Copyright and execution proceedings

Mezioborové přesahy samozřejmě výše uvedeným trpí, a tak i zvláštní oprávnění, která k autorskému dílu vznikají často další osobám a nikoliv pouze autorovi, nebo naopak sice autorovi samotnému ale mimo mechanismus AutZ, a mohla by být z hlediska vedení exekuce relevantní, zůstávají skryta ve vrstvě relativní složitosti a izolace této části práva, jakož i teoretického zanedbání obecnějších avšak spletitých otázek, např. úvahy o možnostech exekuce v případě primárního autorského práva majetkového dle § 12 AutZ (právo dílo užít) vůbec; to je dílem znění § 26 odst. 1 AutZ, který říká doslova: „Majetkových práv … nelze je postihnout výkonem rozhodnutí …“ přičemž ovšem zároveň dodává: „… ; to neplatí pro pohledávky z takových majetkových práv vzniklé.“ Otázkou, jak dalece ve skutečnosti oslabení monistického pojetí autorského práva posunulo hranice uplatnitelnosti výkonu rozhodnutí, se však tento text primárně nezabývá. 

 

Následující text si klade za cíl (prozatím) obejít složité obecné otázky a shromáždit na jednom místě zvláštní oprávnění vážící se k autorským dílům či s nimi jinak související, která jsou z hlediska exekuce prakticky relevantní např. svou převoditelností, ať již nezpochybnitelně výslovně v právním předpise uvedenou či alespoň z právního předpisu dovoditelnou, v kombinaci s dostatečně zajímavou hodnotou finanční.

 

Jako autor zároveň přiznávám, že pro praxi složitější bude vůbec odhalit a doložit existenci těchto oprávnění, protože jejich detailní obsah vyplývá téměř výlučně ze soukromoprávních dokumentů smluvního charakteru. Ve prospěch exekutora však přeci jen budou působit jisté aspekty právní úpravy, jmenovitě již v základním ustanovení (§ 2358) ohledně licenčních smluv podle občanského zákoníku uvedená písemnost, je-li poskytována licence výhradní, stejně jako nutnost uvedení výše odměny nebo alespoň způsobu jejího stanovení či její absence, jejímž praktickým důsledkem bude také to, že ústní povaha smluv licenčních je poněkud zřídkavá.

 

Prvním, a z hlediska případné ziskovosti dle mého názoru též nejdůležitějším, je oprávnění zaměstnavatele vykonávat svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které vyplývá z § 58 odst. 1 AutZ a je následně § 59 odst. 2 AutZ rozšířeno na objednatele, pakliže předmětem smlouvy je autorské dílo kolektivní. Jako kruciální otázku z hlediska možnosti výkonu rozhodnutí, je-li zaměstnavatel povinným, chápu v tomto případě jednak otázku, jedná-li se o svébytné právo odlišné od majetkového práva autorského dílo užít, jednak otázku jeho převoditelnosti.

 

K tomu je třeba podotknout, že doposud jsem užíval pojmu „oprávnění“ s ohledem na skutečnost, že tímto způsobem se dostupná odborná literatura i sám zákon (srov. § 2371 občanského zákoníku: „Smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva autorské dílo užít …“) vyrovnávají s oslabením (či opuštěním, nalézt lze oba pojmy) monistického pojetí a čistě praktickou nutností konstruovat výjimky z teoretické nepřevoditelnosti inter vivos autorova „práva užít“ dílo. Je tedy právo zaměstnavatele dílo užít samostatným a svébytným právem nebo pouze (zákonnou) licencí?

 

Komentář z roku 2019 (Telec, I., Tůma, P.) se k věci v rámci části věnující se § 26 AutZ vyjadřuje slovy „výkon práva užít“, konkrétně říká: „Autorský zákon nezná ani obecnou možnost převodu výkonu výlučného majetkového autorského práva, jež se ze zákona (dispozitivně) uplatňuje pouze u děl zaměstnaneckých a kolektivních (srov. § 58 a 59 a komentář).“ V textu věnovaném samotnému § 58 AutZ pak tentýž komentář vylučuje povahu licenční a obsáhle hovoří o kvazilicenčním omezení autorských práv, avšak když se již věci nemůže vyhnout, používá slov oprávnění k výkonu či oprávnění vykonávat, která jsou ovšem, minimálně pro autorská díla, zákonným synonymem pojmu licence (viz výše citace § 2371 občanského zákoníku).

