Následky porušení zákazu cese a jejich dopady do exekučního řízení

Jelikož aplikační praxe ukázala, že aktuální právní úprava není ve vztahu k následkům porušení zákazu cese zcela jednoznačná, klade si tento článek za cíl zmapovat  a rozebrat základní východiska zkoumaného institutu, platnou právní úpravu a relevantní judikaturu, a to ve snaze potvrdit vymezené hypotézy. Za tímto účelem bude provedena analýza předchozí právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, jakož i aktuální právní úpravy účinné po 1. lednu 2014. Konkrétně bude předmětem autorova zájmu právní úprava v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jako „ObchZ“), a to s ohledem na vybrané aplikační nejasnosti, jakož i z důvodu její podobnosti s  občanským zákoníkem (zákon č. 89/2012 Sb, dále též „ObčZ“). Naproti tomu následky porušení zákazu cese podle předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podobné pochybnosti nevyvolávaly, z tohoto důvodu nebude tedy této oblasti věnována výraznější pozornost.

 

Institut zákazu cese je upraven v § 1881 odst. 1 ObčZ, přičemž zákon výslovně stanoví, že strany mohou ujednáním zakázat postupování určité pohledávky. Sjednání zákazu cese je potom vnímáno jako výjimka z obecné postupitelnosti peněžitých pohledávek. Zákon však nestanoví, jaký následek bude mít porušení takto sjednaného zákazu. Shoda ohledně následků nepanuje ani v odborných kruzích. Cílem tohoto článku je na základě výše popsaných metod najít řešení této otázky, anebo alespoň přinést relevantní argumenty do přetrvávající odborné disputace.

 

Zákaz cese podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013

Obchodní závazkové vztahy byly za účinnosti předchozí právní úpravy upraveny v ObchZ, a to s odkazem na ust. §1 odst. 2 citovaného zákona. Podle citovaného ustanovení však dále platilo, že není-li možné některé otázky řešit podle ustanovení ObchZ, řeší se podle předpisů práva občanského. Nastíněná dvojkolejnost soukromého práva v oblasti závazkových vztahů tak v řadě případů vyvolávala aplikační nejasnosti ohledně použitelnosti konkrétního předpisu. Právě takové nejasnosti mohly za určitých okolností panovat v rámci posuzování platnosti či neplatnosti takových právních jednání (pozn. dříve právních úkonů),  která sice byla uzavřena mezi podnikateli, ale jejich právní režim byl podřízen toliko právu občanskému.

 

Obchodní zákoník neupravoval speciální institut postoupení pohledávek a s odkazem na ust. § 1 odst. 2 ObchZ tak bylo nutné použít při cesi pohledávek právní úpravu obsaženou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jako „OZ“). Podle ust. § 524 OZ platilo, že věřitel je oprávněn postoupit pohledávku na třetí osobu i bez souhlasu dlužníka. Postoupení pohledávky tedy ve svém důsledku představuje změnu závazkového vztahu v subjektech, ke které může v zásadě docházet i bez souhlasu dlužníka jakožto postoupené strany. OZ ve svém § 525 odst. 1, 2 upravoval případy, ve kterých se postoupení zakazovalo. Právě jedním z těchto případů byl zákaz cese pohledávky, jestliže by postoupení odporovalo dohodě mezi dlužníkem a věřitelem. Zákaz cese bylo možné sjednat na dobu určitou či neurčitou, anebo postoupení pohledávky podmínit souhlasem dlužníka. Porušení zákazu cese mělo za následek absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky podle ust. § 39 OZ. O tomto závěru neměla pochybnost právní teorie ani soudní praxe. V ostatních případech se z pohledu dlužníka prosazovala spíše platnost postoupení před její neplatností. Soudy dokonce v některých případech dovodily, že ani samotná neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky nemá vliv na platnost cese jako takové, pokud byla řádně oznámena dlužníkovi.

 

Jakkoliv nepanovaly za účinnosti OZ jakékoliv pochybnosti o následcích porušení zákazu cese mezi subjekty občanského práva, v obchodních závazkových vztazích se objevil názor, který určité pochybnosti vyvolává dodnes. Konkrétně je možné se s ním setkat v rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, ve kterém Nejvyšší soud připustil možnost aplikace ust. § 267 odst. 1 ObchZ, když v textu odůvodnění poukázal na skutečnost, že dlužník, na jehož ochranu byl zákaz cese sjednán, namítl neplatnost postupní smlouvy nejpozději při soudním jednání. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí nikterak blíže nevysvětlil, jaké pohnutky ho vedly k závěru aplikace § 267 odst. 1 ObchZ. Závěrem o aplikaci citovaného ustanovení, který se promítl v odůvodnění rozhodnutí, založil polemiku a určitou nejasnost nad následky porušení zákazu cese v obchodních závazkových vztazích. V obchodních vztazích totiž neplatilo obecné pravidlo uvedené v ust. § 39 OZ bezvýhradně, ale bylo jej nutné vykládat ve spojení právě s ust. § 267 odst. 1 ObchZ, podle kterého nastávala v případě neplatnosti stanovené na ochranu jen jednoho účastníka pouze neplatnost relativní, nikoliv neplatnost absolutní. Nejvyšší soud tedy v citovaném rozhodnutí byl zřejmě veden myšlenkou, že neplatnost v důsledku porušení zákazu cese je stanovena na ochranu dlužníka a je tedy nutné, aby se dlužník této neplatnosti dovolal. V daném případě tak učinil a Nejvyšší soud to tedy pouze konstatoval v odůvodnění bez jakékoliv další úvahy či vysvětlení, proč se odchýlil od dosavadního trendu absolutní neplatnosti aplikované v případě porušení zákazu cese i v obchodních vztazích.

