliv je aktuální příslušná právní úprava účinná již více než 10 let, stojí za připomenutí, že oproti předchozí právní úpravě bylo opuštěno jako primární kritérium pro určení místní příslušnosti místo posledního bydliště zůstavitele. Srov. SVOBODA, Jiří a KLIČKA, Ondřej. Dědické právo v praxi. Právní praxe. V Praze: C.H. Beck, 2014. ISBN 978-80-7400-266-3, s. 204.

9) Obecnou úpravu institutu delegace stanoví ust. § 12 OSŘ.

10)  V praxi se tak stalo, že ačkoliv výlučná místní příslušnost náležela obvodnímu soudu pro Prahu 5, o delegaci vhodné rozhodoval až Nejvyšší soud v Brně, neboť účastníky byl jako místně příslušný navrhován z důvodu bydliště všech v úvahu přicházejících účastníků, včetně nemovitých věcí samotného zůstavitele, Okresní soud ve Frýdku-Místku.

11) Například dle Rozvrhu pověřování notářů úkony v řízení o pozůstalosti (dále jen „Rozvrh“) pro obvod Městského soudu v Praze na rok 2024 vychází Obvodní soud pro Prahu 1 z data narození zůstavitele, dle Rozvrhu v obvodu Krajského soudu v Praze na rok 2024 vychází Okresní soud v Benešově z data úmrtí zůstavitele a Okresní soud v Berouně z obvodového systému podle obcí spadajících pod příslušný obvod v závislosti na místě trvalého pobytu zůstavitele. 

12) Například dle Rozvrhu pověřování notářů úkony v řízení o pozůstalosti (dále jen „Rozvrh“) pro obvod Městského soudu v Praze na rok 2024 vychází Obvodní soud pro Prahu 1 z data narození zůstavitele, dle Rozvrhu v obvodu Krajského soudu v Praze na rok 2024 vychází Okresní soud v Benešově z data úmrtí zůstavitele a Okresní soud v Berouně z obvodového systému podle obcí spadajících pod příslušný obvod v závislosti na místě trvalého pobytu zůstavitele. 

13) Například dle Rozvrhu pověřování notářů úkony v řízení o pozůstalosti (dále jen „Rozvrh“) pro obvod Městského soudu v Praze na rok 2024 vychází Obvodní soud pro Prahu 1 z data narození zůstavitele, dle Rozvrhu v obvodu Krajského soudu v Praze na rok 2024 vychází Okresní soud v Benešově z data úmrtí zůstavitele a Okresní soud v Berouně z obvodového systému podle obcí spadajících pod příslušný obvod v závislosti na místě trvalého pobytu zůstavitele. 

14)  Blíže ust. § 140 odst. 1 ZŘS a § 75 vyhlášky č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů.

15) Například dle Rozvrhu pověřování notářů úkony v řízení o pozůstalosti (dále jen „Rozvrh“) pro obvod Městského soudu v Praze na rok 2024 vychází Obvodní soud pro Prahu 1 z data narození zůstavitele, dle Rozvrhu v obvodu Krajského soudu v Praze na rok 2024 vychází Okresní soud v Benešově z data úmrtí zůstavitele a Okresní soud v Berouně z obvodového systému podle obcí spadajících pod příslušný obvod v závislosti na místě trvalého pobytu zůstavitele. 

16) Například dle Rozvrhu pověřování notářů úkony v řízení o pozůstalosti (dále jen „Rozvrh“) pro obvod Městského soudu v Praze na rok 2024 vychází Obvodní soud pro Prahu 1 z data narození zůstavitele, dle Rozvrhu v obvodu Krajského soudu v Praze na rok 2024 vychází Okresní soud v Benešově z data úmrtí zůstavitele a Okresní soud v Berouně z obvodového systému podle obcí spadajících pod příslušný obvod v závislosti na místě trvalého pobytu zůstavitele. 

17) Dle ust. § 42 odst. 1 ZOK: „Smrtí nebo zánikem společníka přechází jeho podíl v obchodní korporaci na dědice nebo právního nástupce, ledaže společenská smlouva přechod zakáže nebo omezí…“

18) Například dle Rozvrhu pověřování notářů úkony v řízení o pozůstalosti (dále jen „Rozvrh“) pro obvod Městského soudu v Praze na rok 2024 vychází Obvodní soud pro Prahu 1 z data narození zůstavitele, dle Rozvrhu v obvodu Krajského soudu v Praze na rok 2024 vychází Okresní soud v Benešově z data úmrtí zůstavitele a Okresní soud v Berouně z obvodového systému podle obcí spadajících pod příslušný obvod v závislosti na místě trvalého pobytu zůstavitele. 

19)  Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1914/2016, ze dne 12. 8. 2016.

---

 

text: Mgr. Ing. Lucie Bártová, Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M.