 

Komentář z roku 2023 (Chaloupková, H., Holý, P.) pak při výkladu k § 26 AutZ uvádí: „Autor nemůže majetkové právo jako celek nebo jednotlivá majetková oprávnění převést (zcizit); nemůže se jich ani vzdát a tato práva nelze postihnout výkonem rozhodnutí.“, přičemž následně při výkladu ohledně § 58 používá slov „právo výkonu majetkových práv k dílu“ a oproti tomu pojmu „oprávnění“ hned v názvu části a textu na další straně; pokud ovšem vezmeme v potaz, co bylo uvedeno k § 26, nemůže jít o oprávnění k majetkovému právu autorskému. Citovaný komentář se také snaží v celém textu k § 58 jazykově vztahovat jednotlivé možnosti jednání ke konkrétním subjektům, aniž by se vyjadřoval k povaze těchto možností jako takové.

 

Nejodvážnější je z hlediska obsahu komentář z roku 2019 (Holcová I. a kol.), který zcela otevřeně říká, že jde o zákonnou cesi: „Právo výkonu majetkových autorských práv svěřuje zákon jiné osobě než autorovi pouze u děl zaměstnaneckých a dalších děl uvedených v § 58 včetně některých děl na objednávku. Lze mít za to, že jde o zákonnou cesi. Jde o nejsilnější možné postavení, které může osoba odlišná od autora získat, v jistém ohledu i silnější než má autor samotný, který sám právo výkonu majetkových práv jako takové převést smluvně nemůže, má pouze právo poskytnout jiné osobě oprávnění k výkonu práva dílo užít, tedy licenci.“ Komentář tedy jasně konstruuje převoditelné „právo výkonu majetkových práv autorských“ a nepřevoditelné „oprávnění k výkonu práva dílo užít“, ovšem rozdíly mezi nimi nepostihuje teoreticky ale odlišuje je pouze prakticky, skrze obsah litery zákona.

 

Na výše uvedeném je patrné, jak dostupná literatura i při veškeré snaze autorů zápasí s utilitarismem do zákona zákonodárcem prominutých praktických požadavků, nemajících teoretických východisek a jsoucích pouhým výsledkem mocensko–politického střetnutí zájmových skupiny. To je ostatně patrné i z textu důvodové zprávy, která k textu ustanovení § 58 pouze suše konstatuje, že: „Zaměstnavatel vytváří zaměstnanci pro jeho autorskou tvorbu veškeré nezbytné podmínky a přejímá ekonomickou odpovědnost za využití výsledků jeho tvůrčí činnosti.“ a dále pak zmiňuje podobnost se zahraničními úpravami a specificky pro díla kartografická, počítačové programy a databáze dokonce akcentuje praktičnost takového uspořádání jako důvod pro vyloučení jiné úpravy.

 

Při odpovědi na výše položenou otázku je proto dle mého názoru třeba se do značné míry oprostit od teoretických východisek autorskoprávní úpravy, která při formulaci daného ustanovení zjevně hrála pramalou roli, a uchýlit se předně k výkladu gramatickému, kterým přes poslední větu prvého odstavce § 58 lze dojít jednoznačně k závěru, že § 58 formuluje samostatné a svébytné právo k autorskému dílu, uvádí-li zákon: „Třetí osoba, které bylo právo výkonu postoupeno, se pak pro účely tohoto zákona považuje za zaměstnavatele.“ Tedy hovoří o „právu výkonu“ a nadto ještě v souvislosti s jeho postoupením tj. cesí. Podpůrně je pak namístě použít gramatický výklad § 58 odst. 3, který hovoří o právu autora, aby mu zaměstnavatel „poskytl licenci“, pakliže majetková práva nevykonává; pokud by šlo pouze o návrat oprávnění do sféry majetkových práv autorových, musel by zákon být formulován jinak. Je sice otázkou, proč zákonodárce nezahrnul předmětné právo zaměstnavatele pod hlavu II „Práva související s právem autorským“, avšak systematický výklad se v tomto případě jeví jako nadbytečná nadstavba, zvláště popírá-li přímo výklad gramatický, aniž by sám formuloval dostatečně teoreticky podepřenou konstrukci. 