 

K citovanému rozhodnutí se vyjadřovala postupně odborná veřejnost a lze zmínit například názor M. Zváry, podle kterého by se nemělo významově uvedené rozhodnutí příliš přeceňovat. Tento autor považuje dané rozhodnutí za ojedinělé, které netvoří ustálenou soudní praxi a akcentuje, že podle konstantní judikatury za účinnosti OZ byla jako následek porušení zákazu cese dovozována neplatnost absolutní. 

 

Závěr o absolutní neplatnosti v případě porušení zákazu cese byl dále judikaturou opakovaně potvrzen. Pro ilustraci lze poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018, ve kterém se Nejvyšší soud opětovně přiklonil k závěru o absolutní neplatnosti. V posuzované věci se dokonce jednalo o pohledávku ze smlouvy o převodu akcií, což byl smluvní typ považovaný podle ust. § 261 odst. 3 ObchZ za tzv. absolutní obchod. K obdobným závěrům dále došel i Vrchní soud v Praze v rozsudku ve věci sp. zn. 102 VSPH 827/2016. Tato věc byla zajímavá skutečností, že zákaz cese byl sjednán ve formulářové trojstranné smlouvě o podřízení pohledávek. Smluvními stranami této smlouvy byla banka, dlužník a věřitel. Zákaz cese byl v této smlouvě sjednán de facto ve prospěch banky, neboť ve smlouvě bylo explicitně ujednáno, že postoupit pohledávku nelze bez předchozího souhlasu banky. Nepochybně se rovněž jednalo o obchodní závazkový vztah, neboť práva a povinnosti ze smlouvy o podřízení pohledávek se řídily právě ObchZ. Rovněž v tomto případě dovodil Vrchní soud absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, kterou se věřitel v rozporu s ujednaným zákazem cese pokusil cedovat pohledávku na třetí osobu. Z poslední doby lze zmínit také rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2022, č. j. 25 Co 32/2022 -279.

 

Na druhé straně ke zcela opačnému závěru dospěl Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 2. 11. 2021, č. j. 8 Cmo 163/2021-21. Vrchní soud v této věci vyšel ze zásady lex specialis derogat legi generali, když poukázal na skutečnost, že s ohledem na ustanovení § 1 odst. 2 ObchZ má přednost zvláštní právní úprava ObchZ před obecnou právní úpravou obsaženou v OZ, přičemž podle ust. § 267 odst. 1 ObchZ je koncipována neplatnost jen jako relativní. Obdobně rozhodl například okresní soud v Mělníku v rozsudku vydaném ve věci pod sp. zn. l2 C 221/2019.

 

Po provedení podrobné analýzy související judikatury lze konstatovat, že shora citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci lze považovat za jediné rozhodnutí vyšších soudů, které se od roku 2009 výslovně přiklonilo k závěru o relativní neplatnosti. Toto rozhodnutí v podstatě navazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, ale na rozdíl od dříve vydaného rozsudku Nejvyššího soudu obsahuje usnesení Vrchního soudu v Olomouci závěr o relativní neplatnosti přímo v právní větě a ve svém odůvodnění popisuje úvahy, kterými se soud při svém rozhodování řídil. Vrchní soud v Olomouci staví svůj závěr o relativní neplatnosti na aplikaci § 1 odst. 2 ObchZ ve spojení s § 267 odst. 1 ObchZ, tedy dochází k závěru, že je nezbytné použít zvláštní právní úpravu ve vztahu k následkům porušení zákazu cese.

 

Podle § 1 odst. 2 ObchZ platilo, že právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Podle právní teorie a komentářové literatury existovaly v zásadě dva případy aplikace občanského zákoníku na obchodněprávní vztahy. V prvé řadě se jedná o případy, kdy určitá otázka sice ObchZ upravena je, ale její úprava není úplná a má povahu jistých odchylek (např. smluvní pokuta). V rámci řešení konkrétních otázek bude v těchto případech aplikován občanský zákoník spolu s obchodním zákoníkem. Ve druhé řadě se jedná o případy, kdy určité otázky nejsou obchodním zákoníkem upraveny vůbec a musejí být řešeny výlučně podle občanského zákoníku.  Institut postoupení pohledávky patří právě do druhé kategorie shora popsaných případů, neboť právní úprava tohoto institutu v ObchZ zcela absentovala. V ObchZ lze nalézt zmínku o postupování pohledávek např. v § 477 odst. 2, podle kterého platilo, že přechod pohledávek se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek. Z komentářové literatury potom výslovně vyplývá, že otázka postupování pohledávek se při absenci zvláštní právní úpravy bude řídit výlučně ust. § 524-530 OZ.

 

V kontextu výše uvedeného je tedy třeba položit si otázku, zda by se v případě aplikace občanského zákoníku měla použít zvláštní úprava ObchZ ve vztahu k relativní neplatnosti. Na jedné straně se nabízí možnost postupovat též v otázkách posuzování platnosti takového právního úkonu (nyní právního jednání) výlučně podle OZ, neboť na cesi pohledávek se aplikuje výlučně právní úprava v tomto předpise uvedená. V takovém případě by bylo možné uvažovat o posouzení následků rovněž v rovině OZ. Současně však lze připustit, že je možné dojít k závěru o použití ObchZ, neboť použití ucelené právní úpravy institutu postoupení pohledávky nebude překážkou pro aplikaci ostatních institutů upravených obchodním zákoníkem, pokud je vztah mezi dlužníkem a věřitelem vztahem obchodním. Nejvyšší soud takto již v případě otázky délky promlčecí doby dospěl k závěru, že je-li posuzovaný závazkový vztah vztahem obchodněprávním, potom je nutné vycházet ze čtyřleté promlčecí doby stanovené ObchZ, a to právě s ohledem na zásadu speciality. 

 

Analyzované rozhodnutí Vrchního soudu se tedy přiklání k závěru o relativní neplatnosti smlouvy v případě porušení zákazu cese. Na první pohled se tento závěr může jevit jako správný. Při bližším zkoumání je však nezbytné vyzdvihnout skutečnost, že Vrchní soud v Olomouci zcela rezignoval na hodnocení povahy zákazu cese sjednaného podle ust. § 525 odst. 2 OZ. Závěr o absolutní neplatnosti je v tomto případě postaven totiž na tzv. teorii zákonného zákazu. Dohodou dlužníka a věřitele je předmětná pohledávka vyloučena z jakékoliv cese. Postoupení pohledávky v rozporu s tímto zákazem je považováno nejenom za porušení soukromoprávní dohody, ale rovněž za porušení zákona jako takového. Předmětné rozhodnutí se tedy zcela odchyluje nejen od dosavadní ustálené soudní praxe, ale rovněž od právní teorie, která měla ohledně následků porušení zákazu cese za účinnosti staré právní úpravy shodu. Uvedené rozhodnutí lze tedy v tomto směru shledávat spíše jako nesprávné.

 

Zákaz cese podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014

S účinností od 1. ledna 2014 byla ObčZ odstraněna dvojkolejnost závazkového práva a na závazkové vztahy mezi podnikateli a rovněž nepodnikateli dopadá jednotná právní úprava. Na rozdíly mezi B2B a B2C vztahy reflektuje úprava spotřebitelského práva a případná nerovnost mezi subjekty je vyvažována ochranářskými ustanoveními o slabší straně apod. Institut postoupení pohledávky je v ObčZ upraven v ust. § 1879 a násl. Pohledávka je primárně koncipována jako postupitelná s vybranými výjimkami z tohoto pravidla. Ujednání o zákazu cese se nachází v ust. § 1881 odst. 1 ObčZ, podle kterého lze postoupit pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Nová právní úprava tedy stejně jako ta předchozí dává smluvním stranám možnost dohodnout zákaz cese. Oproti předchozí právní úpravě však ta nová vyvolává zásadní nejasnosti ohledně následků porušení takto sjednaného zákazu. Tyto nejasnosti jsou zapříčiněny zejména změnou koncepce neplatnosti jako takové, zavedením širšího pojetí věci v právním smyslu, jakož i posílením ochrany dobré víry při nabývání vlastnictví a s tím spojené možnosti nabytí věci od nevlastníka. Působením všech těchto faktorů došlo k tomu, že právní teorie aktuálně připouští tři možné způsoby řešení následků porušení zákazu cese, a to (1) absolutní neplatnost; (2) relativní neplatnost; (3) platnost a vznik odpovědnostního vztahu mezi postupníkem a postoupeným.

 

K možným následkům ve formě absolutní neplatnosti je na prvním místě zapotřebí uvést, že ObčZ změnil dosavadní pojetí neplatnosti jako takové. Zatímco předchozí právní úprava preferovala neplatnost absolutní, nová právní úprava se vydala po vzoru evropských právních úprav (např. ABGB či BGB) cestou silné preference neplatnosti relativní. Absolutně neplatná jsou podle § 588 ObčZ pouze taková právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům, odporují zákonu a zjevně narušují veřejný pořádek, anebo zavazují-li od počátku k nemožnému plnění. Absolutní neplatnost je nutné vykládat též v režimu § 580 ObčZ, podle kterého je právní jednání v rozporu se zákonem neplatné, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Z uvedených ustanovení lze tedy dovodit, že k následku ve formě absolutní neplatnosti nepostačí pouze samotný rozpor právního jednání se zákonem, ale současně musí takové porušení bránit v naplnění jeho účelu a smyslu a představovat zjevné narušení veřejného pořádku. Naproti tomu je relativní neplatnost upravena v § 586 ObčZ tak, že je-li neplatnost stanovena jen na ochranu jedné strany, může námitku neplatnosti vznést pouze tato osoba. Koncepce pojetí relativní neplatnosti tedy odpovídá právní úpravě dříve obsažené v ObchZ. Vzhledem k takto zásadní změně v pojetí neplatnosti vzniká otázka udržitelnosti dosud obecně přijímaného následku absolutní neplatnosti v případě porušení zákazu cese. Budeme-li nadále nahlížet na zákaz cese optikou zákonného zákazu (nikoliv jen smluvního), můžeme sice dojít k závěru o absolutní neplatnosti, ovšem za současného přijetí premisy, že to účel a smysl zákona v daném případě vyžaduje a současně že porušení zákazu cese představuje zjevné narušení veřejného pořádku nebo zjevný rozpor s dobrými mravy, případně že zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Veřejný pořádek lze chápat jako „systém norem a pravidel upravujících chování dodržovaných v zájmu zachování stability hlavních společenských a právních poměrů státu a na jejichž dodržování je zapotřebí bezvýjimečně trvat“. S ohledem na pojetí veřejného pořádku si lze jen stěží představit, že by právě porušení zákazu cese mohlo představovat jeho zjevné narušení. O absolutní neplatnost se tedy zřejmě bude moci v ojedinělých případech jednat tehdy, kdy porušení zákazu cese bude přestavovat zjevné porušení dobrých mravů. Takové posouzení však bude nutné činit výhradně s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem dané věci a rozhodně nebude možné jej paušalizovat. Z důvodu zjevného porušení dobrých mravů tak účinky absolutní neplatnosti budou moci nastoupit spíše výjimečně.