 

Uzavřeme-li pak, že § 58 formuluje samostatné a svébytné právo výkonu vztahující se k užití autorského díla bez ohledu na autorova práva majetková, zbývá pro vedení výkonu rozhodnutí již pouze otázka převoditelnosti. Ta je sice omezena v § 58 odst. 1, větě třetí, na nutný souhlas autora nebo převod obchodního závodu, to však v praxi nebude tvořit problém, neboť jednak zaměstnavatelé, jimž při činnosti jejich zaměstnanců reálně hrozí vznik autorských děl, na tuto skutečnost zpravidla v pracovních smlouvách pamatují a zákon nijak neomezuje možnost autora udělit tento souhlas dopředu, zato však stanovuje jeho neodvolatelnost, a to i v řetězci dalších převodů, jednak argumentem a maiore ad minus se lze snadno dopracovat závěru, že postoupení předmětného práva by mělo být možné i s pouhou dotčenou částí obchodního závodu. U převodu obchodního závodu nebo jeho části je třeba pouze pamatovat na předmětná práva při nacenění. Konečně na převoditelnosti předmětného práva se shoduje jednoznačně i komentářová literatura (byť se neshodne na jeho povaze jako práva). 

 

Panuje shoda, že souhlas autora nelze soudně vymáhat, neboť celá úprava zaměstnaneckého díla je v podstatě dispositivní, závislá na vůli stran při sjednávání pracovněprávního vztahu. Např. komentář z roku 2019 (Telec, I., Tůma, P.) ovšem vzápětí připouští, že úpravu by bylo možné užít i na autorská díla vzniklá v rámci tzv. švarc-systému, byť jako teoretické východisko užívá § 555 odst. 2 občanského zákoníku o simulovaných právních jednáních, kde ovšem výslovné přihlášení se k diapositivní právní úpravě bude absentovat vůbec. Osobně bych proto příliš neváhal pokusit se soudně vymoci ne náhradu projevu vůle autora, ale určení, že zde tento projev vůle je v případech, kdy povinná právnická osoba nakládá s autorským dílem zjevně vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za tichého přehlížení autorova, který z toho čerpá užitek, a to s poukazem na skutečnost, že § 58 formu příslušného projevu vůle (souhlasu) autora neurčuje, tedy mohl být a s ohledem na jednání stran byl poskytnut konkludentně.

 

Není ostatně výjimečná situace, kdy autor nakládá se svými autorskými díly prostřednictvím právnické osoby, kterou sám kontroluje, pročež § 58 ve svém odst. 10 rozšiřuje působnost § 58 odst. 1 až 6 a 8 také na „díla vytvořená ke splnění povinností vyplývajících ze vztahu mezi právnickou osobou a autorem, který je členem jejího statutárního nebo jiného voleného nebo jmenovaného orgánu“.

 

Ustanovení § 58 odst. 7 pak stanoví, že jako s díly zaměstnaneckými se má nakládat s počítačovými programy, databázemi a kartografickými díly (která nejsou kolektivními díly) a § 59 odst. 2 k tomuto výčtu přidává obecně díla kolektivní, přičemž další podmínkou u všech jmenovaných děl je, že byla vytvořena na objednávku. Obě uvedená ustanovení vylučují použití § 61 AutZ, který jinak díla na objednávku řeší. S ohledem na již výše uvedené lze dle mého názoru uzavřít, že osobě objednatele zde bude vznikat samostatné a svébytné právo užití k předmětným autorským dílům, převoditelné za stejných podmínek jako obdobné právo vzniklé zaměstnavateli, a tedy plně postižitelné výkonem rozhodnutí, je-li objednatel povinným.

Ustanovení § 59 odst. 3 pak stanoví pro nás v dalším textu důležité omezení, že totiž „Dílo audiovizuální a díla audiovizuálně užitá nejsou dílem kolektivním“.