 

Zastáncem závěrů o absolutní neplatnosti v případě porušení zákazu cese je např. M. Zvára, který tento svůj závěr odůvodňuje tím, že sjednáním zákazu cese podle § 1885 odeberou smluvní strany předmětné pohledávce její postupitelnost jakožto vlastnost. Pohledávka tedy v takovém případě vzniká jako nepostupitelná, resp. nepřevoditelná a jako takovou ji nelze převést. M. Zvára dochází k závěru o absolutní neplatnosti na základě počáteční nemožnosti plnění. Měl přitom na mysli právní nemožnost plnění. Samotný institut počáteční právní nemožnosti plnění je však problematický sám o sobě. Tento institut se totiž prakticky stírá s tzv. právní nedovoleností, která však v režimu nového občanského zákoníku působí většinou jen neplatnost relativní. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2789/2007, má navíc přednost právní úprava nedovolenosti, resp. protiprávnosti, před počáteční právní nedovoleností. Závěr o absolutní neplatnosti z titulu počáteční právní nemožnosti se tak ve světle shora uvedeného jeví jako obtížně udržitelný. 

 

Ve prospěch relativní neplatnosti se vyslovil např. K. Eliáš, který svůj závěr o relativní neplatnosti odůvodňuje právě výše popsanou změnou koncepce neplatnosti jako takové. Pro závěr o absolutní neplatnosti by totiž musel nastat extrémní rozpor s dobrými mravy, anebo jiné skutkové okolnosti, které dle § 580 a § 588 zakládají absolutní neplatnost. Skutečnost, že by takové okolnosti mohly hypoteticky nastat, považuje jmenovaný autor spíše za akademickou spekulaci. Ve vztahu k závěru o relativní neplatnosti je však na místě poukázat na to, že judikatura Nejvyššího soudu skutečně tenduje v případě porušení zákona k závěrům k neplatnosti relativní. Jako příklad lze uvést rozsudek ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1961/2019, ve kterém Nejvyšší soud dovodil, že porušení zákazu libovolného zpeněžování zástavy zakotveného v § 1315 odst. 2 písm. b) ObčZ je stiženo následkem ve formě neplatnosti relativní. Nejvyšší soud v tomto případě dospěl k závěru, že posuzované ustanovení není právní normou obecně chránící veřejný pořádek, ale normou chránící zájmy zástavního dlužníka. Vzhledem k tomu, že soud neshledal ani jiné důvody pro absolutní neplatnost (např. nemožnost plnění či zjevné porušení dobrých mravů), dospěl k závěru o neplatnosti relativní podle § 586 ObčZ. Zřejmě nebude panovat žádná pochybnost o tom, že stejně jako v tomto případě je rovněž zákaz cese stanoven na ochranu dlužníka. Pravděpodobně nelze ani v případě zákazu cese podle § 1881 odst. 1 ObčZ dospět k závěru, že dané ustanovení je právní normou obecně chránící veřejný pořádek. Vzhledem k určité podobnosti mezi zákazem cese a zákazem podle § 1315 odst. 2 písm. b) ObčZ si lze představit, že by Nejvyšší soud mohl obdobnou úvahou dojít k závěru o relativní neplatnosti též v případě porušení zákazu cese.

 

Za představitele třetího řešení v podobě platnosti postoupení a vzniku odpovědnostního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem lze označit B. Dvořáka a nebo P. Bezoušku. Oba tito autoři dochází k závěru, že zákaz cese je podle svojí povahy ujednáním smluvním. Obecně potom platí, že smluvní ujednání účastníků mají pouze relativní účinky působící tzv. inter partes. Porušení smluvních ujednání potom v obecné rovině nezakládá neplatnost, ale může založit odpovědnostní vztah mezi stranami, když porušení povinnosti je prvním předpokladem jeho vzniku. B. Dvořák dochází k závěru, že porušení zákazu cese nemá vliv na platnost samotného postoupení. Jmenovaný autor má za to, že zájmy postoupeného dlužníka jsou dostatečně chráněny případným nárokem na náhradu škody. Současně uvádí, že spatřuje podobnost mezi zákazem cese a smluvním ujednáním o zákazu prodeje zřízeného jako relativní právo. P. Bezouška zase přichází s tím, že je zapotřebí pečlivě posuzovat okolnosti všech případů, podle kterých by měl být aplikován patřičný následek porušení zákazu cese. Nebudou-li však dány zvláštní okolnosti ve vztahu mezi postupitelem a postoupeným, dochází tento autor k závěru o platnosti právního jednání stejně tak jako B. Dvořák.

 

Ve vztahu k třetímu možnému řešení je na místě připomenout, že z dikce právní normy v § 1881 odst. 1 ObčZ výslovně plyne, že postoupit lze pohledávku, ledaže to vylučuje dohoda dlužníka a věřitele. Jinými slovy zákon zakazuje postoupení pohledávek, u kterých byl sjednán zákaz cese. Porušení zákazu cese tak není zřejmě pouhé porušení smluvního ujednání stran, ale jedná se o porušení právní normy. Svým obsahem je tato právní norma obdobná právní normě dle staré právní úpravy, u které se dovozoval tzv. zákonný zákaz. Zákonodárce obsahem posuzovaného ujednání měl zjevně v úmyslu stanovit právní normou zákaz cese pohledávek, u kterých to vylučuje dohoda dlužníka a věřitele. Pokud by se mělo na porušení zákazu cese nahlížet optikou pouhého smluvního porušení povinnosti platné inter partes, pak nedává obsah § 1881 odst. 1 ObčZ žádný smysl. Zákon by přece nemusel stranám dávat možnost sjednat zákaz cese. Smluvní strany by si mohly ujednat v rámci smluvní volnosti zákaz cese i bez existence předmětného ustanovení. Stejně tak jako si strany mohou sjednat v mezích smluvní volnosti též jiná vzájemná subjektivní práva a povinnosti, jejichž porušení zcela určitě nebude mít za následek absolutní ani relativní neplatnost. S ohledem na tyto skutečnosti nelze dle mého názoru považovat závěr o platnosti postoupení za správný.

 

Po provedení analýzy tří základních přístupů k řešení následků porušení zákazu cese se jako nejvíce pravděpodobný jeví závěr o relativní neplatnosti. Správnost tohoto závěru je podporována zejména samotnou koncepcí neplatnosti v ObčZ, který od 1. ledna 2014 významně preferuje neplatnost relativní před neplatností absolutní. Neplatnost absolutní je možné dovodit skutečně jen v ojedinělých či extrémních případech. Závěru o relativní neplatnosti se patrně nejvíce přibližuje též dosavadní judikatura Nejvyššího soudu. Jakkoliv nebyl doposud řešen případ porušení zákazu cese sjednaného za účinnosti ObčZ, nelze nevidět, že v ostatních případech se soudní praxe uchyluje k závěrům o neplatnosti relativní. Dalším argumentem svědčícím ve prospěch relativní neplatnosti je teorie tzv. zákonného zákazu, který může být sjednán v režimu § 1881 odst. 1 ObčZ. Porušení zákazu cese lze zřejmě vnímat stejnou optikou jako za účinnosti staré právní úpravy s tím rozdílem, že došlo k zásadní změně v koncepci neplatnosti jako takové. Pokud tedy bude na porušení zákazu cese nahlíženo jako na porušení zákona, je nutné dovodit neplatnost. Provedeme-li následně podrobný test neplatnosti, potom s největší pravděpodobností nebudou naplněny předpoklady neplatnosti absolutní a bude tak nutné dojít k závěru o neplatnosti relativní. Tento závěr samozřejmě platí s výhradou specifických okolností dané věci, když se nevylučuje, že v konkrétních ospravedlnitelných případech by mohlo porušení zákazu cese představovat též zjevné porušení dobrých mravů, čímž lze dovodit neplatnost absolutní.

 

Dopady porušení zákazu cese do exekučního řízení

Institut postoupení pohledávky má v exekučním řízení zásadní význam. Tento institut zejména slouží k prokázání aktivní legitimace oprávněného v případě, že dojde před zahájením exekučního řízení či v jeho průběhu ke změně vymáhaného závazku v osobě věřitele. Současně může tento institut významně zasáhnout do exekučního řízení v případě vedení exekuce přikázáním pohledávky podle § 303 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jako „OSŘ“). Výše v tomto článku byly řešeny následky porušení zákazu cese z pohledu práva hmotného. Nyní bude přistoupeno k posouzení těchto následků z pohledu práva procesního, a to konkrétně v rámci exekučního řízení. 

 

K provedení náležitého posouzení dopadů porušení zákazu cese do exekučního řízení je nezbytné nejprve definovat hmotněprávní důsledky. Procesní následky totiž budou závislé na hmotněprávních následcích porušení zákazu cese. Pro účely této kapitoly bude učiněn pokus o provedení analýzy a popis dopadů v exekučním řízení při zohlednění všech předchozích závěrů v oblasti hmotného práva. 

 

V terminologii práva procesního má postoupení vymáhané pohledávky za následek procesní nástupnictví, které se jak v řízení nalézacím, tak v řízení exekučním realizuje postupem podle § 107a odst. 1 OSŘ. Dojde-li k procesnímu nástupnictví v průběhu exekučního řízení, je nutné doložit přechod práva podle § 256 OSŘ. Oprávněný je povinen prokázat cesi pohledávky listinou vydanou či ověřenou státním orgánem nebo notářem. Významnou skutečností potom je, že soudy v rámci rozhodování o procesním nástupnictví neposuzují platnost postupní smlouvy, ale omezují se v podstatě na formální posouzení existence právní skutečnosti, která zakládá změnu v osobě věřitele. 

 

Případné porušení zákazu cese tedy nebude mít žádný význam v rámci záměny účastníků řízení, a to bez ohledu na to, jaké následky působí v hmotném právu. V podstatě shodně se k dané problematice postavil Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4427/2016. Ze závěrů tohoto rozhodnutí se podává, že při srovnání § 107a odst. 1 OSŘ na straně jedné a § 256 odst. 1 OSŘ na straně druhé je významné, že podkladem pro rozhodnutí podle § 256 odst. 1 OSŘ jsou výhradně listiny vydané nebo ověřené státním orgánem nebo notářem (§ 256 odst. 2 OSŘ), zatímco základna pro rozhodování o změně účastníků po zahájení řízení o výkon rozhodnutí podle § 107a OSŘ s takto formalizovaným požadavkem spjata není. Soud je sice vázán rozhodnutím podle § 107a OSŘ potud, že je jím napříště jinak vymezeno procesní účastenství na straně oprávněného, nikoliv však v tom smyslu, že by již tímto usnesením bylo s konečným důsledkem předurčeno posouzení otázky, zda ve prospěch takto určeného oprávněného bude (pozitivně) rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí v režimu § 256 odst. 1 a 2 OSŘ. 