 

Než se však k významu onoho omezení dostaneme, je namístě krátce zmínit díla školní (§ 60 AutZ) a díla vytvořená na objednávku a díla soutěžní (§ 61 AutZ). Krátce proto, že (ne)dosažitelnost uvedených autorských děl výkonem rozhodnutí je dána výsledkem úvahy o možnostech exekuce v případě primárního autorského práva majetkového dle § 12 AutZ, kterou již v úvodu tohoto textu k řešení v jeho rámci vylučuji. Jak ustanovení § 60, tak ustanovení § 61, totiž již svou jazykovou konstrukcí zcela jednoznačně směřují nikoliv k formulaci svébytného práva školy, školského či vzdělávacího zařízení nebo objednatele, ale k formulaci zvláštního způsobu nabytí licence – tedy oprávnění k užití díla v úzké souvislosti s autorskými právy majetkovými podle § 12 AutZ.

 

Další z hlediska výkonu rozhodnutí zajímavá oprávnění jsou práva výrobce zvukového záznamu, výrobce zvukově obrazového záznamu, (rozhlasového a televizního) vysílatele k jeho vysílání, nakladatele, prvního zveřejnitele, vydavatele tiskové publikace a pořizovatele databáze. Přestože se tato práva nacházejí poněkud nesystematicky ve dvou hlavách (II. a III.) AutZ, přičemž valná většina z nich (kromě práva pořizovatele databáze, které má samo pro sebe vyhrazenou hlavu III.) se nachází v hlavě II. společně s uměleckým výkonem, který má ovšem daleko více společného s autorským dílem (díky vztažení ochrany podle § 26 AutZ na umělecký výkon a práva výkonného umělce), je namístě provést jejich výčet právě takto nerozdělený a zcela souřadný.

 

Jejich společné vlastnosti totiž převažují nad jejich systematickým začleněním. Předně neexistuje u těchto práv pochybnost, že jde o samostatná a svébytná práva, která vznikají oprávněnému tím, že se nachází v určitém zákonem definovaném postavení. 

Výrobcem zvukového záznamu je tak osoba, která na svou odpovědnost poprvé zaznamená zvuky výkonu výkonného umělce či jiné zvuky, nebo jejich vyjádření, nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba (§ 75 odst. 2 AutZ). Výrobcem zvukově obrazového záznamu je fyzická nebo právnická osoba, která na svou odpovědnost poprvé pořídí zvukově obrazový záznam (audiovizuálního díla nebo záznam jiné řady zaznamenaných, spolu souvisejících obrazů vyvolávajících dojem pohybu), nebo pro kterou tak z jejího podnětu učiní jiná osoba (§ 79 odst. 2 AutZ). Nakladatelem je ten, kdo dílo vydal (vyplývá z § 87 AutZ) atd. Pro naplnění podmínek vzniku postavení oprávněné osoby přitom nemusí být ani rozhodující (nestanoví-li tak zákon např. užitím slova „dílo“), zda předmětem jejich činnosti je chráněné autorské dílo nebo výkon výkonného umělce.

 

Dále zákon u všech v předchozím výčtu uvedených práv stanovuje vždy výslovně jejich převoditelnost (zpravidla v posledním odstavci § stanovujícího jejich obsah). Sám obsah těchto práv přitom není ve většině případů hospodářsky nevýznamný, např. u práva výrobce zvukově obrazového záznamu půjde o právo tento záznam užít jeho rozmnožováním, rozšiřováním originálu nebo rozmnoženin, pronájmem originálu nebo rozmnoženin, půjčováním originálu nebo rozmnoženin či vysíláním a jiným sdělováním zvukově obrazového záznamu veřejnosti.

 

Co do trvání uvedených práv, stanoví je zákon povětšinou na 50 let od rozhodné události (pořízení, vydání atd.), přičemž tuto dobu často nahrazuje či posouvá její počátek v případě konkrétních událostí (zveřejnění atd.). S nejkratší dobou trvání se lze setkat u práva pořizovatele databáze (15 let od pořízení popř. od zpřístupnění databáze).