 

Totéž se uplatní i v situaci nástupnictví, ke kterému dochází až poté, co již byl výkon rozhodnutí nařízen, a v němž se rozhodování podle § 107a a § 256 odst. 1 a 2 OSŘ uplatňuje specificky „přiměřeně“; podmínky nástupnictví na straně oprávněného v rámci dovolávaného § 107a OSŘ nemohou být jiné (natožpak přísnější) než ty, které pro samotné nařízení výkonu rozhodnutí zakotvuje § 256 odst. 2 OSŘ. I zde se prosazuje zásada formalizace předpokladů pro takové rozhodnutí a soud vychází z obsahu spisu, resp. z listin předložených oprávněným a rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného. K míře prokazování věcné legitimace v případě cese pohledávky se pak vyjadřuje vcelku podrobně též odborná literatura, která se dotýká i věcného hodnocení existence postupované pohledávky, a to z pohledu temporálního určení, kdy se bude soud zabývat věcnou stránkou dané pohledávky. 

 

K. Svoboda uvádí, že platí, že soud (soudní exekutor) zkoumá, zda právní skutečnost označená dosavadním oprávněným je obecně vzato (podle hmotného práva) skutečností, která má za následek přechod práva z exekučního titulu na nového oprávněného (nebo převod či přechod povinnosti na nového povinného). Zároveň soud v rámci vykonávacího řízení (na rozdíl od řízení nalézacího, v němž se o záměně účastníka rozhoduje výhradně podle § 107a OSŘ) zkoumá, zda je prokázáno, že právo z exekučního titulu skutečně přešlo nebo bylo převedeno na osobu, která se má stát novým oprávněným (povinným), a zda toto právo (povinnost) nadále existuje. Tento přezkum však soud činí jen pro účely rozhodování o návrhu na změnu účastníka řízení podle § 256 OSŘ nebo § 36 EŘ a není jím vázán pro případ, že rozhoduje o zastavení soudního výkonu (exekuce). Proto se zjišťování provádí v „obecné rovině“ (soud zjistí, že exekučním titulem byla skutečně uložena vykonávaná povinnost a že z listin, které přiložil dosavadní oprávněný, plyne přechod práva nebo povinnosti z exekučního titulu na nového účastníka). Předmětem zjišťování soudu však nejsou vedlejší skutečnosti (pozn. autora: zjevně tedy ani skutečnosti týkající se oprávněnosti cese), jež přímo neplynou z exekučního titulu nebo z listin prokazujících převod práva z exekučního titulu na nového oprávněného a které (pro případ, že budou prokázány) jsou důvodem pro zastavení soudního výkonu (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. g), h) OSŘ. K. Svoboda tak vcelku logicky argumentačně brojí proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4973/2015.  Má za to, že toto usnesení v části, v níž se uzavírá, že k rozhodnutí o změně účastníka podle § 36 EŘ má dojít až po jednání, v němž se bude komplexně dokazovat jak to, že došlo k právnímu jednání, které má za následek převod nebo přechod práva nebo povinnosti z exekučního titulu, tak to, že právo nebo povinnost z exekučního titulu v době postoupení skutečně trvaly, je excesem z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Jím kritizované usnesení je rovněž v rozporu s podstatou jednotlivých fází jak řízení o soudní výkon rozhodnutí, tak exekuce.

 

Je vcelku jasno, v jakém procesním stádiu bude exekuční soud (exekutor) rozhodovat o otázce následků cese v rozporu s ujednaným zákazem cese. Je třeba uvažovat o tom, jak je možné tuto otázku věcně posoudit. Jak bylo již vyloženo v předchozí kapitole, v režimu ObčZ existují aktuálně tři základní možné přístupy k řešení následků porušení zákazu cese. Z hlediska posouzení dopadů porušení zmiňovaného zákazu do oblasti práva procesního je potom naprosto zásadní, jaké následky nastanou v oblasti práva hmotného. Uvážíme-li jako první následek absolutní neplatnost, bude na místě připomenout její základní aspekty. Smlouva o postoupení pohledávky, která by byla stižena absolutní neplatností, nebude vyvolávat jakékoliv následky. K absolutní neplatnosti přihlíží soudy z úřední povinnosti a kdykoliv v průběhu řízení. Tedy nejsou stanoveny žádné lhůty, které by omezovaly možnost posouzení absolutní neplatnosti. Pokud by důsledkem porušení zákazu cese byla absolutní neplatnost, je dopad do exekučního řízení jednoznačný. Dojde-li k porušení zákazu cese až po vydání exekučního titulu, bude na exekučním soudu, aby exekuci zastavil postupem podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ. K tomuto důsledku dojde z toho důvodu, že předmětem posouzení procesního nástupnictví nebude platnost postupní smlouvy. Domnělý nabyvatel vymáhané pohledávky tedy postupem podle § 107a OSŘ nejprve vstoupí do řízení jakožto oprávněný. Vzhledem k tomu, že se nabyvatel takové pohledávky z důvodu porušení zákazu cese nestane oprávněným věřitelem vymáhané pohledávky, bude následně muset exekuční soud exekuci zastavit z důvodu nedostatku aktivní legitimace. O nákladech řízení bude rozhodováno v souladu s § 271 OSŘ, a to podle zásad procesního zavinění.

 

Oproti absolutní neplatnosti se relativně neplatné právní jednání považuje za platně vzniklé až do doby, než oprávněná osoba (dlužník) vznese námitku. Právě podání námitky a procesní iniciativa na straně dlužníka determinuje též postup exekučního soudu. V opačném případě soudní exekutor ani exekuční soud nebudou k relativní neplatnosti právního jednání vůbec přihlížet. Dlužník je oprávněn vznést námitku relativní neplatnosti v obecné promlčecí době, která činí 3 roky. Z hlediska procesní iniciativy bude dlužník povinen podat návrh na zastavení exekuce podle 269 OSŘ. Dlužník (povinný) je podle § 55 exekučního řádu oprávněn podat návrh na zastavení kdykoliv v průběhu exekučního řízení, nejpozději však v subjektivní lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o důvodech pro zastavení exekuce dozvěděl. Budou-li splněny všechny tyto předpoklady, tj. řádné vznesení námitky relativní neplatnosti a včasné podání návrhu na zastavení exekuce, nastanou obdobné důsledky jako v případě neplatnosti absolutní. V opačném případě bude exekuce provedena.

 

Jako třetí možné řešení následků porušení zákazu cese v rovině hmotného práva je platnost postupní smlouvy a vznik odpovědnostního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem. Z pohledu exekučního práva je tento následek nejpříznivější, neboť s ním nebudou spojovány žádné procesní důsledky. V případě aplikace tohoto řešení by porušení zákazu cese nemělo z procesního pohledu žádný význam.

 

Výše uvedené závěry budou platit v případě, pokud bude v režimu hmotného práva na cesi pohledávky aplikována aktuální právní úprava ObčZ. V případě aplikace předchozí právní úpravy zakotvené v OZ bude nutné pro účely exekučního řízení posoudit následky porušení cese v režimu předchozí právní úpravy. K takovému závěru lze dojít výkladem přechodného ustanovení v § 3028 odst. 3 OZ, podle kterého se práva a povinnosti z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona řídí dosavadními právními předpisy. Rozhodujícím okamžikem pro určení příslušného právního předpisu tak bude datum uzavření dohody o zákazu cese. Ve světle tohoto závěru tak bude zcela nerozhodné, k jakému okamžiku dojde k postoupení předmětné pohledávky, tj. k porušení zákazu cese. Stejně nebude relevantní, k jakému okamžiku bude zahájeno exekuční řízení. Soudní exekutor tak bude muset v případě procesního nástupnictví určit okamžik uzavření dohody o zákazu cese. Dojde-li k závěru, že tento zákaz byl sjednán přede dnem 1. 1. 2014, bude nutné posoudit následky porušení zákazu cese podle předchozí právní úpravy. Vzhledem k tomu, že v režimu předchozí právní úpravy byl závěr o následcích porušení zákazu cese poměrně jednoznačný, bude rozhodovací činnost soudního exekutora a případného exekučního soudu jednodušší. Posoudíme-li předmětnou cesi jako absolutně neplatný právní úkon, bude na místě již zahájenou exekuci zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ.

 

Jako další příklad, v rámci kterého se mohou projevit následky porušení zákazu v exekučním řízení, je výkon exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky podle § 312 a násl. OSŘ. Tento způsob exekuce je veden proti dlužníkovi povinného, resp. proti subjektu vůči kterému eviduje povinný peněžitou pohledávku. Exekuční soud zašle v takovém případě dlužníkovi povinného postupem podle § 314 OSŘ vyrozumění. Tento procesní úkon má však charakter opatření a z tohoto důvodu proti němu není přípustný žádný opravný prostředek. Dlužník povinného se v takovém případě není oprávněn domáhat zastavení exekuce vůči pohledávce povinného ani podáním vylučovací žaloby podle § 267 OSŘ. Soudní judikatura však dovodila, že provedení exekuce zákon svěřuje do rukou dlužníka povinného, který má povinnost sám posoudit, zda je povinen cokoliv k rukám povinného plnit. Pokud dospěje dlužník povinného (tzv. poddlužník) k závěru, že exekuce nemůže být provedena, je povinen tuto skutečnost oznámit přímo oprávněnému. Poddlužník je povinen současně uvést důvody, pro které se domnívá, že exekuce nemůže být provedena. Takovým důvodem by mohlo být např. porušení zákazu cese. Pokud byla postižená pohledávka na povinného cedována v rozporu se zákazem cese, bude se moci poddlužník bránit proti výkonu exekuce sdělením této skutečnosti oprávněnému. V poměrech výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky to tedy bude in fine dlužník, který bude muset dle shora uvedených pravidel vyhodnotit, jaký následek porušením zákazu cese nastal a podle toho se rozhodnout, zda vyhoví výkonu rozhodnutí či nikoliv. V případě, že poddlužník odmítne výkon rozhodnutí a nesplní postiženou peněžitou pohledávku k rukám oprávněného, je oprávněný podle § 315 OSŘ aktivně legitimován k podání tzv. poddlužnické žaloby vůči dlužníkovi povinného. Dojde-li k podání poddlužnické žaloby, bude to nakonec nalézací soud, který bude muset dle výše uvedených pravidel pečlivě vyhodnotit následky porušení zákazu cese.