 

Jak však v praxi zjistit, zda je povinný v postavení oprávněného z těchto práv? Kromě zdlouhavého dohledávaní a prohledávaní obsahu soukromoprávních dokumentů v tomto případě AutZ poskytuje určitou berličku v podobě § 97d odst. 1, který uvádí seznam povinně kolektivně spravovaných práv, mezi něž mimo jiné v řadí: užití zvukového záznamu, vydaného k obchodním účelům, vysíláním rozhlasem nebo televizí nebo přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání (odst. 1 písm. a) bod 2), zhotovení rozmnoženiny pro osobní potřebu na podkladě zvukového nebo zvukově obrazového záznamu nebo jiného záznamu (odst. 1 písm. a) bod 3) nebo právo na užití přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání děl, živě vysílaných uměleckých výkonů a uměleckých výkonů zaznamenaných na zvukový nebo na zvukově obrazový záznam (odst. 1 písm. c)). Ustanovení § 97e navíc pod kolektivní správu zařazuje další práva, pakliže jejich nositel neprovede výslovný opt-out. Je-li tedy povinný v pozici oprávněného z některého z uvedených práv, by mělo být celkem spolehlivě zjistitelné pomocí dotazů na příslušné kolektivní správce. 

 

Jakmile bude postavení povinného jako oprávněného z některého z uvedených práv zjištěno, nic by již nemělo bránit vedení exekuce zpeněžením příslušného práva. K tomu je třeba poznamenat, že mně známá literatura ani rozhodovací praxe, až na jednu vzácnou výjimku, neřeší nijak povšechně možné konflikty mezi uvedenými právy a právy autorskými či právy výkonných umělců, spíše místy uvádí zcela konkrétní (a po hříchu málo odůvodněné) závěry. Tak např. komentář z roku 2023 (Chaloupková, H., Holý, P.) v části k § 76 AutZ uvádí „Bude-li však zvukový záznam zpřístupňován veřejnosti po internetu (§ 18 odst. 2) nebo provozováním vysílání, vyžaduje se souhlas výkonného umělce, pokud je obsahem záznamu umělecký výkon.“ Komentář z roku 2019 (Telec, I., Tůma, P.) zase v části k § 76 AutZ uvádí: „Převodem zvukového záznamu (res. změnou majitele absolutního práva výrobce zvukového záznamu) nejsou nikterak dotčena autorská práva k dílům či práva výkonných umělců k uměleckým výkonům zachyceným na zvukovém záznamu. Nabyvatel zvukového záznamu bez dalšího nikterak nenabývá ani tato výlučná práva ani poskytnuté licence.“ Mohlo by se tedy zdát, že oba komentáře budou nakloněny možnost uplatnění práv z výše uvedeného výčtu podmiňovat souhlasy výkonných umělců či autorů, avšak již v části k § 80 AutZ, který upravuje obsah práva výrobce zvukově obrazového záznamu, v obou komentářích takto jednoznačná vyjádření absentují a nejinak je tomu i v případě komentáře z roku 2023 (Chaloupková, H., Holý, P.) v části k § 84 AutZ, týkajícího se obsahu práva vysílatele, u kterého se komentáře roku z roku 2019 (Telec, I., Tůma, P.) vrací k obdobnému textu, jaký je uveden výše k § 76 AutZ.

 

Dovolím si v tomto případě vyjádřit jistou pochybnost ohledně uvedených, byť velmi dílčích, závěrů odborné literatury, neboť tyto pomíjejí daleko obecnější platný závěr, totiž že výkon práva vylučuje protiprávnost, přičemž jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky ve odůvodnění svého rozsudku ze dne 27.11.2000, sp. zn. 21 Cdo 1293/99, je tomu tak i tehdy, je-li (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu. Mám za to, že je to právě absolutní povaha práv autorských a práv výkonných umělců působcích erga omnes, která v případě jiného zákonem dovoleného jednání zapříčiní, že k porušení těchto práv nedojde neboť vykonavatel práva nemůže být rušitelem práva jiného; slovy NS „stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím“. Takový závěr ostatně podporuje i ona výše zmíněná vzácnou výjimka z hlediska obecného vyjádření ke vztahu práv autorských, práv výkonných umělců a práv nositelů některého z výše uvedeného výčtu. Jde o část právní věty usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.03.2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003: „Právy autorů nejsou dotčena jak práva výkonných umělců, kteří provádějí literární a umělecká díla autorů, tak ani práva televizních vysílatelů, kteří v rámci vlastních pořadů vysílají umělecká díla prováděná výkonnými umělci. Ochrana práv autorů, výkonných umělců i televizních vysílatelů se tak uplatňuje vedle sebe …“ Byť se tato právní věta neváže na recentní právní úpravu, lze v ní podle mého názoru najít oporu pro výše uvedený závěr, že práva autorská, práva výkonných umělců a práva nositelů některého práva z výše uvedeného výčtu stojí vedle sebe a jejich výkon se vzájemně neovlivňuje.