 

Jak nahlížet na porušení zákazu cese

Tento článek představil tři možná východiska při posuzování následků porušení zákazu cese, která jsou předmětem odborné polemiky. Provedením celkové analýzy výše nastíněné problematiky se  pokusil přinést odpovědi na položené otázky. Nejasnosti ohledně následků porušení zákazu cese panují zejména vlivem změny koncepce neplatnosti jako takové po 1. lednu 2014. Vzhledem k této změně je zřejmě neudržitelný dosavadní obecně uznávaný následek ve formě absolutní neplatnosti, neboť ten v režimu nové právní úpravy nastává velmi zřídka a při splnění přesně stanovených podmínek. O naplnění těchto podmínek za obvyklého chodu věcí v případě porušení zákazu cese nelze uvažovat. Teorie stavící na počáteční právní nemožnosti plnění naráží na zásadní nejasnosti ohledně tohoto institutu jako takového a současně potom primárního uplatnění nedovolenosti, resp. protiprávnosti, což opět nemůže ve většině případů vést k neplatnosti absolutní. K prosazení třetího řešení v podobě platnosti cese a vzniku odpovědnostního vztahu mezi dlužníkem a věřitelem lze postrádat významnější změnu zákazu cese definovaného v § 1881 odst. 1 ObčZ v kontrastu s předchozí právní úpravou obsaženou v § 525 OZ. Autor tedy nespatřuje v koncepci nového občanského zákoníku žádný zřejmý důvod, pro který by mělo dojít k tak zásadnímu odklonu od dosavadního pojetí v předchozí právní úpravě. Na porušení zákazu cese dle ObčZ lze pravděpodobně nadále nahlížet optikou porušení zákonného zákazu. Jak  však bylo vyloženo výše v tomto článku, ne každé porušení zákona musí nutně představovat následek ve formě absolutní neplatnosti. Vzhledem k tomu, že v tomto článku byl učiněn závěr, že podmínky pro absolutní neplatnost nebudou v případě porušení zákazu cese naplněny, je na místě učinit závěr o aplikaci relativní neplatnosti. Právě relativní neplatnost je dle názoru autora následek, který by měl být v režimu ObčZ uplatněn, neboť to odpovídá povaze změny koncepce neplatnosti jako takové za současného zachování pojetí zákazu cese jako zákonného zákazu.

Nejasnosti ohledně hmotněprávních důsledků potom mohou vyvolávat negativní důsledky v režimu práva procesního. Jak bylo totiž vyloženo v poslední kapitole tohoto článku, každá z analyzovaných variant působí jiné důsledky v řízení exekučním. Vzhledem k tomu, že se při posuzování procesního nástupnictví neposuzuje platnost postupní smlouvy, bude v případě všech tří variant docházet k situacím, že nabyvatel pohledávky vstoupí jako účastník exekučního řízení na stranu oprávněného. Následný osud exekučního řízení však bude závislý na hmotněprávních důsledcích porušení zákazu cese. Pokud se však bude vycházet ze závěrů prezentovaných v tomto článku, pak bude možné exekuci vykonávat až do doby, než povinný uplatní námitku relativní neplatnosti a současně podá návrh na zastavení exekuce. Definitivní řešení však bude muset přinést až judikatura.

 

---

Poznámky:

1.  Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 882/2005
2. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007
3.  Viz ZVÁRA, Michael. Účinky smluvního zákazu postoupení pohledávky. Právní rozhledy, 2015, č. 9, s. 316-323
4. Viz PLÍVA, Stanislav. § 1 [Rozsah působnosti]. In: ŠTENGLOVÁ, Ivana, PLÍVA, Stanislav, HAVEL, Bohumil, MACEK, Josef, TOMSA, Miloš, PEKÁREK, Milan, ZUNT, Vlastislav, BARTOŠÍKOVÁ, Miroslava, MUNKOVÁ, Jindřiška. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2010, s. 1.
5. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011
6. Viz BEDNÁŘ, V., BEZOUŠKA, P., DAVID, O., DÁVID, R., FIALA, J., HANDLAR, J., HOCHMANN, V., HURDÍK, J., KINDL, M., KINDL, T., KOVÁŘ, O., KOZÁK, L., LASÁK, J., LAVICKÝ, P. a kol. [Zrušeno] Občanský zákoník: Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-10-29]. ASPI ID KO40_1964CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.
7. Viz DAVID, O., DEVEROVÁ, L., DOLANSKÁ BÁNYAIOVÁ, L., DVOŘÁK, J., DVOŘÁK, T., FIALA, J., FRINTA, O., HOLČAPEK, T., HURDÍK, J., KINDL, T., MACKOVÁ, A., PAULY, J., PAVLÍK, P., PELIKÁN, R. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (§ 1-654). [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2023-11-19]. ASPI_ID KO89_a2012CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X
8. ZVÁRA, Michael. Účinky smluvního zákazu postoupení pohledávky. Právní rozhledy, 2015, č. 9, s. 316-323
9. Viz ELIÁŠ, Karel. Některé otázky související s postoupením pohledávky. Sborník Karlovarské právnické dny, 2014, č. 22, s. 17-36
10. Viz DVOŘÁK, Bohumil. § 1881 [Zákaz postoupení pohledávky]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 739, marg. č. 7–8.
11. viz pozn. 10
12. Viz BEZOUŠKA, Petr. Smluvní zákaz postoupení pohledávky (pactum de non cedendo). Právní rozhledy, 2015, č. 11, s. 381-390
13. Viz Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002
14. SVOBODA, Karel. K procesnímu nástupnictví v exekuci. Právní rozhledy, 2017, č. 4, s. 136-138
15.  Usnesení NS z 21. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003.
16. Usnesení NS z 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 943/2012.
17. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1668/2000
18. Zpráva Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79
19. Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2478/2019
20. Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3298/2018
21. Viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 20 Cdo 2414/2012, ze dne 12.12.2012

 

text: JUDr. Zdeněk Knaizl, advokát