 

Konečně poslední oprávněním, o kterém bych rád v tomto článku pojednal, je právo autora dle § 2374 občanského zákoníku na přiměřenou dodatečnou odměnu za poskytnutí licence, které zákon upravuje slovy odst. 2: „Je-li původně ujednaná odměna tak nízká, že je ve zřejmém nepoměru k výnosům vyplývajícím z využití licence a k významu předmětu licence pro dosažení takových výnosů, může autor požadovat přiměřenou a spravedlivou dodatečnou odměnu. K ujednáním vylučujícím nebo omezujícím právo autora na dodatečnou odměnu se nepřihlíží; to platí i v případě, že se autor tohoto práva vzdá.“ a odst. 3: „Nedojde-li k dohodě stran o výši dodatečné odměny, určí její výši soud, který přihlédne zejména k výši původní odměny, výnosům dosaženým z využití licence, významu díla pro dosažení takových výnosů a k obvyklé výši odměny ve srovnatelných případech.“

 

Již v úvodu tohoto článku jsem poněkud zkratkovitě citoval § 26 odst. 1 AutZ, k němuž bych se nyní rád odkázal. Předně uvedené ustanovení zapovídá vést výkon rozhodnutí proti majetkovým právům autora. Právo podle § 2374 však tuto povahu nemá již proto, stojí mimo systematiku AutZ a jeho dělení na práva osobnostní a práva majetková a i kdybychom se pokusili dovodit dosah § 26 odst. 1 AutZ teoreticky, narazíme na skutečnost, že autorská práva majetková jsou povahy absolutní, kdežto právo podle § 2374 občanského zákoníku je právem povahy relativní, závislým na smluvním vztahu autora a nabyvatele licence, tedy je prolomen v podstatě jediný zbývající teoretický důvod ochrany poskytované § 26 odst. 1 AutZ. Ostatně i komentář z roku 2019 (Telec, I., Tůma, P.) zpochybňuje vůbec existenci jakýchkoliv teoretických východisek této ochrany, když uvádí: „Tento závěr však neplatí pro výlučná majetková autorská práva … Zákaz převodu těchto práv mezi živými tedy nevyplývá z jejich předmětového pojetí v systému soukromého práva, nýbrž z důvodů jiných, rázu spíše politického.“ Právo autora podle § 2374 tedy není nijak chráněno proti výkonu rozhodnutí ustanovením § 26 odst. 1 AutZ.

 

Dále je třeba učinit poznámku, že literatura se často s možností vést exekuci proti právům či pohledávkám autora autorského díla na obecné úrovni vypořádává poukazem na jakousi jejich více či méně osobní povahu. Nejinak to činí např. komentář z 2024 k občanskému soudnímu řádu ve své části k § 320, kde uvádí: „Půjde zásadně o pohledávky nepeněžité, za předpokladu, že jde o pohledávky převoditelné na jiného (nemůže se jednat o tzv. osobní pohledávky, tedy pohledávky spojené jen s osobou povinného – typicky osobní právo autorské a právo obdobné, právo dědické, případně oprávnění nabytá v rámci veřejné správy – licence apod.) …“ Uvedené podle mého názoru nemůže obstát již proto, že ona „osobní povaha“ je pohrobkem oslabeného, resp. opuštěného, monistického pojetí autorského práva, o kterém byla řeč v úvodu článku, a které do značné míry vzalo za své přijetím současného AutZ dělícího autorská práva na osobnostní a majetková, přičemž jak je rovněž výše uvedeno u práv majetkových v podstatě teoretické východisko pro jejich nepřevoditelnost inter vivos absentuje. Konečně jen těžko si lze představit, že práva natolik spjatá s osobou autora, že je již tímto spojením znemožněn jejich převod, by mohla být předmětem dědictví nebo trvat 70 let po jeho smrti (§ 27 odst. 1 AutZ). Limit převoditelnost práva autora podle § 2374 tak nelze teoreticky dovodit a musel by vyplývat z konkrétního zákonného ustanovení, které ovšem neexistuje.

 

Konečně je namístě klást si otázku, zda právo podle § 2374 nekonstituuje za naplnění hypotézy (že ujednaná odměna za poskytnutí licence je ve zjevném nepoměru k výnosům z využití licence) vlastně pohledávku, která dospěje jejím uplatněním vůči povinnému dle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku (vista pohledávka), a která je navíc pohledávkou peněžní toliko v blíže neučené výši. Uvedenému by odpovídal i výklad v komentářové literatuře, která se navíc ohledně promlčení práva podle § 2374 odkazuje na judikaturu spjatou s jednoznačnou peněžitou pohledávkou, totiž s promlčením práva na plnění ze smlouvy o půjčce tedy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn.: 33 Odo 846/2006). Mám za to, že ani proti tomuto závěru nelze podle mého názoru vznést dostatečně přesvědčivé teoretické či na praktické neproveditelnosti založené argumenty, resp. jsem nezaznamenal že by takovéto byly vzneseny.

 

Vzhledem k výše uvedenému jsem silně přesvědčen, že za situace, kdy se běžně v rámci výkonu rozhodnutí draží práva z leasingových smluv spjatá jednoznačně s osobou příjemce finanční služby, kdy leasingová smlouva konstituuje oprávněnému toliko pohledávku k užití věci za jejím majitelem, není jediný důvod nezvolit stejný přístup k právu, resp. pohledávce, povinného - autora podle § 2374 za nabyvatelem licence podle licenční smlouvy, pouze se toho v praxi ještě žádný exekutor neodvážil.

 

Závěrem bych rád uvedl, že ač jsem jsme se v celé předložené stati snažil opřít své závěry o znění právních předpisů, obsah odborné literatury i judikaturu, jedná se, zejména vzhledem k nedostatku zdrojů přímé rozhodovací praxe, o závěry teoretické a neověřené, nadto ohledně problematiky právními předpisy do značné míry obcházené či pomíjené. Dovolím si proto upozornit, že nemohu vyloučit, že rozhodovací praxe se v konkrétních případech od mých závěrů uvedených v tomto článku odchýlí (byť velmi doufám, že tak učiní se stejnou mírou pečlivosti v odůvodnění) a tedy by tyto závěry neměly rozhodně být chápány jako jednoznačné právní rady.

 

Text: Mgr. David Lenc, Hlavní komerční právník ve společnosti Česká národní banka

 

---

1. Str. 334 in Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019.
2. Str. 649 a násl. tamtéž.
3. Str. 650 a násl. tamtéž.
4. Str. 77 in Chaloupková, H., Holý, P. Autorský zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023.
5. Str. 185 tamtéž.
6. Str. 186 tamtéž.
7. In Holcová I. a kol. Autorský zákon a předpisy související (včetně mezinárodních smluv a evropských předpisů). Komentář. 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019. 
8. Str. 651 in Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019. Str. 185 in Chaloupková, H., Holý, P. Autorský zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023.
9. Str. 653 in Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019.
10. Str. 225 in Chaloupková, H., Holý, P. Autorský zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023.
11. Str. 791 in Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019.
12. Str. 828 tamtéž.
13. Str. 335 in Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019.
14. Str. 385 a násl. in Chaloupková, H., Holý, P. Autorský zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023 a shodně též Str. 633 in Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014.
15. Str. 335 in Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019.
16. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024.
17. Str. 388 in Chaloupková, H., Holý, P. Autorský zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023.